Kouzla a čáry

Říká se, že fotografie nelže. Ale chyba lávky! Fotografie ve filmu je prolhaná, až běda. Ale právě tím to vyhrává nad skutečností. Dlouhou, nekonečně dlouhou dobu musí hvězdu v ateliéru zastoupiti „stand-in“, než se režisér, kameraman, osvětlovači a jejich pomocníci shodnou na názoru, že právě tento a žádný jiný způsob osvětlení je správný. Jen tímto způsobem vyvstanou všecky rysy hvězdy tak, jak mají na snímku vypadat. A když se tito kouzelníci krásy dohodnou, pak teprve smí přistoupit hvězda a je obklopena stojany, jeřáby, reflektory malými i velkými, všemožnými štaflemi a desítkou lidí, kteří neostyšně posuzují  každý stín na jejím obličeji. Obklopena všemi těmi nevzhlednými přístroji podává svou krásu technice, aby si z ní vzala, co se jí uráčí.

Režisér snaží se pohyblivě natočit scénu v restaurantu, kde zamilovaná dvojice tančí a šeptá si do ucha sladké nesmysly. V biografu to vypadá hezky. Mladý muž se s dívkou objevy uprostřed nevšímavého množství cizích lidí. Hudba hraje a lidé tančí. Ti, na nichž záleží, se stále k divákovi blíží. Přiblíží se k němu tak, že se na celém plátně objeví jen jejich dva velké obličeje. Jak je to snadné a srozumitelné! Ale v ateliéru to vypadá nepřehledně a zmateně. Lidé tančí a mezi nimi se pohybují podivně oblečení muži, strkající na kolejích kameru s režisérem a kameramanem. Neohrabaný vůz se zdánlivě prodírá chumlem tančících a razí si cestu k hlavnímu páru, který předstírá, že o tom neví. A nad jeho hlavami se vznáší něco, co se podobá telefonnímu sluchátku. Když je to v nejlepším, někdo křikne a hra se zastaví. Takhle vypadá intimní scéna v ateliéru: každý krok milenců je vyměřen a dívá se na ně několik desítek lidí.

Světla a zvuk, jízda a kadeřník, pobíhající se skřínkou mezi herci, kabina zvukaře, plno kabelů po zemi, rozčilující se nebo suverénní režisér, plno lidí, kteří tu zdánlivě nemají co dělat, humor dělníků hovořících v nepochopitelných narážkách a úslovích, plno stupňů a beden, rozházeného nábytku a koberců, to je prostředí, kde jsou pronášena slova, jež nesmí v životě slyšet více než dva lidé.

Někdy je kamera nahoře, někdy pod nohama herců. Někde je zaměřena na jejich ruce, někdy hrají jen jejich oči, zatím co jindy nezáleží na ničem jiném, než na elegantním přehození nohou. Podél stěn, jež mají znázorňovat stěny obytného pokoje, táhne se lešení, na němž dřepí osvětlovači a hledají svými reflektory herce, jako policisté v policejním člunu hledají za noci pašeráky.

Za ateliérem, na dvoře, je česká vesnice. Ale její domky jsou postaveny jen zepředu, zezadu straší hromada nahých latěk. Zato nad vesnicí se vznáší vysoký jeřáb, jedna z nejdůležitějších rekvisit podvodu. Když se naň vyšplhá kameraman, vnutí divákovi představu, že nesedí pohodlně v křesle biografu, ale že se dívá na herce s krkolomné výšky. Je to pravda nebo klam? Ne, je to klam, podvod, šalba, bez níž by se film neobešel.

Divák, který má dojem, že se s Irenou Dunnovou a Boyerem stává světákem, neboť se s nimi cítí na zaoceánské lodi jako doma, hrozil by se podvodu, kdyby viděl, jak je taková scéna filmována. V ateliéru je postavena chodba lodi, na které jsou natáčeny skoro všecky scény. V Hollywoodu je postaven vrak lodi o dvou poschodích, kde byly natočeny všecky scény na zaoceánských parnících. Co na tom, že to nemá stožár, ani ponor, ani moře, ani budku telegrafistovu? Divák má dosti fantasie,  aby si domyslil všecko, co není zachyceno na obraze. A když se něco bude odehrávat v telegrafistově budce, pak je dosti čau vystavět si takovou malou věc uprostřed ateliéru.

Kdysi se Emil Jannings vznášel u stropu velikého cirku. Byl létajícím ďáblem. Že by to ve skutečnosti nedokázal? Co na tom, když to dokázal režisér a jeho pomahači! Stačila jen hrazda a kousek plátna, stačil obrázek skutečného artisty vysoko u stropu, který jeho obraz rychle vystřídal. Divák uvěří všemu, když se mu to podá pravděpodobně. To je právě největším úkolem režiséra, podat největší lži s největší pravděpodobností.

Filmový ateliér je továrnou na obrazové a zvukové podvody. Není obrázku ve filmu, který by nebyl dělán cestou podvodu. Není zvuku, který by nebyl promyšlen a vykonstruován tak, aby působil efektně. To, čemu se říká přirozenost, není než výsledkem důmyslné práce a technické zdatnosti, aby to, co bylo vytvořeno přírodou, vypadalo zase přirozeně, když to prošlo ohněm technických vymožeností.

Zdroj: Kinorevue čís. 27, roč. VI., autor: Karlas

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.