Hygiena ve středověku

Písemné doklady o životě starověkých civilizací, ať již v Mezopotámii nebo v Egyptě, vypovídají o vysoké úrovni péče o vlastní tělo. Je tak trochu paradoxem, že tam, kde se lidé ve starověku pravidelně myli, znali lázně, masáže a kosmetiku, je dnes úroveň hygieny mnohem nižší, než byla před pěti tisíci lety.

Neobyčejně čistotní byli i Řekové, i když v krášlení ne tak rafinovaní jako Egypťané. Římané byli pravým opakem Řeků. V duši byli pragmatickými vojáky a dobyvateli, nikoli vzdělanými učenci a jemnými filozofovi. Proto chápali význam hygieny jakou součást společenského řádu. V dobách, kdy dobývali jednu zemi za druhou, propadli však marnivosti. Spoustu času a fantazie věnovali krášlení, ale nikdy nezanedbávali ani osobní čistotu, stejně jako úklid na veřejných místech. V téměř nezměněné podobě se starořímské návyky udržely po rozpadu římské říše ve východní Evropě, na území ovládaném byzantským císařem v Konstantinopoli. A také v prostředí arabském, které navazovalo z hlediska čistoty na tradice starověkého Říma.

Jediná oblast Evropy, jež se antickému dědictví odrodila, byla křesťanská západní a střední Evropa. Ještě nějakou dobu po rozpadu Římské říše se ve vládnoucích germánských vrstvách udrželo povědomí antického životního stylu, který jako dobyvatelé obdivovali, ale nedokázali udržet. Přesto se ještě v 8. století (na počátku karolinské epochy) stavěly v některých jihoevropských palácích teplé i studené lázně a panovníci se pravidelně koupali. Podle kronikáře obvykle v sobotu. Ten den si také měnili špinavý oděv za čistý.

Středověcí rytíři odvrhli odkaz starověkého Říma a budovali si vlastní svět křesťanských válečníků. Důvod katastrofálních hygienických poměrů tkvěl ovšem nejen v celkovém kulturním a hospodářském úpadku společnosti, ale byl důsledkem scestné ideologie hlásané církví. Pouze ten, kdo byl chudý, hladový a špinavý, byl považován za pokorného, jehož spasí Bůh. Bohatství, rozmařilost (a tedy i čistota) byly podle křesťanských myslitelů hříchem a vedly k věčnému zatracení.

Pokud horlila církev proti mytí jako zdroji hříchu, měla možná svým způsobem trochu pravdy. Víme, že si ve středověku na čistotu a vzhled potrpěli mladíci, kteří sváděli rádi dívky. To potvrzuje i nejstarší evropský erotický Román o růži z konce 13. století, v němž autor svůdcům radí: „Nesnášej špínu – krásu hubí. Ruce si myj a čisti zuby, čerň když ti přijde za nehty, tu dlouho ji tam nenech ty.“

Hříchem bylo ve středověku téměř vše, co souviselo s péčí o tělo. Za rozmařilost se považovalo i časté koupání. Benediktinský řád původně povoloval mnichům jednu, nejvýše dvě koupele ročně. Žebravé řády dominikánů a františkánů proklamovaly špínu jako projev pravé zbožnosti. Ženy si měly tváře cudně zakrývat a ne krášlit. Pokud by se měšťan pokoušel odklízet z ulice před svým domem nečistoty, v očích sousedů by se absolutně znemožnil (tyto práce směl provádět jen kat se svými pacholky nebo ras). Církev tak ve středověku nadřadila dogmata zdravému rozumu. Zcela potlačit přirozené lidské potřeby se však nikdy úplně nepodařilo.

Vyprávět o hygieně ve středověku je trochu fádní. Lidé chodili v nepraných šatech, odpadky odhazovali kolem sebe a občas se umyli. Lépe řečeno myli si ruce a obličej. Zato zbytek těla se s vodou setkával ještě ve 12. a 13. století jen zřídka. Zpráv se však dochovalo mimořádně málo. O mytí kronikáři nepíší, protože považovali za ponižující psát o něčem tak bezvýznamném. Zmínky najdeme jen v církevních legendách o životě světců. Jejich autoři se rozplývají nad zbožností světců a světic a s gustem popisují, jak se nemyli a v jak špinavých šatech chodili.

