Legendární Lucerna

Město Praha je nejen srdcem České republiky, ale také dějištěm mnoha historických událostí, v němž se dech beroucí pamětihodnosti snoubí s bohatou historií a architekturou. Nouze není ani o společenská vyžití v podobě divadel, kin, kaváren, restaurací, barů, obchodů a jiné kultury, kterou v současnosti nabízí snad ve všech svých koutech. Společenským životem s nádechem historie se však můžeme nechat pohltit i v samém centru Prahy. V místě, které svého času navštěvovali nejslavnější osobnosti od nás, ale také ze zahraniční. Touto perlou Prahy se stal Palác Lucerna.

Iniciátorem a duchovním otcem byl vizionář a stavitel ing. Vácslav Havel. Inspiraci našel při návštěvě Berlína, kde ho zaujal Ice Palace a tak se rozhodl k výstavbě víceúčelového komplexu se zimní ledovou plochou, na jehož návrhu se podílel významný český architekt a odborník na železobetonové konstrukce či kamenné mosty, Stanislav Bechyně. Vácslav Havel však nakonec změnil projekt na multifunkční dům, jenž bude sloužit jak např. k bydlení, tak pro zábavu a společenský život. Když své ženě pak ukázal dokončený návrh fasády do Vodičkovy ulice, prohlásila, že vypadá jako velká lucerna. To se Vácslavu Havlovi zalíbilo jako název pro celý dům. Jednak proto, že je to slovo české, ale také proto, že ho může dobře vyslovovat i cizinec. Po konzultaci s akademickým sochařem Václavem Prokopem byl ihned vkomponován do štítu budovy, kde je v kamenině jasně viditelný dodnes. Palác Lucerna s prvky doznívající secese a nastupujícího modernismu byl ve 20. století první stavbou Vácslava Havla, při níž ve fasádě secesní styl opustil a zachoval jej pouze ve velikosti a dělení oken, výšce a velikosti místností a některých ozdobách. Stavba byla realizována v několika etapách v letech 1907– 1921 a byla první železobetonovou stavbou se skleněnou pasáží v Praze. Při první fázi došlo k vybudování moderního 7 patrového objektu ve Vodičkově ulici s luxusními byty, ale nechyběly ani obchody, kavárna, restaurace, na svou dobu velmi neobvyklá japonská čajovna Jokohama, ve které byly obsluhující dívky oblečeny v pravých kimonech dovezených z Japonska.

Součástí budovy byl nadzemní sál projektovaný jako divadelní, ale záhy byl přestavěn na legendární kinosál, který i dnes láká milovníky stříbrného plátna, a to již od roku 1909, kdy byl uveden do provozu. Ve stejném roce zahájil svou činnost i podzemní sál umístěný pod kinem, jenž byl zpočátku využíván jako příležitostné divadlo a později jako "Kabaret Lucerna". Na svou dobu byl vybaven nevídanou technikou – pohyblivým pódiem neboli špuntem. Tato vymoženost umožňovala, a v dnešní době stále umožňuje, v případě potřeby zajet s celým pódiem na úroveň podlahy, a tím rozšířit taneční parket. Vácslav Havel se však nevěnoval jen stavařské činnosti. V roce 1912 koupil mimo jiné i filmovou výrobu Kinema a vytvořil firmu Lucernafilm, pozdější filmové laboratoře, jež převzal syn Miloš a svým působením, ambicemi a neotřelými nápady se výrazně zasloužil o rozvoj české kinematografie.

Další etapa výstavby začala v roce 1913 budováním křídla do Štěpánské ulice. Došlo k položení základů Velkého sálu, které se stavěly jako mohutné pilíře v místech, kde byl pod povrchem v hloubce 14 metrů kvalitní štěrkopísek vhodný pro tvorbu betonu a proto byl přímo na místě těžen a zpracováván. Součástí projektu stavby byl i Mramorový sál a doposud nevídaná skleněná pasáž, která propojila křídlo ve Vodičkově ulici. Vypuknutím 1. světové války [ 28. července 1914 – 11. listopadu 1918 ] se však tempo stavby zpomalilo. Začaly problémy s financováním, nedostatkem materiálu i pracovních sil. V roce 1914 tu rovněž začal pracovat coby student stavebního inženýrství syn Václav Mária Havel, otec pozdějšího prezidenta Václava Havla, který ve své knize ,,Mé vzpomínky,,  prozradil další zajímavosti této stavby: ,,Také budova nad Velkým sálem byla a je dosud konstrukčně jedinečná. Při její stavbě se zde konaly časté exkurze techniků. Byla i filmována a profesor Stanislav Bechyně ji popsal ve zvláštní technické publikaci. Železobetonová rámová konstrukce umožnila v postranních křídlech nové budovy utvořit poměrně prostorné místnosti. V prvním patře to byl Mramorový sál. Střecha budovy nad Velkým sálem byla rovná, tehdy v Praze neobvyklá. Původně tu měly terasy sloužit jako vyhlídková kavárna nebo ke společenským událostem. Pobyt tam byl ale znepříjemňován množstvím sazí.

