Miloš Forman: Filmař, který vždycky snil výš, než na co měl

Zda filmaři považují Hollywood za nejvyšší filmovou metu či nikoliv, bychom mohli společně sáhodlouze polemizovat. Stejně tak bychom se mohli dohadovat, jak tomu bylo dříve, před desítkami let. Ovšem ať už teď nebo před čtyřiceti pěti lety, vždy se kolem našich filmových tvůrců, kterým se podařilo uplatnit v megalomanském byznysu jménem Hollywood, objevila jakási aura obdivu a my, diváci, jsme uznale pokývali. Jenže v případě Miloše Formana jsme nezůstali jen u uznalého pokyvování, ale obdiv střídal údiv a u nejednoho úspěchu jsme zůstávali s ústy dokořán. Formanovy filmy měly komerční úspěch, jsou ověnčeny mnoha oceněními, jsou řazeny mezi nejlepší snímky světové kinematografie a Forman jako režisér získal celosvětové uznání. A my Češi – malý, zvláštně sebekritický a závisle suverénní národ – jsme patřičně pyšní na „našeho“ Formana.

A možná se často mluví o Amadeovi (1984) nebo Přeletu nad kukaččím hnízdem (1975), ale Miloš Forman se přece narodil v Československé Čáslavi a v 60. letech natočil tak brilantní filmy. Jeho československá tvorba by se dala načít slovy současného českého režiséra Filipa Renče: „Z vašeho stylu má dodnes spousta filmařů mindrák a snaží se ho ještě po padesáti letech napodobovat. Vaše filmy nezestárly.“

„Na promítání Černého Petra jsem šel s despektem, protože jsem si neuměl představit, že takový playboy by mohl udělat upřímný film. Potom jsem se mu v duchu omluvil,“ řekl Jiří Menzel u příležitosti oslav Formanových osmdesátých narozenin. Pojďme se zkusit poohlédnout za Formanovou československou filmařinou a možná třeba přijít na to, proč byly ty lásky, muziky, Petrové a další tak upřímní.

Miloš Forman chtěl být divadelním režisérem, jenže při přijímacích zkouškách na DAMU značně pohořel. Proto se v rychlosti přihlásil na scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU, kam byl přijat. Během studií moderoval pořad věnovaný filmu v České televizi. To mu připadalo jako výborný odrazový můstek pro práci sportovního reportéra, kterou považoval za nejlepší profesi vůbec. „Sportovní reportér chodil na fotbal a na hokej, dostával za to slušné peníze, a navíc mohl cestovat na Západ.“ Té se mu ale dosáhnout nepodařilo.

Forman byl ve svých tvůrčích začátcích příležitostným hercem. Nikdy to nebyly velké role, spíše epizodní. Tak se objevil v malé roli dělníka v budovatelské komedii Slovo dělá ženu (1951) režiséra Jaroslava Macha. Dále ztvárnil roli důstojníka u Staňků v Krškově Stříbrném větru (1954) nebo v roce 1956 zahrál roli leteckého mechanika ve filmu Alfréda Radoka Dědeček automobil.

Alfréd Radok byl pro Formana důležitou a vlivnou osobností. Na již zmíněném snímku Dědeček automobil zároveň Forman pracoval jako druhý asistent režie. „Měl jsem natočit davovou scénu, reprodukující dobovou filmovou reportáž o předvádění fantastické tříkolky ve Stromovce na počátku století. Stroj měl šest sedadel, byl vysoký asi dva metry a svého času způsobil velké srocení davu, takže jsem měl k dispozici početný kostýmovaný komparz. Poprvé v životě jsem měl na povel celý plac. Skeptické úšklebky zkušeného štábu mě jenom popíchly, abych jim dokázal, že to zmáknu.“ Alfréd Radok přizval Miloše Formana ke spolupráci na scénáři k představení Laterna Magika (1958), které po světové výstavě EXPO 58 v Bruselu slavilo světový úspěch. A právě proto pracoval s Radokem na přípravě inscenace Laterna Magika II.: Zájezdový program (1960). „Radok byl suverénní režisér a já věděl, že u něj na věky nezůstanu, protože jsem se chtěl stát stejně suverénním režisérem jako on, a tak jsem se od něho učil a přitom šilhal po filmu.“

Nejenom u Radoka pracoval Forman na scénářích. Asistoval Martinu Fričovi při psaní scénáře k filmu Nechte to na mě. Mírně satirizující komedii natočil s Oldřichem Novým v hlavní roli v roce 1955 právě Frič. O dva roky později natočil Ivo Novák snímek Štěňata. Miloš Forman je autorem námětu, napsal scénář (ten byl jeho diplomovou prací na FAMU) a také byl pomocným režisérem. „Ivo Novák ten film skutečně režíroval, ale já mu byl pořád za zády coby scénárista a asistent režie, takže Štěňata jsou první film, za který nesu i určitou odpovědnost.“

„Rozhodl jsem se, že udělám film o konkurzu, ve kterém se nebudu stydět koukat, a že donutím diváky, aby se na ten krutý tyátr koukali se mnou.“ V divadle Semafor byl vyhlášen falešný konkurz na místo zpěvačky a Forman se svým dvorním kameramanem Miroslavem Ondříčkem to celé natáčeli. Vznikl tak dokument, byť s nevýrazným příběhem, který byl prvním Formanovým vlastním dílem. A protože metráž filmu neodpovídala celovečernímu snímku, napsali společně s Ivanem Passerem scénář, který pojmenovali Kdyby ty muziky nebyly. V tomto filmu se poprvé objevil oblíbený neherec Jan Vostrčil. Oba nedokumentárně dokumentární snímky šli do kin společně pod názvem Konkurs.

