Na vlnách všech barev s Františkem Filipovským

Český rozhlas přinesl pěknou rozmluvu šéfreportéra Ing. Cincibuse s oblíbeným Františkem Filipovským.

Reportér: Už jsme několikrát rozmlouvali s našimi předními herci a herečkami o divadelní a filmové činnosti a o tom, jak jsou zaměstnáni. A také dnes bychom mohli začít povídáním o tom, jak jsme hledali pana Filipovského a jak dlouho trvalo, než se našla volná chvíle na rozhovor. Tak pan František Filipovský, - muž, o kterém není nutno dlouho vyprávět těm, kdož mají rádi divadlo a film. Divadlo, nyní Uranie…

Filipovský: Ano, teď Uranie…

R: …to jsou ustavičné zkoušky a nové postavy v nových úlohách. A film…pane Filipovský…

F: Film…Vy byste asi chtěl slyšet jen o tom posledním, tedy o novinkách.

R: Nejraději.

F: To by tedy byly „Počestné paní pardubické“.

R: To už je film tak daleko, že o něm můžete mluvit pracovně?

F: Ano, byly zhruba dokončeny exteriéry na Barrandově, kde byly za ateliéry postaveny celé staré Pardubice i s katovnou a katedrálou.

R: Já jsem to město viděl. Stavby působí naprosto věrně a taková procházka starými uličkami s nízkými domy, po cestách vydlážděných, ale přesto porostlých travou, je velmi příjemná. A jak působí to filmové městečko při osvětlení, to víte asi lépe vy.

F: Měl jsem to štěstí, že jsem byl zaměstnán právě při nočním natáčení, tedy při umělém osvětlení, jak jste se ptal. To víte, to je zase docela jiný pohled. Světla vykouzlí na stavbách zdání skutečnosti a ty jednotlivé kouty a zákoutí v městě vytvoří dojem, ještě lépe bych to řekl, vykouzlí obraz, který, třebaže opravdový, přece jen působí, jako by to všechno bylo jen vymyšleno. Ovšem, že to je skutečnost, o tom jsem nemohl ani chvíli pochybovat, protože tam byl režisér a kameraman a všechno, co k tomu patří. To znáte…

R: Ano, to znám. A vy jste byl jeden z těch, na které se v tomto filmovém městě upíralo světlo lamp a reflektorů.

F: Ano, ale bylo to přece všechno docela jiné. To prostředí starého města, s barokními stavbami a se zbytky, anebo řekněme s několika stavbami gotickými, to světlo, ty stíny a polostíny, působí na herce a na jeho fantasii velmi silně a blahodárně. A když je při práci v noci takové počasí, jaké jsme měli my, totiž krásná vlahá a hvězdná noc, pak se na takovou práci dlouho vzpomíná jako na velmi příjemný zážitek. A že se herci daleko lépe tvoří a pracuje v ovzduší, které dává plný rozběh fantasii a myšlence, to snad ani nemusím vyprávět.

R: Rád vám věřím, ale neřekl jste ještě vůbec nic o tom, co v „Pardubických paních“ hrajete.

F: Mohu to říci, jak si to myslím?

R: Ano, proč byste nemohl…

F: Je to úloha, která je mi ze všech v poslední době nejmilejší a ještě bych dodal, že ta role patří k těm, o kterých jsem dlouho snil a které jsem chtěl hrát. Hraju mladého mistra pernikáře Flašku v Pardubicích. Jsem nešťastně zamilován do rychtářovy dcery, po které stále blouzním, hraji na flautu v pardubickém kostele, nosím kostým, který záleží v krátkých kalhotech, ze zvonového kabátu, kalhoty mají jinou barvu, kabát také, mám pestrou vestu a v ruce stále flautu…je to vlastně hůl, víte, taková špacírka…která je zároveň flautou, otočím jen hůl a začnu tklivě pískat…

R: Zapomněl jste dodat, že také pečete perník.

F: Nezapomněl a nepeču. O tom ve filmu jenom mluvím.

R: Nevadí, mně to jen tak napadlo. A režisér Frič…

F: To bych musel mluvit hodně dlouho a já bych jen chválil. S Fričem se mně, já nevím, jak komu jinému, ale mně jeho způsob práce velmi vyhovuje.

R: Tak to jsou „Počestné paní pardubické“, pane Filipovský. A ty ostatní české filmy? Bude jich pece asi sedm.

F: Ano, na podzim vyjde sedm nových českých filmů a já hraji celkem, počkejte…myslím, ve čtyřech…

R: Jen nepřemýšlejte. Je toho tolik, že se na jedno pro druhé zapomene. A co divadlo?

F: To víte, divadlo – jako na začátku sezóny. Připravujeme nové věci, zkouší se, studuje se, opakují se a znovu zkoušejí věci z minulé sezóny, a tak to jde každý den.

R: Myslím, že to dá někdy dost práce a že je to obtížné spojit natáčení pro film s představením v divadle a naopak. Já jsem vás na příklad hledal několikrát a kdykoli jsem zavolal do divadla, řekli mi, že jste na Barrandově nebo v jiném atelieru a opět naopak. Tak, jak to vlastně je?

F: Těžké to je. A když se někdy povede den nebo dny, tak se ani nezastavím.

R: A pane Filipovský, netrpí tím práce a výkon?

F: Totiž, nesmí trpět. Musím být připraven a každá postava a úloha musí být uvnitř hotova a připravena. Jenom potom vystoupí ve svém charakteru, když ji vyvolám. Trpí ovšem nervy.

R: Věřím. Divadlo a film patří k obtížným pracím. A je škoda, že to často nevědí a že si to neuvědomují mnozí z těch, kteří obdivují hotovou věc, ať už hru na jevišti nebo film.

F: A také je těžko takové divadelní a filmové nadšence přesvědčit, že v divadle a ve filmu jest jen práce. Oni obvykle vidí jen popularitu a tak zvanou slávu, na kterou my herci máme svůj náhled. A já myslím, že kdybychom sebedéle k těmto obdivovatelům herecké popularity mluvili, že bychom je přece nepřesvědčili. Já to alespoň vidím hodně často v dopisech, abych jim pomohl k divadlu a abych jim řekl, jak se to dělá.

R: To se těžko radí.

F: To ani nejde radit. A také nejde odmítnout paušálně všechny. Ty dopisy jsou často naivní, ale najdou se i vážnější. Ale celkem se na všechny dá odpovědět tak, že k divadlu se dostane a na jevišti vydrží jen ten, kdo má v sobě opravdovou lásku k tomuto umění a kromě lásky i píli, odvahu a vytrvalost. A to je to hlavní – vyhraje jen ten, kdo to dovede.

Zdroj: Kinorevue čís. 52, roč. IX. (1943)

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálu s ponecháním původního jazyka a stylistiky.