60. léta v architektuře

Šedesátá léta jsou pro filmové fanoušky etapou, která zrodila perly české nové vlny. Experiment, nová estetika a spolupráce s výtvarnými umělci v 60. letech necharakterizují však jen produkci filmovou, ale též architektonickou. Zatímco ta filmová je široce respektovaná, k té architektonické se široká veřejnost staví  v lepším případě lhostejně. Zaslouží si stavby tohoto období náš zájem a pokud ano, tak v čem spočívají její hodnoty a proč jsou přehíženy? Odpovědi na tyto otázky se přitom týkají nejen teorie a historie architektury, ale též zažitých klišé, stereotypního pohledu na tyto stavby jako na produkty socialistické mašinerie. Tam, kde film reprezentuje vzepětí tvůrčích sil a politické uvolnění, tam je architektura často chápána jako hmotný symbol represivního systému.

Jaká tedy byla česká stavební produkce 60. let, snesla srovnání s mezinárodní scénou a bylo na ní něco výjimečného v porovnání s jinými dekádami socialistické výstavby? „Zlatá šedesátá“ musíme chápat nejprve ve srovnání s tím, co jim předcházelo, a tím byla poměrně upjatá léta padesátá - v jejich druhé polovině začal opadávat tlak oficiálních kruhů na tvorbu ve stylu socialistického realismu a bylo tak možné vrátit se k moderní tradici, u nás silně zakořeněné a reprezentované meziválečným funkcionalismem. První vlaštovkou obnovené tradice moderní architektury se stal pavilon na výstavě Expo 58 v Bruselu, kde Čechoslováci bodovali. Ve stejné době už Karel Prager projektoval Ústav makromolekulární chemie ČSAV v Praze na Petřinách. Tam použil naprosto unikátní skleněné závěsové stěny, které stavbě dodávaly eleganci a přibližovaly ji zahraničním realizacím i přes mizerii československé stavební výroby. Může se nám to dnes, v době svobodné tvorby a stovek katalogů s nabídkou výrobců zdát neuvěřitelné, ale tehdy se architekti museli za každou inovaci prát s výrobci, dodavateli a mašinerií státního systému stavebnictví. Každá originální realizace tak vznikala „systému navzdory“ a za velkého nasazení autorů a jejich kolegů. Na druhou stranu je však také nutné připomenout, že architekti pracovali ve státních projektových ústavech, které zajišťovaly začasté přísun zakázek i zázemí ve formě přítomnosti všech odborníků, kteří se na projektu podíleli. Myslet si ale, že zakázky byly státem jaksi přidělovány, a proto „lepší“ zakázky dostávali jen architekti „oblíbení“ je právě pro šedesátá léta mylné. Hodně se soutěžilo – snad na každý významnější urbanistický projekt nebo jednotlivou stavbu byla vypsána soutěž a její hodnocení měla na starost odborná komise, která byla (posuzováno podle výsledků tehdejších soutěží) ve svém rozhodování nestranná.

Velmi výrazný vliv na podobu realizovaných staveb měla také v té době hojně uplatňovaná mezioborová spolupráce. Jednalo se především o spolupráci s výtvarnými umělci a inženýry. Umělci bývali přizváni ke spolupráci díky dobovému zákonu, který přiznával jisté procento z nákladů na stavbu k realizaci výtvarné výzdoby. Během šedesátých let se tak ve veřejném prostoru i v interiérech staveb uplatňovala díla takových umělců jakými byli Miloslav Chlupáč, Olbram Zoubek, Vladimír Preclík, Eva Kmentová, Jaroslava Brychtová, Stanislav Libenský, Jiří Novák a další. Česká architektura 60. let je tak obohacena o vklad, který by dnes už žádného investora nenapadlo financovat – o investice do kvalitních uměleckých děl tvořených přímo pro dané místo. Dalším přínosem mezioborové spolupráce byla materiálová a technická vytříbenost některých československých staveb. Na úzké spolupráci s inženýry a konstruktéry postavil jedinečnost mnohých svých realizací ateliér SIAL (Sdružení architektů a inženýrů v Liberci). Televizní věž a hotel na Ještědu architekta Hubáčka a inženýra Patrmana dokonce získala v roce 1969 vysoké světové ocenění – Perretovu cenu. Unikátní technické řešení Zdeňka Patrmana  se vyrovnalo nejen s nezvyklým tvarem nové dominanty Ještědu, ale i s náročnými povětrnostními podmínkami (rozkmitu věže při silném větru zabraňuje tzv. Patrmanovo kyvadlo) a požadavky na ochranu antén vysílače, které jsou kryty laminátovými lamelami.  Nedostatek materiálů a technologických řešení obecně vedl architekty k vyvíjení vlastních řešení. V tomto vynikal nejen liberecký SIAL, ale také Karel Prager nebo Věra Machoninová.
Co je možné naopak české architektuře 60. let vytknout? V první řadě je to preference nákladných solitérů, jakými byly veřejné budovy – hotely, kulturní domy, obchodní domy a ambasády, zatímco bytová výstavba se omezila na nepříliš progresivní panelová sídliště. Byly sice uskutečněny experimentální nebo nekonvenční sídliště jako například pražská Invalidovna nebo brněnská Lesná, ty však zůstaly v moři banálního opakování panelových domů desítek jiných sídlišť osamoceny. Další výtka patří pomalosti výstavby. Mnohé ze staveb vyprojektovaných v druhé polovině 60. let byly kvůli nepružnosti systému dostavěny až během 70. let, kdy už jejich estetika patřící do optimistických šedesátých, nebyla aktuální. Jedinou výhodou pomalosti celého procesu tak bylo snad jedině to, že architekti, kteří po roce 1968 upadli v nemilost a nemohli dále projektovat, měli čas na dozorování staveb a ohlídání si jejich perfektního provedení, jako se to stalo například Věře Machoninové u projektu Domu bytové kultury, obchodního domu Kotva v Praze a hotelu Thermal v Karlových Varech.

