Pijácké mravy

Křesťanství původně nezaujalo k pití alkoholu odmítavý postoj. Až v době protireformace formulovalo názor, že opilectví je hřích. I když se to může zdát trochu přehnané, v době raného středověku křesťanská církev dokonce bojovala vínem proti pohanství. Důvod byl prostý. V pohanských rituálech germánských i slovanských národů severní a střední Evropy se jako posvátný nápoj objevovalo pivo. Vinná réva se v chladnějších krajinách nepěstovala, víno s sebou přinášeli až křesťanští misionáři. Rozšířil se názor, že pít víno je křesťanské, zatímco pivo je projevem zaostalého pohanství.

V 9. století stanovil koncil v Cáchách převodní tabulku, jaké množství nápojů mohou řádoví kanovníci denně vypít: „Nechť každý den dostávají pět liber vína, pokud se víno v dané oblasti vyrábí, vyrábí-li se ho málo, nechť dostávají tři libry vína a tři libry piva, a pokud se tam nevyrábí víno žádné, nechť dostávají libru vína (dovezeného a koupeného odjinud) a pět liber piva“.

Staří Čechové pít uměli, ale v písemných pramenech se o opilství poměrně cudně mlčí. Jeden z mistrů pražské univerzity, který studoval v Itálii a seznámil se s prostředím mnohem kultivovanějším, napsal po návštěvě hostiny u krále Václava IV., že zpočátku hodovníci připomínali společnost zbožných křesťanů, ale časem jim ztěžkly jazyky a zakalila se mysl, takže ani hloupý podruh by se nechoval hůře. Sám král prý lezl po čtyřech a hýkal jako osel.

Ve druhé polovině 15. století se české země poprvé setkávají s renesančním způsobem myšlení a života. Daniel Adam z Veleslavína v úvodu k českému vydání kroniky napsal: „Čechové se od sousedů svých Němcův, a zvláště Sasuov opíjeti naučili, ale bojím se, že již učedlníci převýšili v tom umění své mistry.“

Teprve renesance povýšila opíjení na skutečnou společenskou zábavu. Od konce 15. století vznikala pijácká bratrstva. Tuhle kratochvíli si dopřávala šlechta, měšťané í renesanční vzdělanci. Pijácká bratrstva byla v 16. století stejnou módou, jako později kluby anglických gentlemanů.

Nejprestižnějším pijáckým bratrstvem se stal v polovině 16. století klub na tyrolském zámku Ambras, který patřil českému místodržiteli arcivévodovi Ferdinandovi Tyrolskému. Ten až do smrti udržoval čilé styky s českou šlechtou a jeho přátelé za ním pravidelně jezdívali do Tyrolska i poté, co byl místodržitelského úřadu zbaven. Každý nový člen takzvaného Bakchova společenství se musel podrobit přijímacímu rituálu. Ze speciálního poháru tvaru soudku musel naráz vypít tři mázy vína (to je asi jeden a půl litru). Dámy při této zkoušce pily z pohárů menších, jen dvoumázových. Každý host, který ve zkoušce obstál, mohl se pak zapsat do pijáckých knih, zvaných Trinkbücher.

S podobnými ceremoniály, včetně zápisů do knih, se setkáváme v sedmdesátých letech 16. století na zámku Bechyni. Hosté mladého Petra Voka se zapisovali po vypití příslušného množství do tzv. Pokutních register. Alkoholem zmožení šlechtici ke svému jménu připojovali různé průpovídky, v historických studiích s vděkem citované („Frejířem jsem, k tomu se znám, kdekolivěk počnu milovati, všudy pytlem mám“, „Vrh jsem přes přívoru“). Nejhlubokomyslnější je ovšem zápis Častolara Dlouhoveského z Dlouhé Vsi, který ke svému jménu připsal – „Hej bej, hej bej, mé, mé, mé, bé, bé, bé!“

Stejně jako urození, měli svá pijácká bratrstva i měšťané a humanističtí vzdělanci. Tato bratrstva byla různé úrovně a jejich členové se často nazývali Frantové. To jméno je odvozeno od slavného satirického zákoníku pijáků nazvaného Frantova práva. Kniha vyšla roku 1518 tiskem v Norimberku a jejím autorem byl plzeňský měšťan Jan Mantuán Fencl. Byla záhy přeložena také do polštiny. Frantovský cech údajně v Plzni skutečně existoval a jeho hlavou byl místní fyzik (tedy ranhojič) Johannes Franta. Frantové v renesanci ovládli řadu měst a ještě dnes je v polštině slovo frant totožné s hejskem a podle akademického slovníku spisovné češtiny je frant, franta totéž co švihák.

Frantovské artikule předepisovaly svým členům „ledabylost v řízení chalupy i živnosti“, co se týká vzhledu – „měli byrýtce a klobouky zle rozervané, košile delší než suknice napředu usmolené, nohavice roztrhané a střevíce domov bláta. Na dílech se nikdo z nich nepřetrhne, zato jíst a zvláště pít dovedou znamenitě.“

Frantovství zavánělo váženým měšťanům neúctou ke společenskému řádu (ale každá doba měla své provokující Franty, ať již to byli členové hnutí trampů, hippies nebo pank). I vážení měšťané měli svá bratrstva. Ve většině renesančních měst existovala literátská bratrstva, která holdovala především kostelnímu zpěvu. Jenže který zpěvák se obejde bez napití? A protože „suché hrdlo hrubě Pána velebiti nemůže“, i literátská bratrstva měla své pijácké regule, i když podstatně střídmější než bratrstva Frantů. Obvykle povolovala členům při sezení nejvýše tři mázy vína vypít (tedy jeden a půl litru).

FOTO: archiv autora článku