Rozmluva s Otakarem Vávrou

Český film poslední doby se stal neobvykle příznivým pro objevování nových mladých režisérů: po houževnatých a vytrvalých bojích, kterými se musil probojovati Vladimír Borský ruku v ruce se svým producentem, nežli mu bylo dovoleno inscenovati Jiráskovu „Vojnarku“, objevuje nám „Velbloud uchem jehly“ spolu s producenty Moldavia-filmu dva další české filmové režiséry a k tomu ještě nesmírně nadějné: Hugona Haase a Otakara Vávru. O Haasovi proslýchalo se již dlouho, že se chce věnovati i filmové režii. Nyní tedy dochází k jeho debutu, ke kterému si přivzal k technické režii mladého Otakara Vávru. Když jsme byli rozmluvu s Haasem a jeho umělecký portrét přinesli nedávno, požádali jsme dnes Otakara Vávru o sdělení jeho názorů na naši filmovou tvorbu a na moderní filmovou režii.

A při tom není Otakar Vávra jistě někým, kdo by byl u filmu nováčkem a kdo by neměl pro film kvalifikaci. Prokázal to již před šesti lety, když přinesl spolu s F. Pilátem zajímavý pokus absolutního filmu „Světlo proniká tmou“, filmovou píseň ke chvále elektřiny, uskutečněnou uprostřed abstraktního prostředí z pohybu různých světelných ploch a prosvětlených skleněných desek a geometrických tvarů. A prokázal to dále, když vytvořil v roce 1933 krásný pražský snímek „Žijeme v Praze“ s vtipnými a bystře viděnými charakteristickými pohledy z velkoměsta, které rozhýbávaly i u nás v kinech k neobvyklému potlesku i jinak nejlhostejnějšího diváka. A konečně i v roce 1935 svou zajímavou reportáží „Listopad“ s některými krásnými obrazovými komposicemi.

Vávra má režisérskou filmovou kulturu jako u nás žádný druhý. Poněvadž ovládá dokonale teorii a estetiku filmu, se kterou si nedal snad žádný z našich filmových režisérů práci (Jak by také byli mohli, když jsou knihy vesměs psány cizími jazyky, kterých neznají), zná možnosti filmu i jeho poslání a je si již dnes dobře vědom toho, čeho chce a může dosáhnouti; ví dobře i to, co brání našemu filmu v dosažení mezinárodní úrovně a jak by tomu bylo možno pomoci.

{youtube}trQUzwokaeQ{/youtube}

„Našim filmům chybí především dostatek lidskosti,“ praví Vávra. „Vystupují v nich osoby, ale nikoliv lidé, a v tom je velký rozdíl. Na místo nich vidíme papírová, prázdná schemata, rozplývající se většinou v ušlechtilosti a na hony vzdálená reálného života. Podívejte se, jak to dovedou Američané! Jejich filmoví hrdinové mají na padesát procent dobrých vlastností, svých padesát procent špatných a neztratí proto ani trochu ze sympatií diváků. A teprve tímto spojením dobrého se špatným vzniká živý člověk. Ale u nás vidíme na plátnech jen kašírované figuriny z obchodních výkladců, překypující ušlechtilostí, láskou k bližnímu, nezištností, štědrostí a touhou po sebeobětování. Nemají stínů ve své ryzosti – a proto působí neživotně a vyumělkovaně. Proto považuji zavedení lidskosti za nutnost, prosazování životných věcí za první požadavek českých filmů. Chápu, že filmoví výrobci mají finanční zájem na výrobě filmových kýčů, které jim zajišťují úspěch u obecenstva; ale i kýč může být lidský, může mít věrohodné, životné charaktery, jak nám už tolikrát dokázal Ernest Lubitsch. Pokusil jsem se dostati tuto životnost do svého scenáře pro ,Její pastorkyňu´, jejíž filmování se zdrželo natáčením ,Pátera Vojtěcha´. Myslím, že v Pastorkyni budou jen samí živí lidé, bohužel je to však námět ze selského života. Ale i u veseloherních filmů z městského moderního života je možno docíliti téže životnosti, která u nás jen tak těžce proráží.

Další nedostatek našich filmů shledávám v přílišném množství dialogů. Naše filmy jsou většinou stoprocentně dialogické. Myslím však, že ideálním mluvícím filmem by byl film, který by měl jen padesát procent dialogů. Viděli jsme již tento ideál uskutečněn ve Feyderových ,Hříšných ženách boomských´. Filmy měly by tedy býti po technické stránce stavěny tak, aby děj nebyl v dialogu, ale v akci. Aby se lehce nevyjadřovalo slovy to, co lze předvésti filmovým obrazem. Slovo mělo by být doprovodem jen jako hudba a ne nahrazovati všechny vlastní výrazové formy filmové.

