Jízda králů

Jde o vůbec první český lidový zvyk, který zařadilo mezi chráněné kulturní hodnoty UNESCO. Jízdu králů si dnes všichni spojují s několika vesnicemi na moravském Slovácku, kde se tento obyčej udržuje. Různé obřady, spojené s jízdou na koních, se však před mnoha staletími konaly v řadě zemí Evropy, i když samozřejmě přímou spojitost s moravskou jízdou králů nemají.

Obřady a zábava, spojované s jízdou na koních, vycházely ze středověké rytířské tradice. Člověk na koni byl považován za společensky významnějšího. K tomu, aby se kůň dal osedlat a snesl na svém hřbetě jezdce, je třeba výcvik. A ten venkovští koně ve středověku neměli. Byli mnohem menší než ti dnešní, podle kosterních nálezů měli koně v zemědělství výšku v kohoutku nejvýše 120 cm, zatímco jezdečtí koně rytířů mívali v kohoutku výšku i více než 150 cm. Hlavním potažním dobytkem na venkově byli voli. To se postupně měnilo až v renesanci, kdy se začalo užívat k práci více koní (byli už vyšší a silnější). Jejich majitelé se samozřejmě snažili sousedům ukázat, že mají lepší koně než oni a že se na nich dá jezdit. Z této soutěživosti vznikaly nejspíše nejstarší zvyky, při nichž se objevují venkovští jezdci na koních. Aby ostatním ukázali, že jsou nejlepší, soutěžili mezi sebou. Vítěz dostával podle vzoru rytířských turnajů ceny a také titul. Tak se zřejmě zrodil původní zvyk jízdy králů.
Kromě slovanských zemí se v různých podobách provozovala také v Německu, Anglii, Francii, ve Švédsku, Norsku i jinde. Historické doklady svědčí nejen o značném rozšíření tohoto obyčeje, ale také o tom, že ho později zakazovali jak církevní preláti, tak i vrchnostenští úředníci. Na Slovensku se díky hrozbě pokut podařilo jízdy králů během 18. a 19. století v podstatě zlikvidovat.
Jak vypadaly nejstarší renesanční zvyky, spojované s jízdami na koních, nevíme. Známe jen mladší podobu, která měla ve většině zemí shodné rysy. Mládež se přestrojovala za krále, královnu a jejich družinu, vyjednávala svatbu, hledala nevěstu pro krále nebo naopak ženicha pro královnu. Na koních nebo pěšky pak chodíval nazdobený průvod po domech a pronášel chválu nebo jízlivé vtipy na adresu hospodáře a jeho rodiny a čeledi. Často slavnost končívala divokou jízdou na koních, kdy mladíci pronásledovali utíkajícího krále nebo prostě jen závodili.
Dnes patří k moravské jízdě králů pestré lidové kroje, králové se svými koňmi se zdobí takovým množstvím pentlí a papírových květin, že pod nimi nejsou téměř vidět. Původně však bývalo oblečení při této zábavě prostší. Účastníci jízdy se odívali do zvláštních masek, které si zhotovovali z pruhů loupané kůry, kterou zdobili barvami a skutečnými květinami.
Na moravském Slovácku se jízda králů provozuje pod patronací obcí a státních institucí v řadě vesnic – v Hluku, Skoronicích, Kunovicích a jinde. Nejznámější je asi ve Vlčnově, kde je tradice opravdu úctyhodná. Jízdy králů se tu konají bez přerušení více než dvě staletí a v letošním roce se bude volit v pořadí dvoustý druhý král.
I když jsou jízdy králů v jednotlivých vesnicích v detailech odlišné, základní scénář je už dlouhá desetiletí stejný. Králem je vždy chlapec ve věku 10 nebo 11 let. Bývá oblečen celý v bílém, na hlavě má korunu z pozlaceného plechu a v ruce palaš se stuhami, nebo má na sobě honosný ženský kroj zdobený květinami a stuhami. Většinou si nesmí všímat svého okolí, nesmí dokonce ani promluvit, proto drží po celou dobu jízdy v ústech růži. Být králem je pocta, o kterou dodnes rodiče mezi sebou bojují a ten, kdo vyhraje, musí pak vydat desítky tisíc korun na přípravu.

Královu družinu dnes tvoří jen několik jezdců, ale dříve jich bývalo až dvacet. Vedl ji praporečník, dál jeli vyslanci, vyvolavači, výběrčí s pokladnou na dary a ostatní jezdci se šavlemi, všichni v bohatě zdobených krojích. Po obou stranách krále jeli pobočníci, průvod často uzavíral jezdec v obráceném ošuntělém kožichu na olysalém koni, kterému se říkalo ocásek.
Jezdci nejprve obřadně požádají starostu o povolení a pak objíždějí jednotlivá stavení v obci a přitom vyvolávají různé, většinou žertovné proslovy k domácím. To se samozřejmě neobejde bez bohatého pohoštění. Den končívá zábavou a královskou hostinou.
Jízda králů se dříve konala v mnoha moravských vsích. Na Hané ji spojovali s postavou legendárního krále Ječmínka, na Slovácku se k ní váže pověst o útěku krále Matyáše v přestrojení po porážce v roce 1469.
Hra na krále byla však běžná v 18. a 19. století i v Čechách, ale známá je už jen ze vzpomínek. Role v královském průvodu se rozdělovaly dohodou, jinde se o ně soutěžilo. Na Šumavě byl králem ten pastýř, který ráno vyhnal dobytek na pastvu jako první. Posledního nazývali lenochem neboli žábou. Chlapci ho naložili na vozík, objížděli s ním vesnici, pronášeli průpovídky a za ně dostávali drobné dárky. Nakonec lenocha vymáchali v rybníku nebo v blátě. Kromě hry na krále se však na Šumavě pořádaly také jízdy na koních, zmínky hovoří o závodech na neosedlaných vyšňořených koních.

Svátky měsíce června:

8. červen - Sv. Medard (pranostika „Medardova kápě – 40 dní kape“)

12. červen - Letnice (jízda králů)

24. červen - Sv. Jan Křtitel (pálení svatojánských ohňů; tajemná noc, kdy se sbíraly léčivé a kouzelné byliny)

29. červen - Apoštolové Sv. Petr a sv. Pavel (jeden z nejstarších církevních svátků, podle lidové víry si toho dne řeky žádají oběti, proto se nikdo nesmí koupat a ani převozníci a rybáři nevyplouvali)Autor: Vlastimil Vondruška

Foto: archiv autora