Jan Žižka – z lapky husitským válečníkem

O tomto legendárním husitském válečníkovi byly napsány desítky odborných knih i románů. Snad na žádnou jinou historickou postavu našich dějin neexistuje tolik protichůdných pohledů. Většině českých diváků se při slově Jan Žižka vybaví nezapomenutelný Zdeněk Štěpánek ve filmu Proti všem. Nebudeme se tedy zabývat celou složitou osobností tohoto husitského vojevůdce, ale podívejme se jen na pár momentů, které se v tomto filmu objevují.

Když křižáci prohrají, stěžuje si Zikmundův vojevůdce, že tomu „lapkovi proklatému sám čert pomáhá“. Pravdu měl v tom, že Jan Žižka opravdu jako lapka svou kariéru začínal. Nejprve byl členem družiny Matěje Vůdce, který bojoval proti Rožmberkům a přepadal kupce na cestě z Dolního Dvořiště do Českých Budějovic, v letech 1408 až 1409 byl pak členem družiny mimořádně surového zemana Viléma Sudlice z Litovan, který sídlil na hradě Kraví Hora na západní hranici Moravy. Tam také poznal některé ze svých budoucích spolubojovníků.

Při jednání v Táboře, kde delegace pražanů v čele s Janem Želivským žádá o pomoc proti Zikmundovi, napomíná filmový Jan Žižka husitské kněze, aby táhli společně za jeden provaz a bojovali proti cizákům. Výslovně říká, že nemůže bojovat „Čech proti Čechovi“. Ve skutečnosti však sám tuhle zásadu porušil, a to hned několikrát.

V srpnu 1423 došlo k prvnímu vojenskému konfliktu uvnitř husitského tábora. Jan Žižka obsadil Hradec Králové, odkud vyhnal svého dosavadního spojence Diviše Bořka z Miletínka. Jeho protivníci se pokusili dobýt město zpátky a před jeho hradbami u Strauchova dvora (dnes čtvrť Kukleny) došlo k první skutečné bratrovražedné bitvě, k boji „archy s archou“, jak událost popisovaly soudobé kroniky. V čele obou vojsk totiž kráčel podle husitského zvyku kněz, který nesl svátost oltářní ve schránce upevněné na dlouhé tyči. Jan Žižka po svém vítězství osobně zabil utrakvistického kněze, který šel v čele jeho protivníků.

Za jednu z nejdokonalejších scén filmu lze nesporně považovat Vávrovo zobrazení bitvy na Vítkově hoře. Ve filmu stojí proti sobě tisícihlavé houfy a na bojišti zůstávají stovky zabitých. Realita však byla mnohem skromnější. Bitvy ve středověku obecně nebyly až do zavedení ručních palných zbraní nijak krvavé. Umírali spíše pěší ozbrojenci a ti, kteří neměli dobrou zbroj. Rytíři se navzájem nezabíjeli, ale pokud to šlo, snažili se druhého zajmout a pak dostat výkupné. To samozřejmě v boji mezi husity a křižáky neplatilo, tam se obvykle zajatci nemilosrdně zabíjeli.

Husitské vítězství na Vítkově bývá někdy líčeno jako drtivé vítězství husitů. Z taktického hlediska to byla do určité míry pravda, ale jinak je nutno vědět, že císař Zikmund měl před Prahou vojsko čítající asi 30 tisíc ozbrojenců, a při útoku na sruby na Žižkově zahynulo podle odhadů od 80 do 240 křižáků. Bitva (či lépe řečeno šarvátka) na Vítkově v žádném případě nevedla k porážce první křížové výpravy, jak se propagandisticky tvrdilo ve vlastenecké literatuře. Scéna, kdy Jan Pivec jako Zikmund zhrzeně opouští po porážce na Vítkově Prahu, není pravdivá. Zikmund Prahu obléhal dál, v následujících dnech dobyl a vypálil Malou Stranu, následovala další vojenská střetnutí a nakonec diplomatická jednání. Výprava ztroskotala proto, že Zikmund nedokázal dobýt Prahu. K jeho odchodu střetnutí na Vítkově přispělo, ale určitě neznamenalo konec křižáckých vojsk.

Jan Žižka vystupuje jako ústřední postava i v dalším filmu husitské trilogie. Ve stejnojmenném filmu Jan Žižka se odehrává bitva u Sudoměře. Bojuje tam houf chudáků, kteří nemají nic než rozedrané šaty, cep v ruce a svou víru v sociální spravedlnost. To je samozřejmě nesmysl, který infiltrovala do husitství komunistická propaganda, která vyzdvihovala revoluční tradice, aniž by byla ochotna přiznat, že šlo v první řadě o víru. Husitství totiž nebylo nikdy hnutím chudiny proti zlým pánům, ale šlo o boj čistě náboženský, přičemž husitství představovalo to, čemu se dnes říká fundamentalismus. Husité byli zvláště v počátcích velmi netolerantní ke všemu, co se jim nelíbilo a co se nehodilo do jejich výkladu boží spravedlnosti. Na obou stranách stáli bohatí i chudí. Husitství se od papežského tábora lišilo jen tím, že v rámci očekávání brzkého příchodu Ježíše Krista opovrhovalo zpočátku majetkem. Ale to neznamená, že ho mnozí husité neměli. Úplně nemajetní nebyli ani bojovníci u Sudoměře.

Když Jan Žižka spolu se zástupem husitů opouštěl v březnu 1420 Plzeň a vydal se do Tábora (a během cesty zvítězil u Sudoměře), před opuštěním města se na znamení rozchodu se starým světem (ale také z praktických důvodů) spolu s ostatními zbavil přebytečných věcí, které byly včetně cenností sneseny na hromadu a spáleny.

Jiráskovo pojetí husitství je pohádka pro dospělé. Přiznejme si však, že pohádka působivá a prodchnutá vlastenectvím, a proto jí rádi nasloucháme.

FOTO: Vlastimil Vondruška