Slůvko našim scenaristům: hovorová řeč ve filmu

Problém hovorové řeči, t. j. mluvy, jíž se na rozdíl od spisovného jazyka mluví v běžném styku lidí, není dosud ještě plně vyřešen ani v dílech dramatických,  kde slovo a dialog hrají hlavní roli. Tím méně může být ovšem tato otázka ujasněna v mladém a stále se vyvíjejícím filmu.

Nechci řešiti tento problém se stanoviska filologického, nýbrž jen a jen s hlediska pozorného diváka, který sleduje bedlivě filmy a všímá si jejich mluvy.

Vyjdu od divadelní hry, jejíž podmínky v naznačeném směru jsou přece již jen blíže objasněny, než u filmu. Není pochyby, že každý dramatik musí znáti dobře literární jazyk, avšak současně je nutno, aby měl i umocněný cit pro hovorové zabarvení jazyka, jenž musí být odlišen podle toho, jde-li o postavu vzdělance, prostého člověka nebo dokonce lidského primitiva. Autor v těchto případech nemůže vystačiti pouze s tím, že jazyku intelektuála dá gramaticky bezvadné tvary a že řeč prostého člověka vyšperkuje vulgárními výrazy, jež pokládá za hovorové a které bohužel dnes nemívají daleko k předměstskému žargonu, jenž bývá z neomluvitelného omylu mnohdy pokládán za řeč prostých lidí.

To ovšem neznamená, že řečí jevištní je jen dokonalá čeština. I ta může naopak vyzníti často zcela nepravděpodobně a nedivadelně.

Divadelní řeč netvoří tedy ani jazyk gramaticky vadný, dokonce snad periferní žargon, ani mluva lidí z učené společnosti. Divadelní řečí může být jedině řeč, která představuje skutečnost umělecky a životně. Zásada vkusu zde hraje velkou roli. Proto hromadění gramaticky vadných tvarů a vět necharakterisuje ještě prostého člověka, nýbrž charakteristika jeho je dána stylem celé jeho řeči, která může být výlučně lidová, aniž oplývá výrazy vadnými, užívajíc jich jen v nutnosti a vhodně. Nespisovných odchylek proto v tomto případě netřeba užívat nadměrně, nýbrž střídmě. Jsou pak docela působivější a vkusnější, při čemž lidovost postavy není nikterak zmenšena.

Je tedy zřejmo, že hovorová čeština v dramatu a tedy i ve filmu je nejen přípustná, nýbrž někdy i nutná. Avšak jsou jisté meze, přes které nelze jít. Vycítit pravou míru pro lidový výraz, který je zpravidla mnohem vkusnější, než si někteří autoři představují – to je zásada, od které nelze ustoupit. Postavy filmu, viděné scenaristou i režisérem již předem, musí diktovat těmto filmovým pracovníkům sloh své řeči – činit opak by bylo chybou.

Ale nejn vkus je požadavkem, od kterého nelze ustoupit tam, kde postavy filmu mluví řečí hovorovou. Je třeba i důslednosti. Nelze totiž připustit, aby prostý člověk užíval lidové hovorové řeči – a aby pojednou proslovil tvar, který nejen že není lidový, ale kterého by patrně v řeči neužil ani intelektuál.

Jiným požadavkem, kterého je třeba šetřiti vůbec při psaní dialogů, je ohled na individualitu hereckou. