Karel Höger - Šlechtic mezi herci

Čtvrtého května tohoto roku uplynulo 35 let od úmrtí jednoho z nejlepších domácích herců Karla Högera a k tomuto jubileu bychom s vámi rádi sdíleli i něco navíc, co jste možná nevěděli. Karel Höger se narodil 17. června 1909 v Brně, jako třinácté dítě Františka a Marie Högerových. Již od puberty působil v ochotnickém spolku, zatímco se připravoval na seriózní dráhu učitele. Nezapomínejme, že byla jiná doba a býti učitelem mělo určitou společenskou prestiž. Karel Höger se tak učil svou první roli – důstojného učitele a zvládl ji natolik bravurně, že spousta lidí si ho postavila na piedestal ideálu.

Pro mě jako malého chlapce byl Höger zejména hlas z gramofonové desky, který mi před spaním četl Broučky Jana Karafiáta, takže v momentě, kdy jsem v dospělosti viděl trezorový film Čest a sláva, byl jsem poněkud v šoku, ale o tom později. Právě důstojnost, laskavost a kultivovanost ho přímo předurčovala, aby si ho prominentní scenárista Jaroslav Dietl a ostatní tvůrci kultovního seriálu Nemocnice na kraji města vybrali jako představitele primáře Sovy.

Co možná nevíte, je osobní vzpomínka pana Dr. Ivo Mathé, který pracoval jako vedoucí výrobního štábu na seriálu a který řekl: ,,Přetrvává jakási domněnka, několikrát jsem ji slyšel v rozhlasových i televizních rozhovorech a i v odborných článcích, že třeba z té první Nemocnice na kraji města v roce ’77 byly natočeny 3 díly a potom hlavní představitel zemřel. To samozřejmě není pravda. Byly natočeny ty nejsložitější dekorace, ta nejsložitější prostředí, všechny exteriéry takřka byly hotovy, do všech tehdy 13 dílů a všechno se muselo přetáčet.“

Primář Sova měl být jeho poslední rolí a je velká souhra náhod, že pokračování nemocnice nakonec natáčel výborný režisér Hynek Bočan (S čerty nejsou žerty), který měl v období normalizace stejné problémy jako Karel Höger. Důvodem byl film Čest a sláva, který jsme zmiňovali již v článku o Rudolfu Hrušínském v lednovém čísle časopisu Film a video.

Höger byl učitelem Hynka Bočana na vysoké škole a pokud se na oba pány podíváte, je jasné, že takhle silné osobnosti se musely dostat do konfliktu. Na druhou stranu byl to konflikt umělecký a jeho výsledkem byla nádherná role v krásném filmu.

Střety se týkaly dvou věcí. První byla, že Höger nechtěl hrát šlechtice s „ošuntělým“ vzhledem, což podle mého soudu naopak nesmírně vyhovovalo Rudolfovi Hrušínskému, a druhá byla při samotném natáčení. V tom ovšem ani tak nefiguroval Hynek Bočan jako kameraman Jiří Šámal. Pan Šámal totiž přistoupil na Bočanovu představu natočit vše v reálném prostředí a nikoli ateliéru. Vzhledem k tomu, že se natáčelo ve stísněných prostorech, filmová světla, která vydávají ohromný žár, způsobovala, že herci v těžkých barokních kostýmech málem kolabovali. Podle účastníků natáčení se na kostýmech škvařily knoflíky. Vedro však Högerovi ani tak nevadilo, jako neskutečné světlo, které ho bodalo do očí. Höger prý ze začátku profesionálně mlčel, ale jednoho dne vybuchl natolik, že by v něm vypravěče Karafiátových Broučků poznal málokdo. Na druhou stranu vizuální složka filmu je velkolepá.

Karel Höger měl spoustu nádherných divadelních rolí a dnešní diváci si ho budou zřejmě navždy pamatovat jako majora Tůmu v objektivně velmi slušné kriminální sérii, kterou jsem pracovně nazval Alibi a čítá tituly 105% alibi, Kde alibi nestačí a Alibi na vodě. Vzhledem k tomu, že můj nejlepší kamarád - právník, který se specializuje na trestní právo, mi jednou sdělil, že kriminalistické postupy a předčítané právní normy jsou velmi přesné a platí rovněž v současnosti, pro mě zůstává major Tůma jedním z nejpřesvědčivějších kriminalistů v české kinematografii, pochopitelně i z hlediska herectví.

Celé generace diváků si jeho úspěchy na prknech Národního divadla, ale i jinde, dodnes pamatují a vzpomínají na ně. Karla Högera si můžeme také připomínat v mnoha zajímavých rolích ve filmech jako Jana ve Zlaté renetě režiséra Otakara Vávry, Maxmiliána Gottloba v Ditě Saxové Antonína Moskalyka, inženýra Štěrbu ve Zde jsou lvi nebo Mikoláše Alše od režiséra Václava Kršky nebo inženýra Prokopa v Krakatitu nestora Otakara Vávry.

Karel Höger napsal ve svých pamětech, které jsou zejména sebrané spisy s názvem Z hercova zápisníku: „Pomalu bych sešel z hradčanských či petřínských výšin, pomalu bych šel po mostě, který tu před osmdesáti lety ještě nestál. Pomalu, pomalu… asi tak, jak jsem se ti, mé drahé divadlo, blížil tehdy, když bylo rozhodnuto, že budu mít čest být tvým členem.“ A já dodávám, že my byli poctěni, že jste k nám z těch výšin sestoupil. R.I.P.

FOTO: archiv FEX