Alois Jirásek - představitel české historické beletrie

Narodil se 23. srpna 1851 v Hronově a pocházel ze starého selského rodu, avšak jeho otec, původně tkadlec, se vyučil pekařem. Po roční přípravě „na handlu“ začal ve dvanácti letech studovat na německém gymnáziu v Broumově (1863-67) a poté na českém v Hradci Králové, kde v roce 1871 maturoval. Po absolvování historie na filozofické fakultě v Praze učil nejprve na gymnáziu a na reálce v Litomyšli (1874-88) a už jako renomovaný historický beletrista byl přeložen do Prahy, kde působil na gymnáziu v Žitné ulici (1888-1909). Po svém návratu obnovil osobní styky s malířem Mikolášem Alšem a se spisovateli lumírovského kruhu J. V. Sládkem, J. Vrchlickým a J. Thomayerem, navázal přátelství se Z. Wintrem, K. V. Raisem a M. A. Šimáčkem, trvalé kontakty měl s mladšími J. S. Macharem, J. Kvapilem nebo Z. Nejedlým. 

Za první světové války jako jeden z prvních podepsal Manifest českých spisovatelů z května 1917, v němž se spisovatelé vyslovili pro státní samostatnost. V dubnu 1918 pronesl přísahu českého národa v Obecním domě v Praze a v prosinci téhož roku uvítal jménem spisovatelů T. G. Masaryka při jeho příjezdu do Prahy.

V letech 1918-20 byl členem Revolučního Národního shromáždění a následně senátorem za Čs. národní demokracii (1920-25), aktivně se ale politické činnosti dále nevěnoval. Od roku 1890 byl řádným členem a v letech 1918-23 předsedou IV. třídy České akademie věd a umění, od roku 1901 mimořádným členem Královské české společnosti nauk. Své literární práce otiskoval především ve Světozoru, Lumíru, Osvětě, Květech, Zlaté Praze a Zvonu.

Neobyčejně rozsáhlou vlastní románovou tvorbou dovršil směřování české literatury 19. století k velkému historickému románu a stal se předním představitelem české historické beletrie. Po počátečních prózách, zejména z období josefínského (Skaláci, 1875; Na dvoře vévodském, 1881; Poklad, 1885), přešel k románům o selských bouřích po bitvě na Bílé hoře (Psohlavci, 1886; Skály, 1887) a poté se soustředil na cyklická díla z doby husitské (Mezi proudy 1-3, 1887, 1888 a 1890; Proti všem, 1894; Bratrstvo 1-3, 1900, 1905 a 1909; o panování Jiřího z Poděbrad nedokončený Husitský král 1-2, 1919, 1930) a národního obrození (U nás 1-4, 1897, 1899, 1903, 1904; F. L. Věk 1-5, 1890, 1895, 1898, 1901, 1907). 

Mládeži věnoval převyprávěný cestopis Václava Šaška z Bířkova pod názvem Z Čech až na konec světa (1890) a především Staré pověsti české (1894), básnicky stylizovaný cyklus vybraných českých, moravských a pražských pověstí, situovaných do mýtického pohanského dávnověku, do raného křesťanství a v regionu Prahy sahajících až k panování Karla IV. a do rudolfínské doby.

K pobělohorské době a protireformaci se vrátil v románu Temno (1915), který patří k jeho vrcholným dílům. Současnému životu se věnoval jen okrajově v prózách Druhý květ, Na ostrově, ve kterých konfrontoval své ideály se soudobou společností. Své memoáry vydal pod názvem Z mých pamětí.

Neoddělitelnou součástí jeho tvorby jsou i divadelní hry, které začal psát po svém příchodu do Prahy a jimiž zaujal přední místo mezi dramatiky své doby. K nejpočetnějším patří historická dramata: Emigrant, tisk i prem. 1898; lyrická hříčka z doby Václava IV. Kolébka, prem. 1891, tisk 1892; veselohra ze života obrozenců M. D. Rettigová, tisk i prem. 1901; tragédie z dějin polabských Slovanů Gero, tisk i prem. 1904; a především husitská trilogie Jan Žižka, tisk i prem. 1903; Jan Hus, tisk i prem. 1911; Jan Roháč, tisk 1914, prem. 1918.

V dalších hrách se vyslovil k časovým otázkám prostřednictvím pohádkových motivů (dodnes trvalá součást repertoáru našich divadel Lucerna, tisk i prem. 1905, a Pan Johanes, tisk i prem. 1909) a realisticky zobrazil život soudobé vesnice (Vojnarka, prem. 1890, tisk 1891; Otec, prem. 1894, tisk 1895; Samota, tisk i prem. 1908).

Na filmovém plátně se jako první objevila ještě v němé éře pohádková hra Lucerna v režii Karla Lamače, který byl koncem 30. let i autorem její zvukové verze. Dvakrát byl zfilmován také román Psohlavci, poprvé jej hned na počátku 30. let natočil Svatopluk Innemann, podruhé v polovině 50. let a v barvě Martin Frič.

Dvě divadelní hry, Vojnarku a Jana Roháče z Dubé, adaptoval režisér Vladimír Borský. Rozsáhlý román Temno zfilmoval Karel Steklý. Povídku Ztracenci na plátno mistrně převedl Miloš Makovec. Debutující Otakar Vávra uvedl svůj přepis Filosofské historie s velkým úspěchem na VI. MFF v Benátkách 1938 a ze spisovatelova díla dále čerpal i ve své husitské trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem.

Klasiku dnes představují Trnkovy loutkové Staré pověsti české. Naposled se novelou Poklad nechal inspirovat režisér Zdeněk Troška k dobrodružnému snímku Poklad hraběte Chamaré. Dílo spisovatele pochopitelně inspirovalo i televizní tvůrce a vedle seriálu F. L. Věk byly např. natočeny inscenace Zahořanský hon, Lucerna, M. D. Rettigová. Prozaik a dramatik Alois Jirásek zemřel 12. března 1930 v Praze.

Filmografie:

1925 APr: LUCERNA

1931 APr: PSOHLAVCI

1936 APr: VOJNARKA

1937 APr: FILOSOFSKÁ HISTORIE

1938 APr: LUCERNA

1947 APr: JAN ROHÁČ Z DUBÉ

1950 APr: TEMNO

1953 APr: LUCKÁ VÁLKA / APr: STARÉ POVĚSTI ČESKÉ

1955 APr: PSOHLAVCI

1956 APr: PROTI VŠEM / APr: ZTRACENCI

1984 APr: POKLAD HRABĚTE CHAMARÉ

Tučně zvýrazněné filmy si můžete zakoupit na www.filmexport.cz nebo tel. 261 213 664.

Vysvětlivky:

APr – autor předlohy