Rudolf II. – duševně nemocný panovník

Rudolf II. byl posledním císařem, který si za své sídlo zvolil Prahu. Ta se díky jeho dvoru stala před třicetiletou válkou skutečnou metropolí a centrem zemí na sever od Alp. Na druhou stranu to byl panovník, který svým lavírováním v náboženských otázkách situaci v habsburské monarchii jen zhoršil, a mnohé jeho kroky ve svém důsledku vedly k vypuknutí třicetileté války. Navíc nebyl zdaleka tak příjemným mužem, jak ho ve filmu Císařův pekař nezapomenutelně ztvárnil Jan Werich. K stáru totiž trpěl duševní chorobou.

Rudolf II. byl jako syn císaře a českého krále Maxmiliána II. vychován na dvoře svého strýce španělského krále Filipa II. Ve Španělsku osobně poznal rekatolizaci, tedy politiku, která měla vést k nápravě církve a k posílení katolické víry. Stejnou politiku se snažil uplatnit i po svém nástupu na trůn. Jenže mladý panovník se zpočátku v českých zemích prakticky nezdržoval a o chod země dbala zemská vláda v čele s Vilémem z Rožmberka.

Obrat nastal v roce 1583, kdy Rudolf II. přesídlil s celým císařským dvorem do Prahy. S ním přišel španělský vyslanec i papežův nuncius, kteří si kolem sebe začali vytvářet okruh stoupenců, především mladých ctižádostivých šlechticů, kterým se začalo říkat španělská strana. Tažení proti protestantům se však muselo odložit kvůli jinému, mnohem většímu nebezpečí, které představovali Turci. V roce 1592 vypukla válka, během níž turecká vojska útočila v široké linii na celou východní habsburskou hranici. I když se záhy ukázalo, že Turci přecenili své vojenské síly, válka trvala až do roku 1608.

Teprve s příznivým obratem ve válce mohl Rudolf II. přistoupit k zahájení rekatolizační politiky. V roce 1598 byl nejvyšším kancléřem jmenován předák španělské strany Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic. Jedním z jeho prvních kroků bylo propuštění všech nekatolíků ze zemské kanceláře, stejný postup následoval o rok později na Moravě.

V té době se u Rudolfa II. začala stále zjevněji projevovat duševní choroba, jež ho činila popudlivým a náladovým. Utíkal před světem a čas trávil v kabinetu kuriozit, obklopen překrásnými uměleckými sbírkami, které se mu staly vášní, aby vzápětí okázale vystupoval před svým dvorem s rozhodnutími, jež byla mnohdy nereálná. Právě tehdy přecenil své síly a zahájil rekatolizaci Uher, kde byla situace ještě složitější než v českých zemích.  Roku 1604 proti němu povstal sedmihradský velmož Štěpán Bočkaj a pod hesly náboženské svobody shromáždil pod své praporce nejen šlechtu, ale i měšťany a dokonce venkovský lid. Povstání bylo úspěšné a mír v roce 1606 znamenal konec habsburských plánů na uherskou rekatolizaci.

A aby nebylo Rudolfových potíží málo, v roce 1608 se jeho bratr arcikníže Matyáš spojil s odbojnými uherskými stavy. Tím dal jejich odboji habsburskou legitimitu a společně s nimi dohodl na sněmu v Bratislavě tažení proti stárnoucímu císaři. K uherským vojskům se přidala i moravská a společně vytáhli proti Praze. Představitelé českých stavů (dnes bychom řekli parlament) se rozhodli vytěžit z té situace co nejvíce pro sebe. Podpořili Rudolfa II., který jim za to slíbil vše, včetně náboženské svobody pro nekatolíky. Matyáš občanskou válku nechtěl, a když zjistil, že by musel v Čechách bojovat, uzavřel s bratrem v Libni mír. Získal vládu v Uhrách, v Rakousku a na Moravě a příslib, že se stane budoucím českým králem. Rudolfovi zůstal kromě české královské koruny ještě titul římského císaře.

Ihned, jakmile bylo nebezpečí zažehnáno, porušil Rudolf II. na nátlak španělské strany své slovo a odmítal potvrdit českou konfesi, tedy náboženské svobody. Nekatolíci reagovali rázně. V květnu 1609 se sjeli ozbrojení do Prahy a Rudolfa donutili, aby podepsal známý Majestát Rudolfa II., který zajišťoval českým protestantům nejširší náboženské svobody v křesťanské Evropě.

Ústupky však Rudolf II. považoval jen za politický manévr. O pomoc požádal svého ctižádostivého bratrance, který byl pasovským biskupem, aby se svým vojskem vtrhl do Čech. Pasovští se rychlým pochodem zmocnili v roce 1611 Pražského hradu a Malé Strany. Na další postup jim však už nestačily síly. Čeští stavové svolali vojsko, o pomoc požádali také Matyáše, a společně Pasovské vyhnali. A to byl konec vlády Rudolfa II. Habsburský rod ho donutil k rezignaci. Zklamaný a vyčerpaný Rudolf II. vzápětí v lednu 1612 zemřel.

Nemá smysl v této souvislosti uvažovat, zda byl Rudolf II. schopný panovník. Mnohem zajímavější je jeho osobnost. Dochovala se řada historek, které charakterizují postavení panovníka jeho naturelu. Psal se konec 16. století a na hostině císaře posluhoval jako komorník mladičký Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. Jenže na rozdíl od jiných hostin se stalo něco naprosto neočekávaného. Císaři zaskočilo sousto a on se začal dusit. Zmodral a nemohl dýchat, ale nikdo z dvořanů se neodvážil zasáhnout, dokonce ani přítomný osobní lékař. Problém byl ve dvorské etice, která zakazovala při oficiálních příležitostech vztáhnout ruku na panovníka. Mladý Kryštof Harant jediný tradici porušil. Přistoupil k císaři a úderem do zad mu zřejmě zachránil život. Rudolf II. mu na znamení své přízně věnoval 400 tolarů, které věčně zadluženému mladíkovi přišly vhod.

TEXT A FOTO: Vlastimil Vondruška