Neodolatelný „Bosňák“ Josef Bláha

Dr. Winter, pan Brůžek, čtyřruký ředitel čarodějnické školy, Pavelka starší, hejtman König nebo akademik Richard. Mají tyto rozličné postavy něco společného? Ale jistěže, svého představitele – legendárního herce Josefa Bláhu. Ztvárnil samozřejmě mnohem více rolí – divadelních, filmových a televizních – ale kdo by si nevybavoval právě třeba pana Brůžka z Hříšných lidí města pražského nebo starostlivého Pavelku z filmu Můj brácha má prima bráchu (1975) a Brácha za všechny peníze (1978)? Připomeňme si ale Josefa Bláhu, jeho život, osobnost, práci, pěkně od začátku.

Josef Bláha se narodil 8. června 1924 ve slovinském Novom Mestě. S otcem Čechem a matkou Slovinkou žili v místě, které se jmenovalo Radocha. To byla lesní samota, a když přišel čas, aby malý Josef nastoupil do školy, musel den co den chodit pěšky dlouhými cestami skrze hluboké lesy, neboť do města to bylo z Radochy daleko. Ve Slovinsku bydlel s rodiči a mladším bratrem Tugomírem do svých jedenácti let. Poté otec rozhodl, že se přestěhují do Československa. A tak se stalo, že jedenáctiletý Pepíček, aniž by uměl česky (jazyk neuměla ani jeho matka, ani bratr), musel začít chodit do školy v Písku. A po roce, aby toho nebylo málo, se rodina opět přestěhovala, a sice do Prahy.

Jako pubescent začal navštěvovat pražská divadla. Velmi si oblíbil holešovickou Uranii, kde se za pár korun dalo zhlédnout denně několik představení. Josef Bláha ovšem nenechal dlouho čekat Národní divadlo na svou návštěvu. Když ho poprvé navštívil, vešel do foyer a do sálu, byl naprosto uchvácen. Tenkrát si právě uvědomil, že chce být hercem. Jenže od snů k realitě bylo daleko. Ačkoliv rodiče věděli o jeho čím dál tím častějších návštěvách divadel, měli za to, že to je pouze jakási chvilková záliba. Mysleli si totiž, že oblékne bílý plášť, kolem krku zavěsí fonendoskop a bude z něj velevážený doktor. Ovšem jakmile zjistili, že lékařem Josef být opravdu nechce a že touží být hercem, jeho otec rezolutně prohlásil, že nejprve bude muset mít „skutečné“ povolání. A tak byl mladý Bláha zapsán na obchodní školu a učil se obchodnickým praktikám a dovednostem.

Láska k divadlu, obdiv k hercům a touha studovat herectví ho ovšem neopustila. Zatímco tedy přes den docházel do obchodní školy, večery trávil v ochotnickém spolku Tyl. Právě tam zakoušel jeho první praktické krůčky v herectví. Herecká konzervatoř na sebe nedala dlouho čekat a po absolvování obchodní školy byl na ni přijat. Jeho studium ale bohužel přerušila druhá světová válka. Tehdejší ředitel konzervatoře doktor Haller mladému nadějnému herci přislíbil, že až válka skončí, bude moci znovu nastoupit na konzervatoř bez přijímacího řízení. Válka naštěstí opravdu skončila, ale ze samého entusiasmu z osvobození se Bláha opomněl na školu přihlásit.

Ač se to může zdát jako ohromná hloupost, ukázalo se, že Bláhovi to bylo k dobru. Na přelomu let 1945 a 1946 byl totiž v divadle Ference Futuristy. Pro Bláhu to byla nejen škola života, ale hlavně škola herectví. Jelikož působil jako „přihrávač“ Ferenci Futuristovi, mnohému se naučil, zejména pohotovosti, předvídavosti a improvizaci. Na podzim roku 1946 po úspěšných přijímacích zkouškách nastoupil Bláha opět na státní hereckou konzervatoř. Pro Bláhu byl hereckým vzorem, kterého bezmezně obdivoval, Ladislav Pešek. Osud to možná tak chtěl, a tak Bláhu s Peškem svedl na stejnou cestu jako studenta a třídního učitele.

