Rodolpho Valentino, milovník roku 1939

24. srpna 1939 tomu bude již třináct let, co zemřel v Hollywoodu Rudolf Valentino, největší milovník filmu v jeho dosavadních dějinách. V máji roku 1895 narodil se kdesi u Janova jako syn armádního lékaře. Byl vychován v Janově a dal se na studium hospodářské vědy. Po absolvování školy odejel do Ameriky, aby tu zdokonalil své vědomosti a zejména, aby je využitkoval prakticky. Neměl však štěstí, nemohl se nikde uchytit a nakonec byl rád, když si mohl vydělat na nejnutnější potřeby mytím nádobí v jednom newyorském restaurantu.

Pro jemného a elegantního jinocha ovšem tohle zaměstnání nebylo a přijal proto raději zaměstnání profesionálního tanečníka ve velkém revuálním kabaretu. Zdokonalil se při tom v tanci, neměl však vyhlídek na úspěch v městě, plném vynikajících tanečníků. Opustil New York a 1919 se ocitl v Hollywoodu.

Zde potkalo mladého Rodolpha štěstí, když si ho povšimla scenaristka June Mathisová a doporučila ho režiséru Rexu Ingramovi, který v té době právě hledal hlavního představitele do připravovaného filmu „Čtyři příšerní jezdci apokalyptičtí“. Ingramovi se jinoch líbil a riskoval svěřit mu hlavní úlohu. Valentino dosáhl v tomto filmu, natočeném podle románu Blasca Ibáněze, obrovského úspěchu a byl hned angažován pro řadu dalších filmů, jež se překonávaly v úspěšnosti a které přinesly Valentinovi obrovské herecké triumfy. Byly to filmy „Šejk“, „Krev a písek“, „Orel“, „Svatý ďábel“, „Kobra“ a „Monsieur Beaucaire“. V roce 1923 přijel Valentino do Londýna na anglickou premiéru filmu „Orel“ a dostalo se mu tam přijetí a ovací, jako by byl členem královského rodu.

Zato v Italii byly jeho filmy bojkotovány, neboť Valentino patřil mezi nejprudší odpůrce fašismu. Zřekl se dokonce italského státního občanství a přijal státní občanství americké, které mu bylo ochotně nabídnuto.

Na jaře roku 1926 natočil Valentino pokračování svého nejslavnějšího filmu „Šejk“, film „Šejkův syn“. Nikdo tehdy netušil, že to bude jeho poslední film. Několik týdnů po dokončení filmování totiž Valentino náhle onemocněl zánětem slepého střeva. Byl operován, ale k nemoci se přidružil ještě těžký zápal plic, kterému Valentino po nové operaci podlehl.

To bylo v roce 1926. Nyní se vrací znovu na filmové plátno v svém posledním filmu. „Šejkův syn“ byl totiž upraven pro zvukový film a s velikou péčí byly pořízeny nové kopie. Nové generace filmového obecenstva neuvidí v něm největší mužský ideál poválečných let a budou se bez sentimentality dívat na stínový obraz tohoto muže, který zemřel před třinácti lety: pro ně bude Valentino novým americkým filmovým milovníkem roku 1939 a budou uchváceny jeho něhou a mužským půvabem, jeho horoucností, dravostí a vášní. Pro ně bude to živý Valentino a nepochybně budou nás čtenářky žádati o adresu tohoto filmového herce, který už třináct let sní svůj věčný spánek v svém zapomenutém hrobu starého hollywoodského hřbitova.

Zdroj: Kinorevue 1939, napsal: R.

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.