Lázně

Pro církevní otce byly veřejné lázně šmahem místem neřestí. Stávaly na venkově i ve městech a zřizovaly se také na hradech. O existenci lazebnického řemesla v českých zemích se ve středověku dochovala řada zpráv.  Mezi nejstarší patří zápisy ze 13. století (1244 Brno a 1291 Kutná Hora). Pro Prahu máme nejstarší nepřímou zmínku v privilegiu Jana Lucemburského z roku 1330, v němž Starému Městu pražskému povoluje jmenovat městskou radu konšelů, ale současně zakazuje, aby se konšelem stal lazebník, barbíř (tedy holič), pištec nebo hudec, tedy člověk, živící se nepočestně.

O tom, že lazebnické řemeslo nemělo dobrou pověst, svědčí i jiné prameny. Jistý kutnohorský konšel urazil svého souseda lazebníka, když tvrdil, že je „řitomyj“. Jiný zase navrhl, aby lazebníci sedávali v šenku u stolu pro osoby snížené na cti u dveří spolu s biřici. Ale již roku 1406 vydal český král Václav IV. privilegium, které lazebnickou živnost postavilo na roveň s ostatními řemesly. O něco později roku 1439 vydala podobné usnesení rada Starého Města pražského, podle něhož „pokládá lazebnické řemeslo za chvalitebné a dobré jako jiná a děti lazebnické že mohou do kteréhokoli řemesla vstupovati bez překážky“.
Pobyt ve středověkých lazebnách se velice lišil od dnešní představy lázní. Vana s teplou vodou nebyla jen místem očisty, ale především pohodlného odpočinku. Host se umyl ve vědru s vodou před vstupem do vlastní lázně (obvykle v předsíni, kde odkládal oděv) a do vany se posadil už poměrně čistý. Do lázní si zámožní lidé zvali přátele, aby tu s nimi poseděli a družně spolu pili a hovořili. Ve vaně hosté jedli i pili. Proto měl lazebník zvláštní stolovací desky, které se daly upevnit napříč přes vanu, a na ně servíroval pokrm a číše s vínem.
Ve všech lázních obsluhoval hosty ženský personál, především mladé dívky. Na sobě měly jen lehké plátěné košilky bez spodního prádla, které ve středověku neexistovalo. Obsluhovaly hosty, roznášely jídlo a dolévaly pití, v dřevěném vědru nosily od pece ohřátou vodu a dolévaly ji do van a staraly se také o zábavu návštěvníků. V jednom spisku se píše, že sličné lazebnice sypaly na hosty ve vanách vonné lístky květin. Většinou ovšem nebyly jejich služby tak poetické. Lazbenice poskytovaly především rozmanité erotické služby. Nemuselo jít samozřejmě vždy o tělesný styk. Často měly jen podnítit fantazii, probudit touhu hostů. Obvyklé bylo, že se na chvíli posadily k hostu do vany a prováděly rozmanité masáže (často i choulostivých částí mužského těla). To vše se odbývalo v místnosti, kde stálo několik van a za přítomnosti celé společnosti. Pokud se lazebnice posadila k hostu do vany, většinou se nesvlékala, a když vylezla, nechávala si na sobě mokrou košilku, která frivolně přilnula k tělu. Ve 14. století napsal Eustache Deschamps:  „Loučím se s Bruselem a jeho lázněmi, i s dívenkami, jež tě sladce pobaví.“

Jinou zábavou, kterou lázně nabízely, byla hudba. V místnosti, kde se hosté koupali, hrávali a zpívali trubadúři. Někdy tu vystupovali i kejklíři a žongléři. K službám, které zajišťoval lazebník, patřilo samozřejmě holení, stříhání vlasů a také nehtů, stejně jako i další péče o tělo.
Právě proto, že koupele doprovázela zábava, někdy značně hlučná, vedlo již ve 14. století pařížskou městskou radu k vydání předpisů pro jejich činnost. Lázně směly být v provozu denně kromě neděle a svátků. Otevřeno mohly mít od rána, ale nikoli od brzkých hodin, „aby křik vycházející z lázní nerušil ostatní“. V renesanci se koupání ve vanách ještě vylepšovalo dalšími novinkami. Nad koupající se zavěšovaly baldachýny z těžké látky, které udržovaly teplo v těsném okolí vany a současně zvyšovaly intimitu prostředí. Látkou se vana zakrývala, pokud si ke koupajícímu vlezla některá z lazebnic. Prameny dokonce uvádějí houpací vany, které byly zavěšené od stropu pomocí řetězů.
Už svatý Bonifác horlil v polovině 8. století proti společným koupelím mužů a žen. V písemných pramenech z 15. a 16. století se běžně objevují zprávy o společných koupelích (často do lázní chodili manželé, snoubenci, zamilované páry nebo milenci). Proto se v některých lazebnách objevují větší vany pro dva, aby muž mohl být celou dobu s ženou, s níž do lázně přišel, a netísnili se. Z časů vlády krále Jiřího Poděbradského se zachovalo svědectví člena jeho poselstva, které roku 1464 putovalo do Francie. Nejprve navštívilo švýcarský Bern. „Přijedše ihned jsme šli  do lázně  a myli sme sě s pěknými měštkami, pannami a paniemi, všichni spolu.“ O několik dní později dorazili do Bádenu. „Myli sme sě s pěknými pannami a paniemi i hrabienkami v tepliciech (pozn.- tedy horkých termálních lázních), a byli sme veselí, tak že pan Bavor opět zželel, že sě jest kdy oženil. A vikář biskupa konstantského a jiné to kněžstvo a mniši myli sě s velmi pěknými jeptiškami, jež byly s nimi z Konstancie přijely“.
Zlatý věk renesančních lázní s jejich zábavami a svůdnými lazebnicemi odvála třicetiletá válka. Ve druhé polovině 17. století se životní styl Evropy změnil. Mizí většina frivolních zábav, ať již dobrovolně proto, že lidé přijali ideu pokory a zbožného odříkání, či nedobrovolně pod přísným dohledem inkvizice. Veřejné městské lazebny byly zrušeny, i když se to podstatnou měrou v celkové úrovni hygieny neodrazilo (koupání se odbývalo v soukromí doma). Znovu se začaly zakládat až koncem 18. století. V roce 1783 nechal na panství Žinkovy hrabě z Wrtby obnovit „starou panskou lázeň, která dříve sloužila k obnově sil úředníků“. V Jihlavě postavil první veřejné lázně lékárník Heller roku 1812, o něco dříve jsou doloženy i v Praze.

Foto: archiv autora
Lázeň 1
Vyobrazení lazebnice na Staroměstské mostecké věži (počátek 15. století)

Lázeň 2
Pařížské lazebnice (Román o růži, polovina 14. století)