Čestný dobrák Petr Čepek

V historii české kinematografie je řada vynikajících herců, mezi kterými vyčnívá Petr Čepek, jehož ohromné charisma a tmavé havraní vlasy působí dodnes jako zjevení. Jenže jaký byl ve skutečnosti? Petr Čepek se narodil 16. září 1940 a od malička neměl zrovna na růžích ustláno. Ve třech letech rodina přišla o otce a starosti o každodenní přežití v těžké době zůstaly na bedrech maminky, která s dětmi přesídlila k Petrově babičce.

Herecké vzdělání získal na pražské DAMU, kde v ročníku Miloše Nedbala studoval s Jiřím Krampolem, Ladislavem Mrkvičkou nebo Josefem Abrhámem. V roce 1962 při studentském majálesu Mrkvičku zatkli. Stalo se to uprostřed závěrečných diplomových prací a bylo požadováno výtržníka exemplárně potrestat. Na DAMU se tak objevila petice proti Mrkvičkovi se slovy o rušivém elementu a podvratném živlu, kterou měl každý podepsat. Petr Čepek jako jeden z mála petici nepodepsal, a i když ho to stálo diplom a opozdilo mu to filmovou kariéru, jistě toho nelitoval.

František Vláčil nabídl obě hlavní role křižáckého dramatu Údolí včel (1967) Janu Kačerovi. Kdyby měly obě postavy stejnou tvář, vynikl by jejich rozpor ještě dramatičtěji. Jenže technicky a finančně to nebylo možné. Kačer, který v té době působil v legendárním pražském Činoherním klubu, nabídl Vláčilovi a autoru scénáře Vladimíru Körnerovi do filmu služby svých divadelních kolegů. Čepek se chystal na roli Rottgiera a při jedné ze čtených zkoušek, které se konaly v přítmí zkušebny, řekl polohlasem šest vět. Körnerovi se zježily všechny chlupy a podle hlasu okamžitě poznal svého Ondřeje z Vlkova. Vláčil jeho nadšení zprvu nesdílel, ale za Čepka se přimluvil i Jan Kačer, takže režisér moudře ustoupil. V nedávné době byl snímek znovuobjeven v Argentině, Španělsku a Velké Británii a naprosto právem se řadí k nejvybroušenějším klenotům domácí kinematografie.

Setkání Vláčila s Čepkem bylo osudové. Režisérova náklonnost k alkoholu byla veřejným tajemstvím a z ní bohužel vyplývala i jeho nepříliš velká obratnost při jednání s lidmi. Profesionální herci s Vláčilem dobře nevycházeli a Čepek, který nesnášel nespravedlnost, svého přítele chránil. Při řadě pozdějších natáčení pak tvořil v nejvypjatějších momentech jakéhosi styčného důstojníka mezi herci a režisérem. Společně pak natočili ještě brilantní drama Adelheid (1968) nebo mnohem pozdějšího Mága (1987). Jejich vysněným filmem, který společně plánovali, měl být Povětroň podle Karla Čapka, ale k jeho realizaci k naší velké škodě už nedošlo.

Juraj Herz je mistr temných látek a možná jste nevěděli, že do hlavní mužské role Pavla ve slavném filmu Petrolejové lampy (1972) se původně počítalo s Eduardem Cupákem. Herz si byl velmi dobře vědom toho, že typově by byl Petr Čepek mnohem vhodnější a navíc byli přátelé. Nikdy však spolu netočili. Čepek nebyl zvyklý na expresivní herectví, které do filmu režisér potřeboval. Herz ho během prvních dnů v duchu přirovnával k Frigovi z němých filmů, tedy herci s kamennou tváří. Režisér proto Čepka požádal, ať s tím okamžitě přestane. Vznikla z toho hrůzyplná kreace syfilitika, kde Čepek naprosto exceluje. Pokud jste film viděli, jistě vám v uších dodnes zní jeho skřehotavý smích. Petrolejové lampy byly posledním tuzemským snímkem, který nás reprezentoval v oficiální soutěži na MFF v Cannes, kde sklidil zasloužený ohlas.

V osmdesátých letech se Petr Čepek angažoval podepsáním protirežimního manifestu Několik vět a činným byl i během sametové revoluce. On sám však žádné politické ambice neměl a své aktivity vyvíjel pouze k pádu totalitní saně a nástupu demokracie. Mávnutím ruky pak odmítal trafiky, které mu nastupující garnitura s vděkem chtěla darovat. Místo toho se věnoval rozvíjení hereckého talentu v mladé generaci.

Poslední velkou hereckou příležitost mu nabídl další klasik světového formátu Jan Švankmajer ve filmu Lekce Faust (1993). O roli Fausta se říká, že je hereckým prokletím, a Čepek se ho v žádném případě nezalekl, přestože v soukromí začal svůj finální velký boj s rakovinou. Texty, nejen k Faustovi, se učil na své chalupě, kde hlasitě hřímal do okolí repliky své role, ale pověst podivína neměl. Sousedům totiž pravidelně dával zdarma lístky do divadla a večer mezi ně usedal do místní hospody ke sklenici oroseného piva.

V roce 1994 národ předčasně přišel o jednu z největších hereckých osobností minulého století, ale díky řadě nádherných a občansky odvážných filmů, které natočil, tady naštěstí bude pořád s námi.

FOTO: Bontonfilm