Jan Roháč z Dubé

Snad žádné období českých dějin netrpí tak obrovskou mírou idealizace a částečně i mystifikace jako husitství, a především pak jeho konec, spojený s porážkou u Lipan. V této souvislosti se za národního hrdinu vyzdvihoval Jan Roháč z Dubé, který „sám proti všem“ nesklonil hlavu a bojoval dál za husitské ideály. Je však třeba říci, že skutečnost byla méně romantická. Pravdou je, že nebyl ani sám a ani nebojoval za ideály, ale za vliv a majetek.

Celá závěrečná etapa husitství byla legální domácí válkou, kdy zcela zničenou a rozvrácenou zemí křižovala radikální polní husitská vojska a bezostyšně drancovala, aby se vojáci uživili. Proti nim nestáli jen katolíci, ale i všichni rozumní stoupenci kalicha, protože už nešlo o to, zda bude vládnout Zikmund (který mimochodem na konci válek vycházel náboženským požadavkům husitů velice vstříc), ale šlo o elementární záchranu společnosti před absolutním hospodářským kolapsem. Bitva u Lipan se vykládala jako zrada husitské šlechty, která se postavila proti vojsku upřímného a poctivého husitského lidu. Další nesmysl. Na obou stranách bojovala šlechta, na obou stranách bojoval i husitský lid. V bitvě u Lipan šlo o jedinou věc, zda se podaří konečně zastavit řádění radikálů a země přijme jedinou možnou realitu, tedy omezené náboženské svobody (jaké neměl nikdo jiný v Evropě), neboť i ty znamenaly vítězství kalicha. Ze všech pramenů je zřejmé, že se radikální polní vojska stala profesionálními vojenskými jednotkami, které nechtěly žít v míru, živily se válkou. Ale zubožená země mír potřebovala. A pokud by si někdo myslel, že mír byl zradou husitství, pak si stačí jen připomenout, že od počátku husitských válek do Lipan zemřela na válečné útrapy, hladomory a nemoci více než třetina obyvatel Čech (někdy se dokonce uvádí až polovina populace).

Jan Roháč pocházel z rozvětveného a vlivného rodu pánů z Dubé. On sám byl však v mládí nezámožný rytíř. Postavení chudých rytířů na přelomu 14. a 15. století bylo často žalostné, z pramenů je zřejmé, že až pětina drobných rytířů měla příjem menší, než byla roční mzda stavebního nádeníka v Praze. Mnozí se proto věnovali lupičství. Jako lapka se zřejmě živil i Jan Roháč z Dubé a už tehdy se mohl potkat s Janem Žižkou, s nímž ho pojilo přátelství. V počátcích husitské revoluce se stal vyšehradským manem, účastnil se bitvy na Vítkově a Žižka ho jako věrného stoupence radikálního Tábora ustanovil hejtmanem v Lomnici. Bojoval zřejmě i v bitvách u Malešova a u Ústí a spolu s Janem Žižkou odešel do východních Čech, kde vznikl sirotčí svaz radikálních polních vojsk.

{youtube}DZk29c3t00c{/youtube}

Jan Roháč si nahospodařil značný majetek a zastával významné postavení čáslavského hejtmana.

Ještě v časech, kdy radikálové vítězili, si postavil hrádek Sion. Hrad sám neměl vlastní zdroj pitné vody (nepočítalo se tedy s delším obléháním) a fortifikace byla velice jednoduchá (teprve v roce 1435 se narychlo dostavovala obezděná bašta). Sion sloužil jako reprezentační palácové sídlo, v případě nebezpečí se Jan Roháč z Dubé zřejmě spoléhal na opevnění nedaleké Čáslavi, kam by se mohl jako hejtman uchýlit.

Jenže v bitvě u Lipan radikálové prohráli a Jan Roháč se řízením osudu dostal do čela Tábora. Zatímco představitelé země přijali Zikmunda, táborští radikálové nikoliv. Tahle hrstka – a to je třeba chápat – jednala v rozporu se zákonem a především proti vůli drtivé většiny země. Táboři v čele s Janem Roháčem přepadli v únoru 1435 Soběslav, kterou drželi Rožmberkové, a zanechali tam svou posádku. Jenže záhy se musely radikální oddíly stáhnout. Vzápětí se konal svatovalentinský sněm husitských měst, který potvrdil touhu po míru. Jen Tábor a tři další města v celé zemi chtěla pokračovat v boji a neuposlechla hlasu většiny.

Jenže Roháčovi se v čele Tábora nedařilo. V květnu 1435 kapitulovala před vojsky zemské vlády táborská posádka hradu Ostromeč. V létě dopravil jeho oddíl zásoby do obležené Lomnice, ale na zpáteční cestě se u vsi Křeče utkal s oddíly Oldřicha z Rožmberka a v bitvě prý padlo několik stovek radikálních husitů. Jan Roháč vzápětí odešel z čela táborské obce a uchýlil se na svůj hrad Sion.

I když byl boj zjevně ztracený, vyhlásil pyšně nepřátelství Zikmundovi. Bylo to gesto hloupé, protože nemělo žádný reálný základ. Řídil se přitom zvyky z mládí, kdy rytíři běžně opovídali nepřátelství, což jim zajišťovalo právo legitimně loupit a přepadat. A v tom Jan Roháč nadále pokračoval, byť jeho družina čítala jen několik desítek mužů.

Již v roce 1402 však byl v Čechách přijat zákon proti opovědníkům a zemským škůdcům. A přesně tento zákon Jan Roháč neustále porušoval. Jako přítel Jana Žižky se proto stal exemplárním případem, jehož potrestání hodlal Zikmund využít k zastrašení dalších odpůrců. Ve zjitřené atmosféře, jaká v zemi panovala, se však některé urozené rody obávaly, že stejně by mohl Zikmund zakročit i proti nim. A tak i když se zemské vojsko ujalo tažení proti Janu Roháčovi, postupovalo velmi laxně. Nejvyšší hofmistr Hynce Ptáček z Pirkštejna, který akci u Sionu velel, obležení v podstatě jen předstíral. Ve skutečnosti se nebojovalo a teprve příchod oddílu vedeného Zikmundovým uherským velitelem Michalem Oszághem situaci změnil a Sion téměř ihned padl.  Jan Roháč byl s padesáti svými druhy zajat a převezen do Prahy, kde byl odsouzen a následujícího dne 9. září 1437 popraven. Pro utrakvisty byla exekuce urážkou, protože parodovala obřad povýšení lupiče na rytíře (Roháč byl oběšen v červeném šatu, okovy byly údajně pozlacené). Tři měsíce po popravě Zikmund zemřel, a to mezi lidem vyvolalo pověsti o boží odplatě a přispělo k vytvoření legendy o Janu Roháčovi.

FOTO: Vlastimil Vondruška