{youtube}bYXaWniaFuI{/youtube}

Nadmíra dialogů přináší našim filmům ještě další nebezpečí: filmy musí být obsazovány divadelními herci, kteří se však až na ojedinělé případy pro film nehodí. Přes civilismus, jehož zavedení zasvětil Hilar poslední éru bohaté a tak záslužné divadelní působnosti, je divadlení technika většiny herců – a to i nejvýznamnějších – zastaralou. Na divadelním jevišti se to ještě snese, film však vyžaduje nejcitlivějšího hereckého projevu. I v tomto ohledu musím postaviti proti těžkopádné škole patetického německého divadla lehkost a civilnost, kterou najdeme i v nejméně náročných filmech amerických.

Na našich hercích spočívá veliká vina toho, že se náš film nedostal ještě dále nad stupeň, na kterém je dnes. Nedovedou před filmovou kamerou opravdově prožívat, nedovedou před ní žít nebo alespoň ,dělat život´, pravdivě, přesvědčivě, lidsky. Vyzvete herce v ateliéru, aby se zamyšleně zahleděl na určité místo; poslechne vás, ale vidíte na něm, že to je jen prázdný postoj a že nemyslí na nic. Nemůžete na něm požadovati, aby hrál s rekvisitou a při tom hovořil svůj text. Splete se a zapomene pro jedno na druhé. Požádáte nejoblíbenějšího našeho filmového milovníka, aby něžně vyslovil jméno hrdinky filmu a při tom se pousmál. Usměje se strojeně, vyzkoušeným způsobem, při kterém vyhlížejí jeho hezké zuby nejlépe, a nemyslí na dívku, ale na to, jak neodolatelně sám vypadá. Ne, naši herci (mluvím o většině, ne o výjimkách, které jsou bohudík i u nás) neberou svoji filmovou činnost vážně.

Musil bych opakovati staré a přede mnou nesčetněkrát vyslovené stížnosti, kdybych měl posoudit bolesti naší filmové produkce. Musil bych opakovati, že je její celý systém nesprávný a že nedostatek plánovité výroby je jen jednou z jejích mnoha bolestí. Musil bych vysloviti závažná obvinění pro zhoršení vkusu, které je filmem šířeno a které je způsobováno tím, že se filmoví výrobci příliš přizpůsobují nejnižším požadavkům obecenstva. A přece platí i dnes stará zásada, že filmový pracovník musí být alespoň o jeden centimetr před svým obecenstvem; nemusí to být víc než 1 cm, ale nesmí to být méně, neboť v tom případě to přestane být kultura. Vkus obecenstva je nutno zvedat a ne přilézat filmem ke vkusu obecenstva.

Film musí vésti své obecenstvo a nenechat se jím zatahovat do bahna.

{youtube}9Hf9eqVb6EQ{/youtube}

Otevření nevěstince je jistě výnosným zaměstnáním; ale snad proto nebude sahat ctižádost všech lidí k tomu, aby se stali majiteli bordelů.

Vedl jsem režii svého prvního celovečerního filmu společně s Hugonem Haasem a děkuji tomuto znamenitému umělci za mnohou zkušenost, kterou jsem tu získal. Budu-li mít možnost i dál v českém filmu jako režisér pracovat, půjde mi především o to, abych dostal do svých filmů největší míru vkusnosti a životnosti a abych v nich snížil počet dialogů co nejvíce na prospěch filmovosti filmu. Jako režisér  chci zůstat nad filmem a dělat jen to, čeho si vyžaduje námět. Považuji totiž za velkou chybu i význačných evropských režisérů, že se při své práci snaží příliš na sebe upozorniti a že se příliš snaží blýskati svými technickými dovednostmi i na místech, na která se vůbec nehodí. Chci omeziti také přílišné skoky a jízdy filmové kamery, jak se to stalo u nás módou a které nedodají filmu tempa, kterého lze docíliti jen zevnitř, ze scenaria, obrazu, ne ze střihu. Na místo toho rozhýbat herce a režírovat ho pro kameru ve stálém pohybu, až se obraz bude dmout a překypovat mohutnou a silnou dynamičností.“

Zdroj: Kinorevue čís. 21, vyšlo 13. ledna 1937

Poznámka: Text je přepisem originálního článku se zachováním původního jazyka a stylistiky.