Vstoupili do legendy - Edith Piaf a Jean Cocteau

V ten pátek uctili její památku minutou ticha ve všech music-hallech Paříže. Neboť dodýchal vrabeček Paříže, umlkl hlas, odešla první dáma francouzského šansonu. Obraz někdejší Môme Piaf – děvčete Piaf vstoupil do legendy.

Okusila bolesti jako málokdo, poznala slávy jako málokdo a také její umění bylo výjimečné. Osud k ní byl štědrý i krutý. Učinil ji zbožňovanou zástupy, ale vleklá rakovina ji vyháněla na periferii života. Zemřela, ještě jí nebylo osmačtyřicet let.

„Viděl jsem ji debutovat,“ vzpomínal v den jejího skonu čtyřiasedmdesátiletý Maurice Chevalier, který před nedávnem znovu triumfoval v Paříži svým recitalem a který právě hraje profesora Paganela ve filmu Walta Disneye Děti kapitána Granta.

„Viděl jsem ji debutovat, bylo to malé děvče, tělesně trochu handicapované. Ale zářila mocným vnitřním ohněm a talentem.“

Kdo ji viděl zpívat, býval zpravidla ohromen proměnou Edith Piafové. Malá, docela drobná žena s unavenou tváří krásněla před očima, silný dramatický hlas si podmaňoval posluchače, její gesta vyvolávala v lidech pohnutí, které nemívalo daleko k šoku.

Zpívala i takové písničky, kterým se v Paříži říkává „za čtyři sous“. Ale vkládala do nich tolik srdce, tolik své vlastní osobnosti, že jim dávala hlubší smysl a povznášela je. To ona založila světovou popularitu písní, které byly pro ni napsány, jako „Vyznání v růžích“ nebo „Milord“. Volila svůj repertoár promyšleně. Text byl pro ni stejně důležitý jako melodie. Klíčovým námětem jejích písní byla láska. Láska a píseň pro ni byly v životě tím nejdůležitějším.

„S Edith,“ vypovídá ve svém literárně zpracovaném životopise Hlava plná slunce Yves Montand, „mě svedla společná práce, stejný původ a bouřlivá doba. Šli jsme společnou cestou, a ta nebyla vždy snadná…“

Objevila i jiné talenty, jako Charlese Aznavoura a Eddieho Constantina, kterého kdysi našla docela ubohého pod mostem.

*

Matka ji porodila jednou v prosinci 1915 na pařížském chodníku. Jmenovala se Lina Gassionová a zpívala v malém bistru pro vojáky.

Matka dítě opustila, když mu byly dva měsíce. Vychovávala je babička v ulici, kde žily ženské bytosti, kterým se říkalo „dívky radosti“. V osmi letech Edith Giovannová náhle oslepla a trvalo plných pět let, než se jí vrátil zrak. Holčička jezdila pak se svým otcem, potulným akrobatem. Litoval, že děvče není vycvičeno v akrobacii, neboť už mohlo být jeho partnerkou. Chtěl, aby Edith Giovannová dohnala tuto ztrátu, ale dívka netoužila být akrobatkou. Raději zpívala. Odešla od otce a pustila se na vlastní pěst do Paříže. Zpívala také na ulicích, před terasami kaváren. Ředitel kabaretu Gerny´s ji roku 1937 objevil vlastně na dlažbě. Vsadil na její nadání, vymyslil pro ni jméno Piaf a poslal ji na scénu. Tam tedy započala éra Môme Piaf, kterou Maurice Chevalier uvedl do předních uměleckých kruhů. Brzy se začala Paříž klanět jejímu hlasu. Mnoho skladatelů pro ni komponovalo písně. Jean Cocteau jí byl zaujat a napsal pro ni hru Le bel indiférent. Roku 1940 debutovala v tomto kuse na divadle Aux Bouffes Parisiens.

Točila filmy. V roce 1941 hrála s Henri Vidalem ve filmu Montmartre na Seině, v roce 1945 ve Hvězdách bez světla, kde se objevil i Yves Montand, o tři léta později v Devíti chlapcích a jednom srdci, ve filmu Paříž zpívá vždycky v roce 1952, v Boum sur Paris roku 1954 a v Milencích zítřka roku 1960.

Velká byla především ve svých písních. Hlas přetavoval její vášeň i úzkost, naději i tragický pocit života. Ten jí neopouštěl, ani když – přemáhajíc tělesné bolesti – vstupovala na scénu nebo přijímala s úsměvem své přátele. Kolikrát se loučila se světem, kolikrát zpívala naposled, odcházela do sanatoria, usínala na operačním stole a znovu se probouzela do života…

Lpěla na písních, na své práci do posledního dechu. Když nevystupovala, vstávala obvykle kolem páté hodiny odpolední s hořkými chmurami těžkých snů kolem očí, odváděla své nejbližší přátele k pianu, jehož deska se nikdy nezavírala, a do ranního úsvitu tam s nimi trávila horečnaté noci. Před rokem se provdala za Théa Sarapa, který po jejím boku dosáhl prvního významnějšího úspěchu na scéně pařížského „Bobina“.

