Hladem ke zbožnosti

Půsty nejsou duchovním objevem křesťanství. Stejně jako mnoho jiných rituálů, i tento převzalo křesťanství z judaismu. O půstech jako prostředku dosažení čistoty, nezbytné ke spojení s Bohem, se běžně píše ve Starém Zákoně a jde tedy o nezpochybnitelnou biblickou praktiku. Přesto nepatřily v počátcích křesťanství půsty k závazným rituálům, ale bývaly projevem osobní zbožnosti. Jinými slovy – neexistovaly pro ně žádné předpisy a věřící, který chtěl demonstrovat svou zbožnost, držel půsty podle svého uvážení. Jenže církev je úřad jako každý jiný, a tak postupně vymýšlela nejrůznější předpisy, jejichž dodržování se kontrolovalo.

Stejné to bylo s půstem. Nejprve ho začali hromadně a podle své regule držet benediktýni, pak začali půsty prosazovat biskupové ve svých diecézích, ale protože bylo třeba sjednotit je pro celou křesťanskou Evropu, byly nakonec na počátku 13. století na IV. lateránském koncilu závazně přijaty pro všechny. Ale nejen to, bylo i přesně vymezeno, co má být obsahem půstu a jaké jídlo je postní a jaké ne. Bojovné diskuze vedli mezi sebou církevní lobbisti z přímořských křesťanských zemí s lobbisty z vnitrozemí o to, jaké ryby mohou být postní. Zatímco první tvrdili, že postní jsou i mořské ryby (aby bylo možno do vnitrozemí prodávat sledě a slanečky), druzí oponovali, že mořské ryby příliš připomínají maso dobytka a postní jsou jen kapři (aby bylo možno vyvážet produkci rybníkářství).

Nakonec došlo ke kompromisu – v přímořských oblastech budou postním jídlem mořské ryby a ve vnitrozemských kapři. Později však byli i ve vnitrozemí vzati na milost slanečci, protože přímořská církevní lobby byla silnější. Disputacemi o půstu ztratila církev nekonečně času. Preláti z celé křesťanské Evropy se scházeli na koncilech a synodách, aby po dlouhé týdny řešili zásadní problémy, zda lze povolit i drůbež, zda konzumovat mléko, sýr a tvaroh (neboť byly živočišného původu a ve Starém Zákoně se jasně říkalo, že „nebudeš o postních dnech jísti nic, co by vzešlo z dobytčete“). Dlouhé polemiky se věnovaly sociálnímu aspektu půstů, zda povolit slabým a nemocným lidem konzumovat maso (jak doporučovali lékaři) nebo alespoň masové vývary. Hledání kompromisu a teologického konsensu bývalo ovšem obtížné, protože zvláště příslušníci žebravých řádů zastávali nulovou toleranci k porušování půstu.

Čím hůře se dařilo prostému lidu a hospodářství vůbec, tím častěji se preláti scházeli a horlivěji diskutovali, protože bylo zřejmé, že jen zvýšenou zbožností lze křesťanstvu prospět. Součástí postních dnů totiž nemělo být jen omezené konzumování rostlinné stravy, ale také projevy zvýšené zbožnosti. Během půstů se nesměli věřící opíjet, měli se zdržet projevů veselí (k němuž patřilo milostné konání, zpěv a tanec), neměli navštěvovat šenky, hrát kostky, klít a hádat se. Naopak měli ve zvýšené míře myslet na spásu své duše, modlit se a navštěvovat bohoslužby.

A protože byl půst považován ve 13. století za jeden z nejdůležitějších prostředků nápravy života hříšného křesťanstva, bylo v té době zavedeno neuvěřitelné množství postních dnů. Půst se měl držet v pátek i ve středu, šest týdnů před Velikonocemi, čtyři týdny o adventu před Vánoci a o vigiliích (v předvečer) všech velkých svátků.

Sečteno a podtrženo, asi třetina dnů v roce měla být postních. Tento ambiciózní plán ovšem narazil na neochotu věřících a také na nemožnost plnit ho, protože prostí lidé museli pracovat a na zvýšenou zbožnost prostě neměli čas. Ani vládnoucí vrstvy nebyly touto ideou nadšené, zvláště proto, že sami preláti mnohé zásady nedodržovali, protože jako příslušníci církve měli zákonem danou imunitu. A tak nakonec církev od svých maximalistických požadavků ustoupila.

V novějších časech se od doby baroka stalo nejznámějším postním cyklem v životě křesťanů šest postních týdnů před Velikonocemi. Jde o padesát dnů, které začínají Popeleční středou (hned po skončení masopustu) a vrcholí Velkým pátkem a vzkříšením na Boží hod velikonoční.

V rámci této doby byly zvláště významné postní neděle, které dostaly svá latinská i lidová označení podle toho, jaké zvyky se provozovaly.

První je Invocabit (lidově Černá nebo Pučálka), která v letošním roce připadá na 26. února. 4. března je druhá postní neděle Reminiscere (Pražná), 11. března Oculi (v Čechách Kýchavná), 18. března čtvrtá Laetare (Družebná, Růžová nebo prostě Středopostí), 25. března Judica (Smrtná či Smrtelná) a na 1. dubna připadá poslední šestá Palmarum (také Květná podle toho, že v ten den vjel Kristus do Jeruzaléma).

Kromě rozmanitých pověr (kdo třikrát kýchne na Kýchavnou neděli, bude celý rok zdráv), patřil k lidovým zvykům, které se provozovaly o Smrtelné neděli, jeden rituál, jehož kořeny sahají až do časů pohanských. Šlo o vynášení Smrti ze vsi. I když se církvi tento zvyk nelíbil, nedokázala ho vymýtit. Vynášení Smrtholky, Morany, Mařeny bylo rozšířeno v celém slovanském světě. Už ve 14. století tento zvyk zakazovala pražská církevní synoda. Podstatou rituálu bylo symbolické vynesení figuríny, která symbolizovala zimu, a její pochování či vhození do potoka. Z tohoto původně magického obřadu se později stala zábava, které se účastnili především mladí lidé ze vsi, později jen dospívající mládež a děti.

SVÁTKY MĚSÍCE BŘEZNA

2. březen Sv. Anežka Česká (dcera Přemysla Otakara I.)
7. březen Sv. Tomáš Akvinský (církevní učitel, patron vysokých škol)
12. březen Sv. Řehoř (papež, patron hudebníků a zpěváků)
19. březen Sv. Josef (manžel Panny Marie, patron tesařů, dřevorubců nebo celníků)
21. březen Sv. Benedikt (zakladatel významného řádu, patron Evropy)

FOTO: Vlastimil Vondruška