Jana Rybářová - představitelka křehkého, svěžího půvabu a temperamentu

Narodila se 31. března 1936 v Praze - Střešovicích v rodině elektroinženýra, která podporovala její umělecké sklony už od dětství. Vedle soukromých hodin klavíru navštěvovala malá Jana od deseti let baletní kroužek při Smetanově divadle a své nadání rozvíjela také ve školním dramatickém kroužku. Po páté třídě základní školy studovala rok na francouzském gymnáziu, které ale bylo v rámci poúnorové reformy školství uzavřeno. Původně chtěla jít studovat herectví na pražskou Státní konzervatoř, avšak do dramatického oddělení přijímali až od osmnácti let, a proto zvolila taneční obor, který studium umožňoval již od patnácti.

Po absolutoriu v roce 1955 se stala na necelé dvě sezóny členkou Realistického divadla Zdeňka Nejedlého, na jehož jevišti vytvářela jejímu typu odpovídající plaché i zanícené dívčí postavy. Pro film ji už ve třetím ročníku konzervatoře objevil režisér Václav Krška, který ji svěřil náročnou roli měšťanské dcerky Aničky Karasové, studentské lásky gymnazisty Jana Ratkina  (vynikající Eduard Cupák), v připravované poetické adaptaci románu Fráni Šrámka Stříbrný vítr.

Premiéra filmu se konala 30. listopadu 1954 a Jana Rybářová si „Aničkou posedlou“, jak ji překřtil Šrámkův románový hrdina, rázem získala sympatie zejména mladých diváků. O rok později si zahrála opět jednu z hlavních rolí ve školním krátkometrážním snímku Jana Valáška ze studentského prostředí V ulici je starý krám, natočeném ve Studiu FAMU. Po úspěchu Stříbrného větru využil Václav Krška křehkého, svěžího půvabu, temperamentu a nesporného talentu této mladičké herečky ještě v dalších čtyřech filmech. Obsadil ji do role spisovatelky Elišky Krásnohorské v životopisném snímku o skladateli Bedřichu Smetanovi Z mého života (1955), poté si zahrála Daliborovu schovanku Jitku (zpívala Libuše Domanínská) ve filmové adaptaci Smetanovy opery Dalibor (1956), následovala vesničanka Fatma, zamilovaná do krejčovského tovaryše a titulního hrdiny v orientální pohádce podle Wilhelma Hauffa Labakan (1956) a konečně princezna Širín, sestra vládkyně Mechmene Banu, v adaptaci Hikmetovy Legendy o lásce (1956). Oba poslední zmíněné tituly natočil Krška v čs. – bulharské koprodukci. Její poslední postavou, kterou na filmovém plátně ztělesnila, byla novicka Marta ve Vávrově třetím dílu husitské trilogie Proti všem (1957).

Komplikovaný milostný vztah a tíha popularity, na něž ve svém věku nebyla připravená, přivedly mladičkou herečku do duševní krize, ze které nalezla východisko v sebevraždě. Život si vzala jen den před tím, než se mohla dozvědět, že si ji pro roli schovanky Jany v připravované adaptaci románu Jarmily Glazarové Vlčí jáma vybral režisér Jiří Weiss (nahradila ji Jana Brejchová) a nedočkala se ani premiéry svých filmů Labakan a Legenda o lásce.

Dobrovolná smrt 11. února 1957 ukončila nadějnou hereckou dráhu této talentované herečky v jejích necelých jednadvaceti letech. Třebaže hrála jen v šesti filmech, bude její jméno navždy spojeno s historií českého filmu nejen padesátých let. Nositel Nobelovy ceny, básník Jaroslav Seifert, věnoval její smrti báseň ve sbírce Koncert na ostrově. Pro televizní cyklus Nevyjasněná úmrtí o Janě Rybářové natočil dokumentární medailon Nelze umírat štěstím (2000) režisér Marek Bouda, který následně do knižní podoby převedla Jana Havlíková v publikaci Nevyjasněná úmrtí VII. (2001).

Filmografie:

1954    STŘÍBRNÝ VÍTR
1955    V ULICI JE STARÝ KRÁM / Z MÉHO ŽIVOTA
1956    DALIBOR / LABAKAN / LEGENDA O LÁSCE / PROTI VŠEM

Tučně zvýrazněné filmy si můžete zakoupit na DVD na www.filmexport.cz nebo tel. 261 213 664.