Amadeus: O filmu, Státní bezpečnosti, jídle a překvapování

„Pastva pro oči a uši.“, „Poučný, dojemný a prostý zároveň.“, „Oplývající představivostí, komplexitou a vznešeným uměním.“, „Nejlepší film roku.“ Od premiéry filmu Amadeus Miloše Formana uplynulo již dvacet devět let, a přesto mívají dnešní diváci stejné pocity jako tehdejší recenzenti. 25. března 1985 si tvůrci odnášeli z 57. ročníku Cen akademie celkem osm Oscarů. Snímek byl vůbec nominován celkem na padesát čtyři ocenění napříč všemi možnými kategoriemi a úspěch v podobě výhry slavil v jednačtyřiceti případech. Miloš Forman byl jako režisér na výsluní a mnohým členům filmového štábu se otvíraly nové dveře. Jenže co předcházelo těmto šťastným momentům? Tomu čtení vychvalujících recenzí, přebírání ocenění a dávání děkovných proslovů? Práce, dřina, stres, obavy a zase práce.

Poprvé se Miloš Forman s filmovým námětem setkal při premiéře původní hry dramatika Petera Shaffera Amadeus v roce 1979 v Královském národním divadle v Londýně. Formana inscenace naprosto uchvátila a ještě týž večer se s Shafferem domluvili na možné budoucí spolupráci. Shaffer byl velice aktivním scénáristou – objížděl s ostatními lokace, účastnil se natáčení, byl přítomen každé fázi výroby. A ačkoliv je pod výsledným scénářem podepsán pouze Peter Shaffer, svými nápady ho ovlivnil Miloš Forman a také Zdeněk Mahler. Finální verze byla dopsána 9. července 1982.

Příběh Amadea se odehrává v druhé polovině 18. století, především v rokokovém prostředí císařské metropole Vídeň. Bylo nabíledni najít takové exteriéry, které by dobově odpovídaly. O samotnou Vídeň filmaři zájem měli, jenže město bylo modernizované a natáčení – se všemi povoleními, pronájmy a maskováním moderních budov – by se velmi prodražilo. Proto se jako vhodnými jevily Budapešť, nebo Praha. Producent Saul Zaentz vyjednával jak s Československem, tak s Maďarskem. Pražské ulice sice díky historickému centru skýtaly nenahraditelné možnosti a věrohodné produkční prostředí, naproti tomu ale stál fakt, že Miloš Forman byl v očích československého státního aparátu emigrant. Maďarsko se zase snažilo, seč jim síly a prostředky stačily, aby byl Amadeus natáčen v jejich metropoli. Po samozřejmých mnohých jednáních Miloše Formana a Saula Zaentze s nejrůznějšími funkcionáři se s konečnou platností v srpnu 1982 producent Zaentz dohodl s Československým filmexportem o natočení filmu Amadeus v Československu.

Než se došlo k onomu finálnímu rozhodnutí, navštívil Forman několikrát Československo, aby mohl obhlédnout lokace pro natáčení. Fakt, že emigrant Miloš Forman (ovšem o označení „emigrant“ by se dalo s úspěchem polemizovat) by měl v socialistickém Československu natáčet americký film, vyvolával rozruch. Jenže finanční zisk, který plynul z produkce Amadea pro československý stát, zastínil oficiální postoj komunistické strany k emigrantům. Miloš Forman se musel zavázat, že se během svého pobytu nebude z vlastní iniciativy stýkat s nežádoucími živly společnosti, např. s disidenty, a že jeho setrvání bude ryze pracovní.

Pro barrandovské studio byl Amadeus další zahraniční zakázkovou činností, s čímž mělo již četné zkušenosti. Ovšem nikdy to nebyla zakázka takových rozměrů. Filmový štáb, trojnásobně větší než při běžné produkci na Barrandově, byl složen z Američanů a Čechoslováků. Ti nabídnutou práci vítali, neboť pro ně byla novou zkušeností, byť mnozí z nich byli ostřílenými profesionály ve svém oboru. Jan Schmidt byl režisérem druhého štábu, Miroslav Ondříček byl vedoucím kameramanem, Theodor Pištěk vedoucím kostymérem, Jan Balzer vedoucím výroby, Václav Rouha vedoucím produkce stavby a výpravy, Václav Cajthaml šéf produkce-supervize, Václav Petr obstarával catering a desítky dalších. Časté bylo, že jednotlivé pozice byly obsazeny jak někým z Američanů, tak někým z Čechoslováků. Ke každé profesi bylo přidělenou několik asistentů. Twyla Tharpová, choreografka, měla za asistenta Tomáše Tintěru; Theodor Pištěk měl asistentku Zuzanu Máchovou; Jan Kubišta byl přímým asistentem Miloše Formana (ten jich měl samozřejmě více); či syn režiséra Františka Vláčila, který dostal jméno po otci, byl asistentem pro všechny.

První československá klapka padla 31. 1. 1983, poslední pak 15. 7. 1983. Před započetím natáčení došlo ovšem k nepříjemné události. Představitelka role Constanze Meg Tilly se zranila a následkem ublížení nemohla pokračovat v práci na Amadeovi. Miloš Forman narychlo sehnal náhradu, kterou ztělesňovala neznámá Elizabeth Berridge. Její absence na hereckých zkouškách, probíhajících před samotným natáčením, se ovšem na hereckém výkonu nepodepsala. S Tomem Hulcem, jenž ztvárnil postavu Mozarta, prokázali vysokou místu profesionality a brilantně vytvořili manželský pár. Skladatele Salieriho, který vypráví Mozartův příběh, sehrál F. Murray Abraham. Na scény, v nichž je Salieri již starý, byl líčen celé čtyři hodiny, aby make-up vypadal dostatečně důvěryhodně.

