W. A. Marek: Jára Kohout

Aristoteles, Lukianos, Seneca i Ciceron vážili si komiky jako poctivého a dobrého zdroje uměleckého účinku. Komiku zdědily středověké hry vagantů a komické figurky proslavily comedii dell´arte. S algebrou smíchu počítalo mnoho mudrců až po Bergsona. Jak stará je tudíž vis comica?

Max Linder, Charlie Chaplin, Ben Turpin, Buster Keton, Grock, Marxové. To je řádka jmen zasloužilých lidí o kus obecného štěstí v neveselé současnosti. Od časů prvních světových a jubilejních výstav pocítili lidé zvláštní potřebu smát se človíčkům z varieté, café-concertů, cirků, kabaretů, music-hallů a kin.

Kabaret a primitivní kino staly se konservatoří Járy Kohouta. Jako Chaplina a Friga i jeho pojí těsné příbuzenství s clownským humorem, i když nedbá o nevyměnitelnou masku. Je moderním komikem. S divadelní předhistorií Járy Kohouta bylo tomu tak: jako se zakoukávají kluci do děvčat, on se zamiloval do práce groteskních umělců z kabaretních pódií, v úspěchy chansonierů a subret, do provaziště, kulisárny a podlahy jeviště. To byl ve věku, Němci výstižně nazývaném „Flegeljahre“, ale kolikpak na tom bylo klackovství? Chodil na vinohradskou reálku a myslel na karlínské Variété. A kvinta na ty vzdušné zámky začala doplácet. Václav Vydra sice také skočil na jeviště rovnou ze škamen sexty, ale Jaroslavův táta mínil jinak. Když synáček pro Thalii po faltysovsku práskl do bot, přitáhl si nezbedníka až ze Slovenska a povídá: „K divadlu můžeš, až se vyučíš!“ To bylo přesně před 20 lety. Jaroslav Kohout začal se učit zubním technikem. Měl rád clowny, ale…

„Co … co to voní? Rozmačkané jahody a mléka a – ty jsi, Stázo, rozkvetla!“ a „Kdybyste byl jejím mužem – šel byste utrhnouti pro ni vodní růži, kterou utrhnout se nikdo neodváží -“. Léto budiž pochváleno! Jára hrál s ochotníky Šrámkova Jana Skalníka s čistým a veškerým dubnovým rozrušením mládeneckého srdce. Nikdy neměl v úmyslu šidit divadlo. Šidí-li hrající divadlo, sebe šidí! Odlévá zubařskou sádru a myslí na večerní schůzky s akademiky, dře role pro představení ve prospěch Českého srdce, učí se Klicperu, Jiráska, Molièra a pilně přispívá Herrmannovi do „Švandy dudáka“.

Na velké jeviště dostal se po prvé roku 1923. To nechal zlatého dna zubařského řemesla a šel do smíchovské Arény. Půl roku hrál za 15 Kč denně a za babku odprodával úspěšným lidem aktovky a kuplety, které skládal, aby zapomněl na koncert v žaludku. Všichni plebejci mají prazvláštní talent a trpělivost k víře v Popelčin střevíček! Téhož roku podstoupil filmový křest. Jako předstupeň dnešní své filmové obliby sehrál v Lamačově filmu „Únos bankéře Fuchse“ maličkou episodku člověka bez důležitosti. V Praze, vykukující přes hranice mladé republiky, co je dernier cri a avantgardy, Kohout slepuje postavičky ještě s půvabem starých šantánů a antikvárních kupletů z tingl-tanglů. Sporý, úžasně pohyblivý mužík s neobyčejně mazanýma očkama, vedle rozsochatého a drastického Ference Futuristy bavil svou podšitou staronovostí. Ferenc a kohout měli úspěch. I vzali na sebe tělo siamských dvojčat a vydali se tropit zkomercialisovanou švandu. Bylo to divadélko Rokoko s údobím blasfemie, bylo tu i Švandovo divadlo s dobrou buffo-komikou opilých kumpánů v melancholickém „Večeru tříkrálovém“, byly tu filmy, napodobující amerikánské režijní trumfy až do těch ran palicí do hlavy.

Jára Kohout je lidovým divadelníkem, u něhož instinkt drobného života zatlačuje do pozadí všecko, co vyžaduje klobouku,  a opovrhuje čepicí. Nebere nic z oficiálního umění, staví divadelní lešeníčko pro radovánky nejkonservativnějšího elementu v diváctvu, nemá ani filosofického východiska ani ideologického zaměření, ani zátěže přemoudřelého estétství. Zná sensaci aktuality, ale netrvá na novotářství stůj co stůj. Provokuje ke smíchu a dovede řezavý škleb. Humor a komika, jejichž duchovní funkčnost objevil už Aristoteles, je duchovní záležitostí. Smích, jak to vyciťoval Lessing a jak to u nás zdůrazňoval Hilar, nesmí být výsměchem. Jed a nenávist nemá zatěžovat komiku. Kohout to ví. A to je také podstatným praživlem jeho úspěchů. Neříkejte, že dělá komiku opatrně, lišácky! Dělá ji správně.

Kohoutova velmi osobitá řeč není ani sankcionováním vulgární hantýrky, ani nedbalostí, ani odposlouchaným odšišláváním či recitováním anekdot nebo dýchavičných libůstek realistického divadla. Řekli jsme, že nezná nepřirozenosti, jež v jistých kusech dosud oficielně hostuje i v Comédie française. Je posedlý naivní dětskou hravostí a neškodným střeckým hračičkářstvím, bývá důstojným potměšilcem, často po shawovsku vyhýbá se erotice, chaplinovsky prochází zapeklitou situací s manií soucitu k druhým, zná molièrovské sluhy-čtveráky, bývá vytříděným pobudou i snobem v jeho smutném i směšném údělu. Skládá detail k detailu, asi tak jako pointilisté své malby, aby ty drobečky současně přetavoval v postavu z jednoho kusu masa. Má mnoho z odkazu genrové drobnokresby Karla Nolla a ušlechtilého třeštění vídeňského umělce Pallenberga.

Pod pitvořící šminkou šprýmaře je ještě zlaté srdce civilisty, táty i pricipála. Jako ředitel operetního divadla v bývalém Osvobozeném zaměstnává dnes 134 lidí. Jeho divadlo je poctivý útvar v produkci, organisaci i propagaci. Sám dělá divadlo takřka den co den už 18. rok. Stejnou řádku let točí filmy. Jevištní execírka se mu pro ateliér vyplatila. Pracuje tu jako neúnavný herec průkazné charakteristiky, byť jen s posláním činiti radost lidem nikoli větším jeho mužíčků, občánků, oukropečků. Vidíte-li ho v jeho „tanečcích“ s přítěží clownovských rekvisit, tleskáte mu v smíchu. A on ví, že jeho místo je tam, kde i Seneca i Bergson se nestyděli položit laurové snítky. Bytostnost českého divadla od josefinských červánků tkví v rubešovském hovění dobré a rozumné duši lidu. Výkladům se meze nekladou a Lukianos ze Samosaty šeptá herci všech věků: „Vezmi na sebe barvu mořského polypa, který se připodobňuje skále, na níž jest mu žíti!“

Zdroj: Kinorevue čís. 26, roč. V. (1939), autor: W. A. Marek

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu s ponecháním původního jazyka a stylistiky.