Jan Roth – dvacet let u kamery, třicet let u filmu

Česká kameramanská škola si získala již v dobách němého filmu jméno doma i za hranicemi a skoro u všech u nás vytvořených filmů, které pronikly i do jiných zemí, byla zvláště vysoce hodnocena právě fotografie. Jaroslav Blažek, Otta Heller, Jan Stallich a Václav Vích – máme-li tu jmenovat jen několik z nejznámějších – měli již tehdy výhodné nabídky i ze zahraničí a jejich technicky dokonalé a umělecky citlivé fotografii vděčily mnohé české filmy z té doby za své úspěchy u diváků i kritiky. Jestliže ve výčtu českých kameramanů němé éry chybí ještě jméno jednoho z nejspolehlivějších mistrů filmové fotografie doby současné, Jana Rotha, neznamená to, že bychom tohoto dnes pětapadesátiletého filmaře měli z onoho údobí prvního rozmachu české filmové produkce vylučovat.

Jan Roth patří se svou třicetiletou praxí ve filmových atelierech do této průkopnické kameramanské gardy, i když prvních deset let své praxe ve filmu od roku 1924 do 1934 působil v jiné funkci. Jako vrchní osvětlovač byl již tehdy jedním z nejbližších spolupracovníků českých kameramanů, kterým svým znaleckým okem a zkušenostmi z praxe zajišťoval v atelierech světelné předpoklady dokonalého filmového obrazu. Platil ve svém oboru dokonce za tak spolehlivého mistra, že mnozí kameramani nechtěli s jiným osvětlovačem spolupracovat.

Jan Roth přešel v roce 1924 k filmu z divadla, kde získal základní znalosti o problémech osvětlování scény. Byl to režisér Karel Lamač, který objevil tehdy sotva pětadvacetiletého Jana Rotha v pražském Německém divadle a který mu svěřil starost o světelný park v nově založených atelierech na Kavalírce. Společně s kameramanem Ottou Hellerem pracoval pak Roth na mnoha filmech, natáčených v cizině v atelierech vídeňských, berlínských a pařížských, kde praxí získal cenné zkušenosti pro své příští samostatné kameramanské povolání.

Jako vyučenec Otty Hellera se ujal Jan Roth samostatného vedení kamery v roce 1934 při natáčení filmu „Pozdní máj“, typického komerčního produktu z té doby. Poněvadž hned napoprvé byla jeho fotografie uznána za technicky velmi vyspělou, měl o další práci postaráno a po odchodu Otty Hellera a Václava Vícha za hranice se záhy ocitl mezi těmi, s nimiž se dalo počítat i pro nejnáročnější kameramanské práce. V roce 1937 získal státní cenu za fotografii filmu režiséra Miroslava Cikána „Batalion“ a další cenu o dva roky později za fotografii filmového přepisu „Věry Lukášové“ vytvořeného E. F. Burianem. Z filmů fotografovaných Janem Rothem lze právě především díla Otakara Vávry – „Panenství“ (1937), „Cech panen kutnohorských“ (1938), „Humoreska“ a „Kouzelný dům“ (1939), „Rozina sebranec“ (1945) a „Nezbedný bakalář“ (1946), stejně úspěšně však pracoval i s jinými režiséry. Velkou pozornost vzbudila Rothova fotografie u problematického Slavíčkova filmového přepisu Gogolovy „Podobizny“ (1947) a u pohádkového filmu Bořivoje Zemana „Pyšná princezna“ (1952). Jan Roth mistrně ovládá techniku osvětlení, což u jeho desetileté osvětlovačské praxe nepřekvapuje, má však i smysl pro využití přírodních scenerií, jak prokázal již kdysi ve „Věře Lukášové“ a znovu v „Pyšné princezně“. V poslední době dokončil svůj první barevný film „Svatba ještě nebyla…“ známý tako podle dříve uváděných názvů „Tvrdohlavci“ či „Zmoudření strýce Ambrože“.

Zdroj: Kino číslo 5, ročník IX, vyšlo 25. února 1954, napsal: bž
Poznámka: Tento text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.