Uvolněná atmosféra 60. let u nás tedy vyvolala návrat k moderní tradici, ale ta už mezitím přestávala být v západních zemích aktuální. Na počátku 60. let se na Západě objevily první kritiky moderního urbanismu a architektury a světové dění směřovalo k pluralitě postmoderny. Tento nový směr využívající mezi jiným i historického tvarosloví, nemohl být generací, která si prožila uplatňování historizujícího slovníku v architektuře 50. let, přijat. Kvůli diskreditaci takovéhoto tvarosloví, u nás mentálně spojeného s dusnou atmosférou stalinismu, se moderní architektura s celou svou přísností udržela až do doby, kdy na scénu nastoupila nová generace, padesátými léty nepoznamenaná. Ta už přijímala zahraniční podněty otevřeněji a tvorba starších kolegů z let šedesátých došla z jejich úst první kritiky. Byla jim vytýkáno opomíjení místních podmínek, necitlivost k historickému prostředí a jakási moderní suverenita, která byla považována až za domýšlivost.
Následující období normalizace, upínajíc se stále více k řeči čísel a ne kvality, nedosáhlo už takových úspěchů jako dekáda šedesátých let. Na vině byla jednak politická situace, která znemožnila mnohým významným architektům dále projektovat, ale především utužení systému, kdy probojovat originální řešení stálo značné úsilí a omezené možnosti dodavatelského systému se staly brzdou novátorských projektů. Chybělo už dřívější nadšení a víra ve schopnost moderní architektury formovat lepší prostředí pro život. Šedesátá léta tak skutečně byla svým entuziasmem a kvalitou mnoha vyprojektovaných staveb světlým momentem české architektury.
Proč tedy nezájem veřejnosti, který se dobře odráží v kauzách přestaveb či dokonce zbourání architektonických ikon té doby? Prvním z důvodů je opravdu jistá sebevědomost a specifičnost těchto staveb, dalším důvodem je jejich domnělé spojení s bývalým režimem. První důvod – tedy způsob, jakým je budova koncipována vzhledem ke svému okolí a jak vypadá sama o sobě – je důsledkem dobového uvažování o architektuře. Naprázdno pak vyznívají například útoky na budovu bývalého Federálního shromáždění, která prý svým hrdým přehlížením Václavského náměstí vyjadřuje aroganci moci, když zjistíme, že ve Washingtonu stojí velmi podobná budova ze stejné doby vymezující se vůči svému okolí stejným způsobem nebo kritiky útočící na „molochovitost“ některých solitérů, když zhlédneme opravdové monstrum Tiskového, rozhlasového a televizního centra Jamanaši v Japonsku od špičkového architekta Kenzo Tangeho. Moderní architektura po celém světě přinášela takovéto realizace a jejich slabiny se staly také po celém světě předmětem kritiky a přehodnocování. U nás je však tato architektura zpochybňována také na základě doby svého vzniku. Evokuje prostě neodmyslitelně období, které bylo pro mnohé nesvobodné a při zavrhování všeho, co je s tímto obdobím spojeno vylévají (v případě architektury) vaničku i s dítětem.
Diskuse, které vzbuzuje likvidace architektury 60. let, zvedají tedy ze židlí spíše odborníky, veřejnost přihlíží s nezájmem a politici se na fotkách oslav rozhodnutí o zbourání vesele usmívají v očekávání nových investorů, z jejichž kapes se peníze kutálejí všemi směry. Jestli však tito investoři dokáží zajistit takovou kvalitu, jakou představovala dřívější architektura, je otázkou. Na výsledky těchto likvidačních procesů není třeba čekat – obchodní dům Ještěd v centru Liberce z ateliéru SIAL byl již zbourán, interiér Domu bytové kultury v Praze přestavěn, červená křesla z hotelu Thermal navržená Věrou Machoninovou byla vyhazována na ulici. Filmy mají štěstí – lze je zavřít na čas do trezoru, ale zbourat, přestavět, „zmodernizovat“ je nelze. Zůstávají tak pro další generace jako věrný otisk doby, jako díla, jejichž kvalitu můžeme znova a znova posuzovat, jimiž se můžeme znova a znova kochat. Architektura, zvlášť ta z 60. let, takové štěstí nemá.

Foto: ČTK, Hotel Ještěd