Miroslav Josef Krňanský - průkopník a "nejčeštější" z režisérů

K průkopníkům naší kinematografie, kteří mají své trvalé místo v její historii, patří bezesporu režisér a scenárista Miroslav Josef Krňanský. Narodil se 22. listopadu 1898 v Praze a už od mládí tíhnul k umění. Údajně vyučený kominík statoval v holešovické Uránii a od dětství se také přátelil s pozdějším režisérem Gustavem Machatým. V průběhu 1. světové války se jako osmnáctiletý stal válečným filmovým reportérem a po válce už u filmu zůstal.

Jeho první filmové počiny spadají do samého začátku dvacátých let, kdy hrál v několika němých veselohrách (někdy pod pseudonymem Miroslav Šindler), psal si náměty a scénáře a brzy se dostal i k samostatné režijní práci. Už v roce 1920 založil společnost Albatrosfilm a pro natáčení hraných filmů získal tehdejšího ředitele a hlavního režiséra Uranie Bohumila Kováře. A bylo to právě na dvorku divadla Uranie, kde natočil své první filmy, jejichž náměty a scénáře si rovněž sám napsal a hrál v nich hlavní role. Dnes jsou ale nedochované.

Výhradně režii se začal věnovat od roku 1922, kdy už získal potřebné technické zkušenosti při natáčení zmíněných krátkometrážních situačních veseloher. Jeho prvním dlouhometrážním hraným snímkem byla komedie Likérová princeznička (1922), kterou natočil opět podle vlastního námětu. Od roku 1925 se trvale zaměřil na literární adaptace děl domácích autorů. Jeho největší láskou se stal autor populárních staropražských románů Ignát Herrmann, se kterým se přátelil a z jehož díla potom čerpal i ve zvukovém filmu. Byl to právě Krňanský, kdo na tohoto velmi plodného novináře a autora dlouhé řady povídek a románů ze života drobných Pražanů upozornil filmové výrobce.

V roce 1925 vznikl Krňanského první herrmannovský film, adaptace populárního románu Vdavky Nanynky Kulichovy. Krňanský tu v příběhu z idylické Prahy před první světovou válkou, natočeném v duchu oblíbeného autora a bez prohřešků proti dobrému vkusu, vytvořil jeden ze svých nejlepších němých filmů, který dosáhl i značného komerčního úspěchu.

V letech 1925-26 potom natočil i další žánrový obrázek ze života drobných herrmannovských lidiček Příběh jednoho dne. Podle novináře, spisovatele a spolupracovníka předválečných Humoristických listů a později soudničkáře Národní politiky K. L. Kukly zfilmoval drama z prostředí pražské spodiny Bahno Prahy (1927) a drama ze života vojáků pražské posádky Loretánské zvonky (1929). A podle okrajového spisovatele Jana Klecandy to byly zase adaptace jeho vesnických románů Adjunkt Vrba (1929) a Starý hřích (1929). Krňanského pokus o zfilmování kvalitnější literární předlohy představuje adaptace románu Boženy Němcové Pohorská vesnice (1928), natočená podle scénáře Václava Wassermana v ateliérech na Kavalírce. Film, který patří k jeho nejlepším snímkům z němého období, měl zaslouženou odezvu u diváků a posílil prestiž tehdejší naší kinematografie. Jeho významnou předností byla i kamera Josefa Bulánka, Krňanského častého spolupracovníka, který se ale od roku 1935 věnoval výhradně dokumentární tvorbě. Pohorská vesnice byla poté do kin znovu uvedena v roce 1933 v ozvučené verzi. 

Také ve zvukovém filmu pokračoval M. J. Krňanský v adaptacích děl českých spisovatelů. Kritikou proto býval někdy označován za "nejčeštějšího ze všech režisérů". Sedmičku jeho literárních adaptací ze třicátých let zahájil Černý plamen (1930), melodramatická milostná romance krásné cikánky a lékaře trpícího ztrátou milované ženy podle románu F. X. Svobody, následoval další herrmannovský opus, přepis románu Kariéra Pavla Čamrdy (1931), v němž na plátně debutovali Vladimír Borský a Lída Baarová, do kin se dostaly adaptace klasického románu K. V. Raise Zapadlí vlastenci (1932) a Karla Klostermanna Ze světa lesních samot (1933, podle prvního scénáře Otakara Vávry a s hudbou E. F. Buriana). Nejčastěji Krňanský ale i nadále čerpal z díla Ignáta Herrmanna: Bezdětná (1935), Otec Kondelík a ženich Vejvara (1937) či Pod jednou střechou (1938). Naposledy tomu bylo už za války, kdy u společnosti Nationalfilm zfilmoval jeho román Artur a Leontýna (1940). Za nacistické okupace se ještě snímkem Gabriela (1942) podle námětu a scénáře spisovatele Vladimíra Neffa (vyšel vítězně ze soutěže tehdejšího Filmového studia) pokusil o současné společenské komorní drama a občanskou odvahu prokázal filmem Žíznivé mládí (1943), jehož skutečným autorem námětu byl komunistický spisovatel Karel Nový, zde skrytý pod pseudonymem Alexandr Špaček. Vývoj filmu ale v průběhu čtyřicátých let styl Krňanského práce a jeho poetiku předbíhá. 

Po válce Krňanský ještě jednou a naposled čerpá z domácí literatury, když adaptuje slavný román Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj (1947). Dlouho připravovaný projekt však končí nezdarem, způsobeným zejména viditelně zastaralou režijní koncepcí. Jeho jméno se naposledy objeví v titulcích filmu Kolotoč humoru (1953), jenž je sestřihem scén z předválečných komedií s Vlastou Burianem U pokladny stál, Ducháček to zařídí a Funebrák, který společně sestavili s Bohumilem Brejchou. V roce 1958 ještě stačil vytvořit střihový film Blednoucí romance ze svých němých filmů Píseň života, Příběh jednoho dne a Bahno Prahy.

Poslední léta života (od roku 1948) zasvětil Krňanský práci v tehdejší Československé filmotéce, kde uplatňoval své znalosti němého a zvukového filmu předválečného období při identifikaci a rekonstrukci archivních filmů. Zemřel 20. srpna 1961 v Praze.