Palác Lucerna

Historie Lucerny, velkého polyfunkčního paláce, který měl dle přání svého investora a vedoucího projektanta v jedné osobě – Ing. Vácslava Havla vnést do Prahy počátku 20. století velkoměstského ducha, započala roku 1905. Tehdy bylo rozhodnuto o výstavbě objektu a byly také zahájeny projekční práce. Stavba pak probíhala v několika etapách až do roku 1920, kdy byl celý velký komplex korunován otevřením známého Velkého sálu.

V první fázi byl rovnoběžně s Vodičkovou ulicí na místě bývalého Bělského paláce a dalších dvou starších domů vyprojektován podélný třítraktový objekt. Svou výškou značně přesáhl většinu okolní zástavby a stal se tak jednou z prvních budov v novém velkorysém měřítku městských bulvárů kolem Václavského náměstí. Kromě třech suterénních podlaží, přízemí a mezaninu, kde byly situovány především obchodní a společenské prostory, se dům honosil dalšími čtyřmi typovými patry (s kancelářemi a byty) a ateliéry v podkroví. V první etapě byla vystavěna rovněž příčná dvorní budova s divadelním sálem původně zamýšleným jako intimní scéna Národního divadla¹, který však krátce po dostavbě prošel adaptací na biograf. Oba objekty propojil schodišťový krček a nádvoří mezi nimi bylo zakryto prosklenou konstrukcí.

Architektonické řešení interiéru a výzdobu na fasádách autoři vytvořili převážně ve stylu dobové secese. Většina sochařských a štukatérských prací pochází z dílny sochaře Václava Prokopa a  předpokládá se snad i účast architekta Osvalda Polívky², jenž je známý především jako spoluautor pražského Obecního domu. Co se týče samotného hlavního průčelí do Vodičkovy ulice, přízemí a mezanin zaujaly prosklené výkladce, vyšší patra byla prolomena velkými okny, balkony se zdobným zábradlím a po stranách průběžnými arkýři. Právě toto množství prosklených ploch perforujících fasádní stěnu dalo paláci jeho název - „Lucerna“.

V roce 1913, dvě léta po kolaudaci první části komplexu, započal Ing. Vácslav Havel s druhou fází výstavby, během níž byla ke stávajícímu objektu připojena budova ve Štěpánské ulici. Také se uskutečnilo několik změn v již stojícím dvorním křídle Lucerny, které bylo rozšířeno a dostalo reprezentativní dvoranu s prosklenou kopulí. Rovněž kinosál doznal změn: kromě zařízení všemi tehdejšími technickými vymoženostmi byla zvětšena  jeho kapacita a ve foyer biografu vzniklo nové mramorové schodiště³.  Vraťme se ale k novostavbě. Na pozemku ve Štěpánské ulici, který vznikl demolicí staršího domu a přeměnou zahrady sousedního Aehrenthalova paláce ve stavební plochu, byly vybudovány základy pro Velký sál, jenž měl zaujímat tři podzemní podlaží nově vznikající budovy. Nad těmito patry pak vyrostlo dalších sedm etáží s odstoupeným podkrovím. Fasáda do Štěpánské ulice rytmizovaná balkony a arkýři byla formálně pojata podobně jako starší průčelí ve Vodičkově ulici, ubylo však secesní zdobnosti a dekoru. Posun nastal také v konstrukčním řešení objektu.

Zatímco část do Vodičkovy ulice byla vytvořena ze zděných pilířů nesoucích stropy z cihlových dutých tvárnic a železobetonových žeber, dvorní křídlo a objekt ve Štěpánské ulici už tvořila kompaktní železobetonová konstrukce. Na statických výpočtech betonových konstrukcí v rámci druhé fáze výstavby se dokonce podílel mladý Stanislav Bechyně, významný český architekt a autor řady pozoruhodných inženýrských staveb včetně dálničního mostu u Senohrab, několika variant přemostění Nuselského údolí nebo například také řešení transferu pražské rotundy Máří Magdaleny či úpravy mostovky na Karlově mostě. V případě Lucerny přišel Bechyně s velmi progresivní koncepcí železobetonových rámů s velkorysými rozpony.

Stavební práce probíhaly jen s malými přestávkami po celou dobu první světové války až do roku 1919, kdy se s ukončením druhé etapy výstavby všechny objekty Lucerny stmelily v jeden celek protnutý pasáží. Málo známým faktem je, že Lucerna byla vůbec první pasážní budovou v Praze. Brzy se stala nepostradatelnou spojnicí Vodičkovy a Štěpánské ulice a dala tak „iniciativu k činu, který dnes je z mála způsobů, jimiž lze ve vnitřní Praze řešiti komunikační obtíže“⁴ .

