Čtyři tvrdé sezóny v životě Rudolfa Hrušínského

O málokterém českém herci toho bylo napsáno tolik, jako o Rudolfu Hrušínském. Jiří Menzel mu věnoval dokonce působivou desetiminutovou poctu v mezinárodním projektu Dalších deset minut 2 z roku 2002. Dnes se ale zaměříme na čtyři nejdramatičtější roky v Hrušínského kariéře, o kterých se všeobecně příliš neví.

V roce 1968 zažil český film nebývalý úspěch na prestižním mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Cenu za nejlepší zahraniční film tam získal snímek Čest a sláva, který režíroval Hynek Bočan. Festival se koná až na konci léta a západní novináři velmi dobře věděli, že oceňují i nebývale kritickou úvahu nad národem v centru Evropy, jež před pár týdny postihla další historická tragédie.

Čest a sláva se odehrává v roce 1647. Mladý rytíř Václav Rynda z Loučky (Rudolf Hrušínský) žije na chudé zemanské tvrzi společně s pár čeledíny a děvečkami a je rád, že má co do úst. Jednoho dne se na tvrzi objeví císařův komisař Šrandorf (Karel Höger) s chotí (Blanka Bohdanová) a požádají o nocleh. Mezi čtyřma očima pak host Ryndovi prozradí, že Šrandorf není jeho pravé jméno a ve skutečnosti nejsou ani manželé. Jedná se totiž o Jindřicha Donovalského a jeho společnici Kateřinu, kteří přicházejí ve službách francouzského krále a chtějí v Čechách vyvolat vzpouru proti Habsburkům.

Rudolf Hrušínský se pro tuto roli snad narodil. Jeho šlechtic připomínající sedláka, který v sobě objevuje ztracenou hrdost, aby pak všechny šokoval svým ,,bláznovstvím“, je brilantní ukázkou toho, jak ohromného hráče jsme v něm v naší kinematografii měli. Ačkoliv Bočan angažoval i přední historiky umění, stále se mu nedařilo věrně oživit dobu. V ten moment začala působit Hrušínského představivost, který se do své role opravdu vžil. Řada scén je tak čirou improvizací a přitom působí neuvěřitelně přesvědčivě.

Scéna s ranní hygienou a pliváním vody na zeď takhle ve scénáři popsána dle slov režiséra rozhodně nebyla. Snímek v normalizaci putoval do trezoru a za zmínku rozhodně stojí skutečnost, že Čest a sláva byl jediným filmem, u kterého se otálelo i v novém režimu, zda ho pustit na veřejnost. Možná i to o něčem vypovídá.

Vraťme se však ještě před benátské vítězství do žhavého léta 1968, tedy doby natáčení jednoho z největších klenotů českého filmu Spalovač mrtvol. Hrušínský chtěl roli původně odmítnout, ale nikoliv kvůli tématu, jako režijnímu pojetí. Technický scénář ho totiž vyděsil, protože měl pocit, že nedostane vůbec prostor ke hraní. Herz totiž plánoval sestříhat film do trojnásobného počtu obrazů, než bylo běžné. Podle režiséra Juraje Herze trvalo Hrušínskému celé tři dny natáčení, aby si získal jeho důvěru. Poté se oba spřátelili. Další problém nastal 21. srpna, kdy pan Hrušínský odjel z Prahy, nikomu o tom nedal vědět a film ještě nebyl hotov. Nakonec však film dotočil.

Spalovač mrtvol byl vybrán k tomu, aby Československo reprezentoval na Oscarech, získal řadu ocenění a vzápětí putoval do trezoru, kde zůstal až do velkolepého znovuuvedení v roce 1990. Hrušínského herecké výkony ve filmech, které dnes řadíme k tomu nejlepšímu v tuzemské kinematografii, tak vlastně nikdo nesměl dvacet let vidět a toto cenzorské stigma tvrdě dopadlo i na mistrovu kariéru.

Hrušínský také podepsal výzvu Dva tisíce slov, za kterou byl vyhozen z DAMU, kde přednášel a následně velmi tvrdě pocítil nemilost režimu, když mu nenápadně přestaly přicházet nabídky z filmové, televizní i rozhlasové sféry. Mezi lidmi v této době začíná kolovat fáma, že se živí po nocích jako taxikář. V této době také Hrušínský přijímá značně negativní roli nacisty ve filmu Zbyňka Brynycha Oáza, kvůli které ve svých jednapadesáti letech odjíždí filmovat od 22. srpna do 23. října 1971 do pouštních oblastí v dnešním Turkmenistánu.

Hrušínského manželka Eva pak umožnila veřejnosti nahlédnout pod pokličku tohoto zběsilého natáčení, když dovolila publikovat jeho dopisy. Hrušínský v nich mimo jiné píše: ,,Naši přátelé se pozastavují nad tím, že chceme na zuby převařenou vodu a měnit prostěradla v posteli. Dodnes je nevyměnili, že prý máme aristokratické choutky…Dneska jsem poprvé řval, že jsem nikomu nepodepsal, že tady budu žít jako prase. Všichni máme průjem a není tady kapka vody na umytí rukou. Na mytí nám dali čaj.“

Přál bych si napsat, že po tomto období se dožil Rudolf Hrušínský spravedlivého odškodnění a uznání svých zásluh, jenže nebyla by to pravda. Docenit ho však můžeme tady a teď.

FOTO: Bontonfilm, archiv FEX