Zdenek Sirový: Nože a smutky, hrozby a výstřely, cesty a baroni

Již několik let se čas od času setkávám s tím, že Smuteční slavnost natočil Zdeněk Sirový nebo že Černé barony převedl na filmové plátno Zdenek Syrový. V nejhorších případech tyto filmy točil Zdeněk Syrový. Není to ale ani Zdeněk, ani Syrový, je to Zdenek Sirový. Pozornějšímu čtenáři tyto drobné nuance neuniknou, a byť nejsou přímo matoucí, netřeba si na ně zvykat. Naopak! A možná, že tento článek alespoň o píď eliminuje tendence přejmenovávat tak významnou osobnost, jakou Zdenek Sirový byl.

Zdenek Sirový se narodil 14. března 1932 na Kladně. Své dětství prožil v západočeském Lužci u Podbořan na statku u prarodičů a právě na tomto statku natočil později František Vláčil psychologické drama Adelheid (1969). Sirový navštěvoval gymnázium v Křemencově ulici v Praze, kde později není připuštěn k ústní maturitě. Totiž v roce 1950 se Zdenkův starší bratr Pavel pokouší s otcovou pomocí dostat přes hranice, jenže neúspěšně. Zatímco bratr je odsouzen ke třiceti měsícům za mřížemi, otec dostane trest tvrdší, a sice deset let. Zdenkův život se částečně obrací naruby. Jednak nemůže k maturitě a jednak musí místo vytouženého studia na FAMU jít dělat pomocného dělníka na stavbu Slapské přehrady. Ze Slap putuje do strojírenského podniku Českomoravská Kolben Daněk a následně k Pomocnému technickému praporu.

Jako člen PTP se v roce 1956 hlásil na FAMU. Když dostal dopis o přijetí, jeho život se opět obracel, tentokrát ovšem k lepšímu. Během studentských let natočil dva filmy. Jak etuda Ještě včera to znamenalo smrt (1960), tak drama Hlídač dynamitu (1960) jsou zasazené do doby druhé světové války. Druhý zmíněný snímek byl natočen podle povídky Jana Drdy Hlídač dynamitu ze sbírky Němá barikáda a v roce 1963 byl s dalšími studentskými filmy obdobného námětu zařazen do běžné kinodistribuce. Sirový navíc působil jako asistent režie u povídkového filmu Zbyňka Brynycha Pět z milionu (1959) a u dramatu Jiřího Weisse Romeo, Julie a tma (1959). A v roce 1961 pracoval jako pomocný režisér na dětském snímku Josefa Pinkavy OK 12 startuje. Téhož roku také absolvuje FAMU. Ze stejného ročníku vzešli například Jaromil Jireš, který později natočil například Žert (1968), nebo Hynek Bočan, jež je známý kupříkladu pohádkou S čerty nejsou žerty (1984).

První režisérské angažmá dostal ve Filmovém studiu Gottwaldov. Tam působil v letech 1961 až 1963, během nichž natočil dva krátkometrážní snímky. V roce 1961 film Daniel, o rok později Chlapec a srna. Za ten dostává Sirový cenu San Giorgio za nejlepší film roku pro mládež a stříbrnou medaili ve skupině filmů zábavných v kategorii filmů pro děti. Obě ceny z XIV. MF dětských filmů v Benátkách Sirový údajně nikdy neviděl – nebyly mu prý předány. Ovšem v roce 1963 odchází z východní Moravy do Prahy do Filmového studia Barrandov, kde natáčí svůj první celovečerní hraný film Handlíři (1963). O dva roky později přichází do kin snímek Finský nůž. V tomto psychologickém dramatu ztvárnil jednu z hlavních postav mladý Jaromír Hanzlík. Díky filmu a předně díky oblibě Sirového obsazovat neznámé tváře, odstartovala výrazná herecká kariéra Jaromíra Hanzlíka.

Ovšem v roce 1969 Zdenek Sirový natáčí svůj přelomový snímek, a sice Smuteční slavnost. Předlohou Sirovému byl stejnojmenný román Evy Kantůrkové, která společně s režisérem napsala scénář. Do hlavní role Matyldy Chladilové prosazovalo výrobní studio Danu Medřickou. Sirový ovšem chtěl, aby roli ztvárnila neznámá herečka Jaroslava Tichá. Po domluvě s vedoucími tvůrčí skupiny Jiřím Šeborem a Vladimírem Borem a i herečkou Danou Medřickou byla role opravdu obsazena Jaroslavou Tichou. První kopie snímku byla hotová 24. září 1969, tedy den po personální změně na postu ústředního ředitele Československého filmu. Alois Poledňák byl vystřídán Jiřím Puršem. Smuteční slavnost nebyla schválena do distribuce a byla uložena do „trezoru“ podobně jako například Skřivánci na niti (1969) Jiřího Menzela nebo Ucho (1970) Karla Kachyni. Symbolická premiéra se odehrála až v předvečer 17. listopadu 1989 na Filozofické fakultě Karlovy univerzity.