V ročníku s Josefem Bláhou studovali například Jiřina Jirásková, Oldřich Daněk, Ilja Racek a další. Většina z nich se po studiu odebrala do divadla v Hradci Králové. Odtud po ročním účinkování přešli do pražského Divadla na Vinohradech (na začátku 50. let se jmenovalo Divadlo Československé armády) a Josef Bláha zde působil takřka po celý život. Ztvárnil bezpočet rolí – tragických i komických, klaďasů i záporáků, hlavních i vedlejších. Dal podobu takovým postavám jako Malvolio z Shakespearova Večera tříkrálového, Filip v Brooklynské idyle Irwina Shawa, šlejfíř Nožejček v Tylově Tvrdohlavé ženě, Midge v Gardnerově hře Já nejsem Rappaport, Šefl v Loupežníkovi Karla Čapka nebo Lavrovič v Mistrovi a Markétce Michaila Bulgakovova.

http://youtu.be/DZk29c3t00c

Josef Bláha byl vzhledem velice výrazný – měl jižanské rysy, byl vysoký, statný, měl husté obočí a černé oči. Navíc to byl perfektní herec, a tak lidé nechodili na Bláhu pouze do divadla, ale také do kina před stříbrné plátno či do svých obývacích pokojů k televizním obrazovkám. Svou úplně první filmovou roli odehrál jako komparzista ve filmu Jan Roháč z Dubé (1947) Vladimíra Borského. O pět let později si odbyl debut ve vedlejší roli v životopisně dobrodružném snímku o Emilu Holubovi Velké dobrodružství (1952). V 50. letech, v době nastoleného a poté utichajícího socialistického realismu, účinkoval Bláha hned v několika filmech. V Rudé záři nad Kladnem (1955) Vladimíra Vlčka, v druhém a třetím dílu Vávrovy husitské trilogie Jan Žižka (1955) a Proti všem (1956) nebo v Jasného Zářijových nocích (1957) či povídkovém filmu Zbyňka Brynycha Pět z milionu (1959).

Poté od poloviny 60. let vytvářel Bláha několik filmových či televizních rolí ročně. Byl velice vytíženým hercem, který mnohdy dopoledne zkoušel v divadle, odpoledne filmoval a večer hrál na prknech. A díky takové neúnavnosti mohl ztvárnit desítky rolí. Možná Bláha nemá ve své kariéře tak memorabilní roli jako Rudolf Hrušínský svého Karla Kopfrkingla, Michal Dočolomanský svého Nicka Cartera nebo Hugo Haas svého dr. Galéna, zato ale nelze opovrhovat jeho hereckým repertoárem a není možné vynechávat jakoukoliv roli, byť sebemenší, protože Josef Bláha každý part odehrál na maximum.

Bláha hrál v mnoha celovečerních filmech – Vrah skrývá tvář (1966) Petra Schulhoffa Kladivo na čarodějnice (1969) Otakara Vávry Zabil jsem Einsteina, pánové… (1969) Oldřicha Lipského Noc na Karlštejně (1973) Zdeňka Podskalského Zítra vstanu a opařím se čajem (1977) a Chobotnice z II. patra (1986) Jindřicha Poláka nebo Martina Hollého Signum laudis (1980). Stejně tak ztvárnil bezpočet rolí v televizních filmech – v sérii filmů o panu Tau, v dobrodružně historickém Princi a chuďasovi (1971), v komediálním snímku Sen noci svatojánské (1973), v pohádce Dalskabáty, hříšná ves aneb Zapomenutý čert (1976) či v dramatu Jako kníže Rohan (1983). A nelze opomenout přes dva tucty seriálových rolí – již zmíněný pan Brůžek z Hříšných lidí města pražského a posléze Panoptika města pražského, akademik Jan Richard v Návštěvnících, Achilles Nerudný z Byl jednou jeden dům nebo Rudolf Halant z Fantoma operety. Josef Bláha ztvárnil role milovníků a milenců, padouchů a mocnářů, tatínků a manželů…

Jeho obrovským kamarádem byl Vlastimil Brodský. V divadle je přezdívali Čuk a Gek, byli nerozlučná dvojka. Sdíleli lásku k herectví, jídlu a také jistou tendenci k hypochondrii. Navzájem se doplňovali a podporovali. Společně si například zahráli ve filmech Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974) Petra Schulhoffa nebo Tchán (1979) Zdeňka Míky. Snímek Tchán do jisté míry reflektoval jejich přátelství – neustálé pošťuchování a popichování, které však není myšleno zle, ba naopak, funguje jako zábava.

Ať už to byl dr. Winter, pan Brůžek, čtyřruký ředitel čarodějnické školy, Pavelka starší, hejtman König nebo akademik Richard, předváděl Josef Bláha úžasné herecké výkony. Jeho divadelním, filmovým i televizním kolegům se navždy zapsal do paměti jako temperamentní, optimistický a přátelský člověk a v jejich vzpomínkách zůstane navždy tím neodolatelným „Bosňákem“ (tak ho kvůli původu nazývali kolegové). Josef Bláha zemřel 6. prosince 1994 ve věku sedmdesáti let a my máme to štěstí, že si ho můžeme připomínat skrze všechny ty filmy, televizní seriály a divadelní záznamy.

FOTO: Filmexport