Neuvěřitelný život pražského architekta

Dostala jsem dárek, vlastně dar. Historickou funkční promítačku s množstvím nepoškozených filmů. Dlouho jsem promítání odkládala, až se mi konečně podařilo svolat okruh mých blízkých a za svištění malých kotoučků úzkého filmu jsme viděli úžasné filmové představení. Umocněno vůní dlouho nepoužívaného motorku krásného přístroje, jsme byli uchváceni životem pražského architekta a stavitele Ing. Edvarda Rechziegla (1856–1925).

Pan inženýr byl nejen schopným architektem, který má na svém kontě dlouhou řadu průmyslových a veřejných staveb – například Umělecko průmyslovou školu na Rejdišti, plynárnu v Libni, kasárna v Jidřichově Hradci a Jaroměři, zámek v Záběhlicích, lázně v Brandýse nad Orlicí, pražskou Zvonařku, domy na Rašínově nábřeží, dům s pivovarem u Dobřanských, Dům U Rotta, Dům U Modré Štiky a řadu dalších. Byl však i mužem, který se výrazně angažoval v životě společenském, spolkovém, sportovním a mecenášském. Od doby studií na vysoké škole technické v Praze se přátelil a spolupracoval s Vácslavem Havlem, dědečkem bývalého prezidenta, kterému pomáhal i při zakládání jeho soukromé firmy a při výstavbě paláce Lucerna. Spolu s Dr. Rašínem založila tato trojice Lidovou banku. S Havlovými je pojila celá řada zájmů, navštěvovali se s celými rodinami i mimo Prahu na Havlově. Byl vášnivým automobilistou, radioamatérem, fotografem, konstruktérem a jachtařem. Jako radioamatér zachránil přijetím sos signálu a zorganizováním záchrany několik lidských životů ze ztroskotané zámořské lodi. Miloval nové výzvy a vynikal prvenstvím v mnoha oblastech.

Dům U Modré štiky

V blízkosti Karlovy ulice a Klementina vystavěl Ing. Rechziegel velký rohový dům s rozlehlým sálem, který pronajal jistému Dismasu Šlamborovi. Tím nebyl nikdo jiný než provozovatel prvního stálého biografu neboli „divadla živých fotografií“, známý pod jménem Viktor Ponrepo. První filmové představení se zde uskutečnilo 15. září 1907 a jediným zaměstnancem byl pan Ponrepo osobně. Biograf se stal rychle populárním a v roce 1911 jej navštívil i americký vynálezce Thomas Alva Edison. Zážitky z prvních filmů byly tak veliké, že diváci si stěžovali na obavy z úrazu jedoucím vlakem. Ty byly tak silné, že prý měli zavřené oči po celou dobu promítání a z filmu nic už neviděli. Dům U Modré štiky se přestalo promítat v roce 1946.

Nepřekonaný rekord

V roce 1912 si pan architekt přivezl ze švýcarských cest motorový člun, kterému dal vílí jméno Najáda. Byl obdivuhodně vybavený, počítalo se zde se všemi detaily, na kterých se projevovaly vlastnosti páně majitelovy: důslednost, smysl pro krásu a detail, pečlivost. Jméno lodi bylo vyryto krásným písmem na zařízení či vyšito na polštářích. Byla to nejrychlejší pražská loď, se kterou podnikl, pod vlajkou Českého Yacht Klubu, její majitel mimořádně těžkou a riskantní plavbu do Hamburku a zpět. Jeho výkon byl vysoce ceněn odborníky v našem i zahraničním tisku a plavba nebyla až do jeho smrti v r. 1925 překonána.

Vůně benzinu

Ing. Arch. Edvard Rechziegel miloval jízdu autem, procestoval počátkem století celou řadu zemí – Itálii, Švýcarsko, Německo, Francii a všude sbíral nové informace o automobilismu. Vždy si přál mít u nás neexistující novinky a to se často povedlo. Když se mu nepodařilo přesvědčit ředitele Českomoravské strojírny, aby u jejich prvního silného vozu měli kardan místo řetězů, přivezl si takto vybavený vůz z ciziny. Pan ředitel tvrdil, že je to vůz bez perspektivy, ale jaké muselo být jeho překvapení, když do několika let byly zahraniční vozy všechny takto vybaveny. Stejná výměna názorů se opakovala při jednáních o odstranění startovací kliky z našich vozů. A tak to byl zase pan architekt, kdo první v republice odhodil kliku a otáčel klíčkem v zapalování. Byl spoluzakladatelem Českého klubu automobilistů a pyšnil se legitimací s číslem 30. Dlouhá léta zasedal v jeho centrálním výboru. Snil o vybudování nového klubovního domu, v Opletalově ulici. Vedení klubu bylo nejednotné a shledávalo stávající klubové prostory za vyhovující. Bohužel, obratu v názorech a vybudování nového paláce se už pan architekt nedožil. Ale o 2 roky později potvrdil vývoj událostí jeho prozíravost.

Iniciativa ve spolkovém a klubovním životě

Po vyjmenování jenom malé části spolků, ve kterých E. Rechziegel působil, nemůže se dnešní člověk ubránit otázce: Jak to jenom mohl všechno stihnout? V době bez mobilních telefonů, rychlých dopravních prostředků a internetu. Nabízí se jedna odpověď, že členství mohlo být jenom formální. Ale pravý opak je pravdou. V každém ze spolků zanechal svou významnou stopu: byl místopředsedou Spolku pro výstavbu Husova pomníku, Spolku pro výstavbu sanatoria na Pleši, Spolku pro udržování dětské nemocnice v Praze, Českého Yacht Klubu, Českého klubu automobilistů, zakladatelem spolku Jungmannovo nadání pro chudé studující středních škol, apod. Byl člověkem, který myslel i na potřebné. Dlouhé roky finančně přispíval na zlepšení poměrů v Ústavu hluchoněmých, chudinských spolků a nemocnic. Neuvedla jsem o architektovi Rechzieglovi tolik informací a zajímavostí, že se mi tomu už teď nechce ani uvěřit. Ale pevně doufám, že se někdy opět objeví takoví renesanční muži, jako byl právě on, a výčet jejich zásluh a úspěchů bude ještě obsáhlejší. Pokud již mezi námi někde nejsou.

FOTO: Vlaďka Dobiášová