Zato vyslanec bagdádského chalífy, který pobýval na konci 10. století na dvoře císaře Oty II., napsal o císařových služebnících: „Sotva lze vidět něco špinavějšího, než jsou oni. Myjí se jen dvakrát do roka a šaty si nikdy nečistí, ale nosí je tak dlouho, až se rozpadnou na hadry.“

Stejně jako i v jiných oblastech všedního života se prvým impulsem ke změně k lepšímu staly křižácké války. Od konce 11. století se lidé ze západní a střední Evropy potkávali s kultivovaným prostředím byzantského císařství a bagdádského chalífátu. Díky monopolu italských kupců na obchod s Východem se nové vzory životního stylu šířily nejprve v bohatých italských městech. Primát patřil Benátkám, které po mnoho století ovlivňovaly módu a životní styl vyšších vrstev v celé křesťanské Evropě. Pověst Benátek jako arbitra módy si v ničem nezadala s pozdější pověstí Paříže.

Existovaly však zřejmě oblasti, kde to nebylo s osobní hygienou tak zlá. Celkem unikátní zprávy máme z vikingského prostředí. Ve staré norštině se sobota označovala jako laugardagr, což v překladu znamená den koupele. Normani (což byli vlastně Vikingové), kteří dobyli Anglii a žili tam po staletí, si prý česali vlasy, v sobotu se koupali a dokonce měnili často šaty za čisté, aby prý snáze překonali cudnost žen a podařilo se jim jako milenky získat dcery šlechticů.

V jistém církevním traktátu píše autor opovržlivě o sedlácích, že páchnou po cibuli a česneku, ale o přirozeném zápachu nemytého těla se nezmiňuje, protože ho považoval za zcela přirozený. Přesto byl právě zápach nemytého těla jedním z hlavních důvodů, proč se začaly užívat voňavky, i když církev proti nim neobyčejně brojila.

Je proto tak trochu paradoxem, že mezi propagátory pravidelného mytí se ocitly nevěstky, především benátské kurtizány. Jim vděčí tehdejší vyšší společnost za spoustu novinek v intimním životě. Již v 15. století kurtizány radily ženám, pokud chtějí poskytnout mužům dokonalou milostnou rozkoš, aby své tělo očistily v lázni s voňavou vodou.

Ještě počátkem 16. století však káral Matěj Poustevník šlechtice slovy: „Milují měkké lehání, dlouhé a rozkošné spaní, v měkkém a dlouhém rouše chození, často a lahodně v mytedlnách se mytí. A z toho ze všeho hotovi a kvapni takoví bývají k smilstvu a k cizoložstvu a k všeliké nečistotě, nebo tělo vychovalé a vykrmené hotovo jest je všem smilným a nečistým i sodomským hříchům…“

V 16. století se začaly Evropou šířit rozmanité protestantské náboženské směry. I ty přijaly mezi základy víry zdrženlivost a skromnost, ale na rozdíl od učení katolické církve ji viděli především v duchovní pokoře. Evangelické církve byly pragmatické a většina luteránských kazatelů tvrdě kritizovala okázalé projevy víry, jako bylo nošení špinavých oděvů. Právě protestantské rodiny se začaly vyznačovat pečlivou čistotou.

Teprve po třicetileté válce se všeobecně změnit postoj k hygieně. Důvodů bylo několik – oslabení pozice církve a tím také odklon od dodržování postních příkazů, růst celkové vzdělanosti, vliv dobové medicíny, která objevila spojitost mezi nebezpečnými chorobami a prostředím špíny, a také proměna životního stylu. Ovšem i tak trvalo ještě dlouho, než si evropská společnost osvojila mytí a další hygienické návyky jako běžnou součást svého každodenního života. Po dvaceti stoletích dosáhla evropská společnost hygienické úrovně lidí ve starověku. Pokrok moderní doby tkvěl vlastně jen v návratu k tomu, na co lidstvo zapomnělo.

FOTO: archiv autora