Amadeus se točil na několika místech. V Arcibiskupském zámku v Kroměříži se natáčel maškarní bál, jeden z pokojů posloužil jako papežův salon ve Vatikánu, odehrává se zde také první setkání Salieriho s Mozartem. Především však byl zámek využit jako sídlo arcibiskupa. Jedním z důvodů, proč filmaři chtěli natáčet v Československu, bylo Tylovo divadlo (dnešní Stavovské divadlo). Ačkoliv představuje scénu vídeňské opery, výběr tohoto místa ovlivnila významná historická událost. 29. října 1787 se zde odehrála premiéra opery Don Giovanni, kterou dirigoval sám autor Wolfgang Amadeus Mozart. Pro scény ze sanatoria pro duševně choré si filmový štáb vybral barokní prostor pražské Invalidovny. V barrandovských studiích byla například postavena dekorace Mozartova bytu. V pražských ulicích Starého města se natáčely exteriérové scény představující Vídeň osmnáctého století. Natáčení v Tylově divadle připadlo na konec natáčecího plánu, poté se americký filmový štáb s několika Čechoslováky přesunul do Itálie, aby zde natočil motivy ze Salieriho dětství.

Mnohé scény, zejména ty z Tylova divadla, vyžadovaly početný komparz. Ten měl na starosti režijní tým Jana Schmidta. Ačkoliv existovala instituce zvaná Komparzní rejstřík, která běžně zajišťovala pro Barrandov statisty do masových scén, ukázalo se, že někteří zaujímají značně negativní postoj k produkci amerického filmu. Nakonec po mnoha jednáních si musel filmový štáb shánět komparz sám prostřednictvím inzerátů. Další problémy se vyskytly v případě cateringu. Zajišťování jídla a občerstvení pro filmový štáb včetně hereckého ansámblu nebylo v Československu zvykem. Zde byla praxe taková, že si každý obstarával jídlo sám, většinou v závodní jídelně. Československým pracovníkům bylo střídavě zakazováno a povolováno stravovat se společně s americkým štábem. Zároveň byli Američané zvyklí na jistou úroveň cateringu. Určité druhy potravin byly v zemi mlékem a strdím oplývající k nesehnání, a tak byl najat řidič, který každý den vyjížděl za hranice pro čerstvou zeleninu, ovoce a další potraviny.

Řidiči, kteří byli produkcí zaměstnáni, měli tuzemská auta. Do nich byl před pronajmutím instalován odposlech. Většina řidičů ovšem členům štábu poradila, aby v autě raději nic neříkali. Všem to bylo okamžitě jasné. Státní bezpečnost vůbec nelenila během celého natáčení Amadea. Na plac byli nastrčeni informátoři a členové StB. Miloš Forman s oblibou vypráví historku týkající se StB. V Tylově divadle natáčel štáb od 20. června do 7. července. Když bylo 4. července, pro Američany státní svátek, dovolil si štáb malou vsuvku. Scéna v divadle byla připravena k natáčení a Forman křičel režisérské pokyny: Kamera! Hudba! V tu chvíli začala místo Mozartovy skladby hrát americká hymna a zpoza opony se spouštěla americká vlajka. Americká část štábu stála v pozoru. Když hymna skončila, Američané začali tleskat a Čechoslováci také. Jen několik jedinců si navzájem začalo vyměňovat zmatené pohledy a marně se snažili zakrýt výraz „Co teď?“ V tu chvíli Forman věděl, kdo patří a kdo nepatří k StB.

Ale ať už natáčení otravovali estébáci, nedostatek potravin nebo odmítavé a negativní jednání některých komunistických funkcionářů, Amadeus byl úspěšně natočen. Problémů a nesnází bylo však mnoho. Mimo jiné, také například někteří filmoví tvůrci se k natáčení a k osobě Miloše Formana vyjadřovali poněkud kriticky. Mezi takové patřil například režisér Jiří Sequens, který tvrdil, že československé orgány daly přednost dolaru před českým uměním. Po ukončení natáčení zaslal tehdejší ústřední ředitel Československého filmu Jiří Purš oficiální zhodnocení práce předsedovi vlády. Hodnocení je samozřejmě kladné. Purš popisuje, že se zahraniční pracovníci netajili tím, že oproti očekávání, se kterým do Československa přijeli, si odtud odvážejí velmi pozitivní dojmy, co se týče lidských vztahů, pracovního umu i vůbec života v naší zemi. Američané mohli mít dojmy jakékoliv, důležitější je však fakt, že se ukázalo, jak moc velký rozdíl je v socialistické a americké, chcete-li západní, filmové produkci. Objemem, přístupem, financováním, zvyklostmi a standardy se produkce od sebe neskutečně liší. A svobodou, tou možná především. Místo popisování pozitivních dojmů si tak mohl Jiří Purš položit otázku: Kdo byl více překvapen – my nebo Američané? No, a z tohoto vzájemného překvapení vznikl brilantní film Amadeus. Bravo.