Klavírista Noël Comaret, který ji vždy doprovázel, vzpomíná na poslední koncert v „Bobinu“ v březnu letošního roku: „Byla strašlivě unavená, měla oteklé nohy. Trpěla velmi. Žasl jsem, jak to může vydržet.“

V den francouzského národního svátku, 14. července, ji bolest donutila ležet. Kapela přišla za ní do pokoje potěšit ji malou slavností. Hráli na harmoniku a zpívali „Ça ira“ – „Půjde to“. Posadila se na posteli a zpívala s nimi.

V srpnu celá zprůsvitněla, po hepatickém záchvatu neměla sílu zvednout ruku. Tehdy musila už podruhé odříci turné do USA. V září však telefonovala svému klavíristovi: „Snad se z toho dostanu a budu zase pracovat.“ Několik dní před smrtí požádala Théa, aby zavolal klavíristu, že bude studovat nové písně.

Edith a Théo byli na Riviéře, kde 9. října slavili první výročí svatby.

Edith se však natolik přitížilo, že ji Théo 10. října spěšně převezl do pařížského domu na bulváru Lannes. Smrt přišla příštího dne zrána. Poslední slova Edith Piafové prý byla: „Ještě bych ráda zpívala…“

Snad proto zůstal klavír otevřený. Přišla se rozloučit celá hudební Paříž, Yves Montand, Charles Aznavour, Marlène Dietrichová, Gilbert Bécaud, Tino Rossi, Lucienne Boyerová a na sto tisíc neznámých lidí.

Už brzy nebudu rozumět tomu, co jsem,

už se nerozpomenu na to, co jsem býval,

už nepřijdu mezi vás. Samota. Ach.

Sotva utonulý se rozpouštím

a pěna jsem…

(Jean Cocteau: Orfeova závěť)

Po ránu přišli oznámit její smrt Jeanu Cocteauovi na jeho venkovské sídlo do Milly-la-Fôret. Starý básník si tiše posteskl:

„Mám velkou bolest. Byla to obdivuhodná přítelkyně, laskavá a ušlechtilá. Je to čtyři dny, co mi telefonovala, ale byli jsme přerušeni… Jaké štěstí, že nám desky uchovávají její přítomnost…“

Ale čas mu měl být vyměřen jen krátce. Před několika měsíci přestál vážnou srdeční krizi. Právě v onen pátek, kdy Edith Piafová dodýchala, měl od rána horečku. Zpráva o její smrti zvýšila jeho neklid. Hodinu po poledni náhle zesnul.

Vyhasl „meteor, který zářivě proletěl celým nebem své epochy“,  jak o něm psali. Zemřel umělec, básník a spisovatel, dramatik a divadelní režisér, výtvarník, essayista a filmový tvůrce, člen Francouzské akademie. Umělce, který „miloval, tak jako dýchal“, spojovalo přátelství s nejskvělejšími lidmi Francie, s Appolinairem, Maxem Jacobem, Ericem Satiem, Honnegerem, Milhaudem, Braquem, Picassem a mnoha jinými. Přátelství a poezie mu byly vším. Zmocňoval se poezie v nejrůznějších tvarech umění. V „Tajemství profese“ napsal:

„Hudba, malba, sochařství, architektura, tanec, báseň, dramatické umění i múza, která se nazývá Cinéma, jsou klece, do nichž se člověk snaží zachytit poezii.“

Už tehdy, ve třicátých letech, kdy pod vlivem surrealismu natočil svou Krev básníkovu, k jejíž tvůrčí metodě se vrátil o dvacet let později Orfeovou závětí. Naplnil svou touhu po zachycení a umocnění poezie také nezapomenutelným Věčným návratem. Filmy jako Kráska a zvíře, Ruy Blas a jiné spoluvytvářel střídavě jako scenárista, autor dialogů a režisér. Naposled jsme z jeho tvůrčí dílny spatřili Kněžnu de Clèves, kterou pro režiséra Jeana Delannoye převedl jemnou rukou z románu Madame de La Fayette do filmové podoby. Noblesou svého umění vykonal službu i nám: namluvil francouzský komentář k loutkovému filmu Jiřího Trnky Císařův slavík.

Jean Cocteau sám oživoval své sny i filmem. Film měl rád. A měl úctu k práci všech. Jeho dávný přítel Jean Wiener vypráví, že Jean Cocteau jednou po návratu z filmového ateliéru nadšeně řekl: „Strojníci, elektrikáři, osvětlovači, jací to jsou skvělí lidé. Člověk by ani nechtěl pracovat s jinými…“ Avšak i oni prý svého „Monsieur Cocteau“ milovali. Během natáčení klasicky dokonalé pohádky Kráska a zvíře psal Jean Cocteau deník, který později vydal tiskem. Své názory uložil do essayistické práce Hovory kolem kinematografie.

Lidé, kteří v pondělí doprovodili Edith Piafovou na hřbitov Père Lachaise, byli vesměs i přáteli básníkovými. V úterý přijeli do Milly-la-Fôret. Zahrada voněla šafránem, ranní slunce zlatilo orchideje, osamocený dětský hlas zpíval Requiem. Za rakví šli členové Francouzské akademie, René Clair, André Maurois, Marcel Pagnol a jiní. Byli tam Robert Bresson a Jean Delannoy a také dvojice z Věčného návratu; moderní Tristan a Isolda z básníkova poetického mýtu, Jean Marais a Madeleine Sologne…

Dvě místa zůstala ve Francii prázdná.

Zdroj: Kino 1963, napsala Lydie Tarantová

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.