V roce 1963 šel do kin film Černý Petr. Scénář Forman napsal s Jaroslavem Papouškem podle jeho stejnojmenné krátké novely. Kromě Vladimíra Pucholta pracoval Forman pouze s neherci. Nikdy jim neukazoval scénář, pouze jim předehrál každou scénu a vysvětlil, o čem ta která scéna je a jak si ji představuje. A pak jim poskytl prostor pro neherecké ztvárnění. „Všechny scény mi najednou připadaly strašně nudné bez špetky spásného nadhledu nebo vtipu, tak hloupě opravdové, že jsem se musel kolikrát držet, abych je ‚nevylepšoval‘ nějakým vtípkem, gagem nebo uměleckou dramatičností. Pořád jsem si opakoval, že přesně tohle chci, že takové scény člověk zná ze skutečnosti, ale nezná je z filmu. A výsledný efekt bude pramenit ze součtu všech těch banalit. Když se mi podaří shromáždit co ‚nejreálnější‘, co nejobyčejnější úryvky ze života, vznikne teprve ta pravá satira.“ Film byl vybrán na filmový festival do Locarna. Ve stejném ročníku soutěžily o hlavní cenu film Jeana-Luca Godarda Karabiniéři (1963) a Zatmění (1962) Michelangela Antonioniho. Černý Petr zvítězil a to Formanovi zajistilo první cestu do Spojených států amerických. Na filmovém festivalu v New Yorku snímek sice neexceloval, ale zato si Forman uvědomil, jakou cestou se chce ubírat a kam směřovat své ambice.

{youtube}PxaZW0rAItg{/youtube}

„Při obsazení Lásek se podařilo perfektně vybalancovat herce s neherci a já na těch pár měsíců ve Zruči nad Sázavou vzpomínám jako na jedny z mých nejšťastnějších dnů u filmu. Měli jsme času, kolik jsme potřebovali. Hráli jsme kulečník a váleli se smíchy, když se Pucholt rafal s rodiči na jejich úzké manželské posteli. Film jsme dokončili v termínu a rozpočet jsme nepřekročili.“ Vladimír Menšík, herecké eso, a Vladimír Pucholt, nadějný a Formanem nesmírně oblíbený herec, byli právě tím balancem vůči nehercům, např. Miladě Ježkové nebo Josefu Šebánkovi. Lásky jedné plavovlásky (1965) měly velký úspěch. Promítaly se po celém Československu a mimo to, že získaly Státní cenu Klementa Gottwalda, otevřely Formanovi dveře do světa. S uvedením filmu na festivalech v New Yorku, Cannes, Londýně či Moskvě byl nominován i na Oscara za nejlepší cizojazyčný snímek. Nominace, u níž zůstal, vynesla Formana na pozici výborného evropského režiséra.

„Vrátili jsme se do Vrchlabí a začali. Ve filmu nebyl jediný profesionální herec a všichni naši dobrovolní hasiči pracovali přes den ve fabrice. Vstávali v pět ráno, v šest si odpíchli, ve dvě jim padla, šli domů, najedli se, převlíkli a šli se hlásit na plac. Začínali jsme točit ve čtyři odpoledne a dělali jsme do deseti do jedenácti večer nepřetržitě po celých sedm neuvěřitelných týdnů.“ V Hoří, má panenko (1967) chtěl Forman dosáhnout co největší autenticity, a tak s nehereckým ansámblem pracoval stejně jako u Černého Petra. Memorabilní scény, které díky přirozenosti a autenticitě vznikly, si lidé dodnes připomínají. Stejně tak jako některé repliky: „On se tam stejně dívá.“ – „No nedivte se, dyť mu hoří barák.“ Snímek byl vnímán jako politická alegorie, a tak byl stažen z distribuce. Po peripetiích, kdy producent Carlo Ponti trval na vrácení jeho investice, neboť nebyla dodržena stopáž filmu, se snímek díky francouzskému producentovi, režisérovi a scenáristovi Claude Berrimu dostal do celého světa. Hoří, má panenko byl nominován na Oscara, ale opět zůstal u nominace. Snímek byl ve své zemi nadobro zakázán a mezinárodně oslavoval úspěch, Formanovi byl navíc letenkou do Spojených států.

Miloš Forman možná byl a je pro mnohé (či některé) ztělesněním úspěchu. Proč se ale z kluka, který toužil stát se sportovním moderátorem, stal světový režisér, který natočil biografický film o Amadeu Mozartovi nebo pracoval s mezinárodně uznávanými herci a tvůrci? Zřejmě neposílal žádné vesmírné objednávky (ačkoliv tehdy by se mu to mohlo možná povést, protože vesmír jimi nebyl zahlcen), ale spíše opravdu dostál svému životnímu krédu: Člověk musí vždycky snít výš, než na co má. Od upřímnosti, kterou Jiří Menzel musel přiznat filmu Černý Petr, Forman neupustil. Naopak použil upřímnost jako nástroj diváckého pohledu a zároveň jako jednu z vlastností jeho filmových postav a příběhů. Řekněte si upřímně, nejsou ty humorně nepříjemné až trapné scény krásné a jako vystřižené ze života?

FOTO: Filmexport, Petr Novák - Wikipedie