Jako poslední část souboru byl před Vánocemi v roce 1920 dostavěn a slavnostně otevřen Velký sál Lucerny, ve své době největší sál v Československu, určený zejména pro koncerty a plesy. Prostor popisovaný jako „podnik, kterému není v Praze podobného“⁵ byl vytyčen na ploše 1300m² – 54m délky; 25,5m šířky s tanečním parketem o rozměrech 42 x 16m. Zařízení sálu bylo možné měnit na koncertní (3500 sedadel), stolní nebo plesové dle konané události. Zajímavou skutečností je, že původním projektem pro Velký sál měl být ledový palác s kluzištěm místo podlahy. Od tohoto úmyslu bylo však upuštěno.

Společenské prostory Lucerny za první republiky

Kromě Velkého sálu se v paláci Lucerna nalézala řada dalších kulturních a společenských podniků. Ve starší části objektu při Vodičkově ulici byl umístěn kavárenský sál Yokohama zařízený svým majitelem, cestovatelem Hlouchou, ve stylu japonských čajoven. Výzdobu podle dobových popisů tvořily „miniaturní domečky z papírových stěn s bambusovým nábytkem, japoneriemi, lampiony, bůžky a dekoracemi“⁶. V japonských krojích byla prý oblečena i obsluha kavárny. V roce 1924 byla Yokohama nahrazena kavárenskou restaurací Zimní zahrada, která opustila japonský dekor ve prospěch květinové výzdoby a proutěného nábytku. Roku 1927 prodělal prostor další úpravy. Pod vedením architekta Rittersheima se kavárna proměnila v Hospodu pod Lucernou, lidovou restauraci s dekoracemi na způsob slovácké návsi, s ručními malbami na stropě i stěnách,  stylovým nábytkem a vyhrávající cikánskou kapelou.

Dalším prostorem v části do Vodičkovy ulice byl Kabaret Lucerna, jeden z prvních pražských podniků tohoto druhu, kde v prvních poválečných letech účinkoval například Karel Hašler. Po požáru v roce 1927 byly prostory kabaretu adaptovány architekty Bezecným a Vořechem v moderní scénu s nejnovějšími technickými aparáty. Originálním zařízením bylo zejména parketami hvězdicově vyložené pohyblivé pódium o průměru 5,4m s kruhovým propadlem uprostřed. Samozřejmostí byla nejmodernější osvětlovací technika nebo nízkoproudové zařízení v lóžích signalizující u pokladny čísla stolů volajících pro číšníky. V Kabaret restaurantu Lucerna, jak byl podnik po rekonstrukci nazván, vystupovali Voskovec s Werichem, později pak taneční soubory Rolfa Wagnera nebo Joe Jenčíka.

Horní dvě patra dvorní budovy dodnes zaujímá Bio Lucerna. Promítat začalo už v roce 1909 a ve své době patřilo mezi technologicky nejlépe vybavená pražská kina – disponovalo mimo jiné úplným zařízením Western Electric pro reprodukci zvukového filmu, promítacím strojem na světelnou reklamu, automaticky se rozvírající a stahující oponou, elektropneumatickými varhanami, zrcadlovými reflektory nebo například i hasícími přístroji značky „Guwy“, automaticky uváděnými v činnost stoupnutím teploty v sále nad 60°C.

V mladší části komplexu při Štěpánské ulici vznikl vedle Velkého sálu ještě tzv. Mramorový sál, ve kterém během první republiky fungovalo několik tanečních škol, a přednášková síň, kde pořádala přednášky například Česká theosofická společnost. Z pasáže bylo možné vejít do jídelny neboli „jídelního automatu“ zařízeného po způsobu tehdejších amerických lunchroomů, tedy ve stylu každý se obsluž sám. Nelze opomenout ani Radio Lucerna, obchod dodávající pražským zákazníkům nejmodernější radiopřijímače různých proveniencí.

¹ Dvacet let Lucerny 1909-1929, publikace vydaná u příležitosti zahájení dvacáté sezony kina Lucerna, Praha 1929, 4.
² Yvonne JANKOVÁ : č.p. 704/2, in: Růžena BAŤKOVÁ (ed.): Umělecké památky Prahy 2 – Nové Město, Vyšehrad, Praha 1998, 413.
³ Dvacet let Lucerny 1909-1929 (pozn. 1) 4.
⁴ Ibidem 6.
⁵ Ibidem 17.
⁶ Ibidem 6.

článek vznikl za podpory SGS ČVUT č.SGS12/201/OHK1/3T/15

Foto: z knihy Dvacet let Lucerny 1909-1929, publikace vydaná u příležitosti zahájení dvacáté sezony kina Lucerna, Praha 1929

FOTOGALERIE

Pro zobrazení fotogalerie klikněte na obrázek.