Byly však využívány tehdejšími filmaři a stavěly se tam různé scény němého filmu.“ Vácslav Havel dokončil své dílo o Vánocích 1920. Mramorový sál, pojmenovaný podle své dekorace stěn umělým mramorem, se stal místem pro školu moderních tanců. Jádrem komplexu pak Velký sál Lucerny, jehož velikost zaujímá tři patra, 54 metrů na délku a 25 metrů na šířku s kapacitou 4.000 lidí. Od jeho otevření zde vystupovala celá plejáda hvězd jako např. slavná filmová herečka Henny Porten - předchůdkyně Grety Garbo, dirigent Arturo Toscanini, který se podepsal do pamětní knihy Lucerna, rovněž tu dirigoval i Richard Strauss, německý spisovatel a dramatik Gerhard Hauptmannn se se 6 tisíci lidmi zasloužil o největší návštěvnost této doby. Vystoupila zde i primabalerina moskevského baletu Tamara Karsavina, několikrát tu hrála vídeňská filharmonie a pěvkyně spojených států Maria Jeritza, která si za své vystoupení účtovala neuvěřitelných 100 tisíc korun. V Lucerně se také uvedla jazzová legenda Louis Armstrong.

Prostředí Lucerny vytvářelo nevšední atmosféru. Stala se vyhlášeným podnikem, kam se chodilo nejen na koncerty a představení, ale také na boxerské zápasy či filmové premiéry v kině. Jedné z nich se zúčastnil i spisovatel Alois Jirásek, který měl v té době premiéru hry Lucerna. Lucernu navštěvovali nejslavnější filmové hvězdy jako Adina Mandlová, Lída Baarová, Nataša Gollová, ale také Hugo Haas, Vlasta Burian, Oldřich Nový a mnoho dalších herců, či filmových pracovníků. Velmi oblíbené byly i kabarety o jejichž program se zde starali člen činohry Národního divadla Karel Hašler a šéf činohry Národního divadla Jaroslav Kvapil. Vystupovali v nich i R. A. Dvorský, který se svým orchestrem a Adinou Mandlovou hráli píseň "Kupte si mé fialky" nebo také písničkář Karel Hašler, herci Voskovec s Werichem, či Vlasta Burian, na jehož představení vzpomínal herec a režisér Oleg Reif.

Slavný komik přišel na pódium coby zápasník, přičemž jeho soupeřem byla židle:,, No to byla ekvilibristika! On použil všech řeckořímských chvatů. Ta židle praskala a čím víc praskala, čím víc ji tiskl na zem, tak vydával zvuky. Za židli i za sebe. To Vám byla taková legrace, když to člověk viděl! Já jsem řval, ty lidi kolem mě taky a on tu židli doslova umlátil. Potom zapraskala tak, že už tam ležela celá rozložená. Burian se zvedl, zakoulel na lidi těma očima, no Lucerna řvala! Celej ten zápas trval ani ne deset minut, ale Burian v něm prostě prokázal nezlomnou sílu improvizace herce."

Na Lucernu ale také vzpomíná právník, mimo jiné svého času i manažer Karla Gotta, Vilém Pruner. V roce 1937 tančil v s tehdejší Miss Československa a zároveň francouzského města Nice Marií Drahovzalovou. V Lucerně spolu tančili temperamentní latinsko - americký tanec Tango Argentina. ,,Nahoře na balkoně měl trvale svůj stůl Miloš Havel. Někdy u něj seděli Adina Mandlová, tentokrát tam byl Hugo Haas. Po druhém tanci za mnou oba dva přišli a Haas mi povídá: ,,Poslouchejte mladej. My točíme ráno film s prima holkama, je jich dvacet, ,,Děvčata nedejte se!“ Ale onemocněl nám herec. Potřebovali bychom Vás v půl sedmý před Lucernou ve Štěpánský.“ A tak dostal roli malíře, do kterého se zakouká Adina Mandlová a zároveň tato role byla startem herecké kariéry Viléma Prunera. Do podvědomí diváků se zapsal i díkyfilmu Martina Friče z roku 1939 Cesta do hlubin študákovy duše, v němž ztvárnil roli septimána Pošusty.

Vyhlášený tanečník Vilém Pruner měl tehdy šanci v Lucerně tančit s jistou ženou, jejíž muž diplomat byl zrovna na služební cestě. Ona dáma se jmenovala příjmením Korbelová a měla dceru Madlenku, pozdější Madeleine Albrightovou. ,,Byla to moc milá dáma, ale všechno bylo, jak se říká, ve vší počestnosti.“ Je tedy vidět, jak významným místem Lucerna byla a jak velké osobnosti přitahovala. Její další osudy se odvíjely podle historického a politického vývoje naší země, ale palác jako takový nám slouží stále. Češi i turisté obdivují pasáže, nakupují v obchodech, večeří v restauracích či popíjí kávu v kavárně, která je i v dnes architektonickým skvostem.

""

Lidé  chodí na filmy, učí se tančit v kurzech Mramorového sálu, dřívější kabaret pořádá různé hudební akce pod jménem Lucerna Music bar a Velký sál je dějištěm pro předávání filmových cen Českého lva, místem plesů,  slavnostních ceremoniálů, ale také koncertů. Vždyť „vyprodat Lucernu“ je i  v dnešní době synonymem úspěchu našich umělců.