Po Smuteční slavnosti natočil Sirový tři westernové středometrážní snímky podle předlohy amerického spisovatele Jacka Londona. Kaňon samé zlato (1970), Poslední výstřel Davida Sandela (1971) a Claim na Hluchém potoku (1971) se promítaly jednak samostatně, jednak v rámci pásem a také jako povídkový triptych. V roce 1973 natáčel Ota Koval dětský film Družina černého pera. Ovšem po těžkém úrazu režiséra při dopravní nehodě musel snímek dotočit Jaromír Dvořáček a dokončovací práce provedl Zdenek Sirový.

Jenže to už bylo v době, kdy působil jako režisér dabingu ve Filmovém studiu Barrandov – Dabing. Nikoliv však z vlastní vůle. K dabingu byl přesunut v roce 1972 jako následek, který musel vytrpět především za Smuteční slavnost. Ať už to Zdenek Sirový chápal jako profesní propad či nikoliv, nutno přiznat, že v oboru dabingu jako režisér exceloval. To dokládají desítky významných zahraničních filmů, které byly pod jeho taktovkou dabovány. Takovými snímky byly například Prohnilí (1984), Jméno růže (1986), Válka Roseových (1989), Star Wars: Epizoda IV – Nová naděje (1977) nebo Střihoruký Edward (1990). Jeho významný přínos v dabingu také dokládá Cena Františka Filipovského, kterou Sirový dostal, byť in memoriam.

Po londonovských povídkách se k celovečerním filmům vrátil Sirový až na konci 70. let, a to i přesto, že o režii měl zájem. Jenže kvůli Smuteční slavnosti si opravdu nemohl vybírat. Původně měl Zdenek Sirový natáčet Stíny horkého léta (1977), ovšem návrh Sirového jako režiséra byl zamítnut a film natočil František Vláčil. Podobně tomu bylo i v případě filmu Signum laudis (1980), který nakonec natočil Martin Hollý. Nešlo o to, že by Sirový nesměl režírovat. Mohl. Ale bylo třeba podřídit se normalizační politice. V roce 1978 proto Sirový natáčí film Hrozba s Vladimírem Menšíkem v hlavní roli. Příběh je zasazen do prostředí hutního závodu a následující Sirového snímek, Paragraf 224 (1979), se odehrává na podobném místě, a sice v chemičce. Dále pokračoval filmem Outsider (1987) s Robertem Pancem v hlavní roli Jožky, což byla jeho jediná filmová role vůbec. Film získal mnohá tuzemská festivalová ocenění, zejména pak na XXVII. festivalu filmů pro děti Gottwaldov a na XIX. národní přehlídce filmů pro děti Ostrov. O dva roky později se Sirový vrátil k Jacku Londonovi, podle jeho povídky natočil film Cesta na jihozápad (1989).

V roce 1992 natočil Zdenek Sirový svůj komerčně i divácky nejúspěšnější snímek. Černí baroni se nesmazatelným způsobem zapsali do dějin polistopadové kinematografie jako nejvýdělečnější film roku. Tematika příběhu byla pro Sirového příhodná, neboť sám v padesátých letech u Pomocného technického praporu sloužil. Navíc, na festivalu v Novém Městě nad Metují obdržel film tři ocenění – cenu diváků, cenu za mužský herecký výkon (Miroslav Donutil) a zvláštní cenu za nejodvážnější výkon Zdenku Sirovému.

Po sametové revoluci se Sirový věnoval mnoha činnostem. Jednak režii hraných filmů, v prvním polistopadovém období vedl obnovený Filmový a televizní svaz, vedl správní radu Českého literárního fondu, byl jedním ze zakládajících členů Nadace FAMU na podporu talentovaných studentů a v letech 1993 až 1995 vedl po Jiřím Menzelovi Katedru režie na FAMU.

V životě Zdenka Sirového je mnoho vzestupů i pádů. Ale i ty pády lze brát z té lepší stránky. Než nastoupil na FAMU, musel prokázat budovatelského ducha, a tak na FAMU mohl začít studovat o několik let později, než by si sám přál. Jenže kdyby absolvoval dříve, natočil by kupříkladu Smuteční slavnost? Na začátku normalizace byl „odsunut“ do dabingového studia a byl jedním z nich, kterému můžeme vděčit za výbornou úroveň dabingu. Paradoxem je, že mnozí z nás viděli Černé barony, mnozí z nás viděli Střihorukého Edwarda s českým dabingem a mnozí z nás ví, že za normalizace vznikly krátké westernové filmové povídky. Méně lidí si to všechno ale spojuje se jménem Zdenka Sirového. Je ale mnohem lepší, když méně lidí ví, kdo je Zdenek Sirový, než když si mnoho lidí myslí, že ví, kdo je Zdeněk Syrový.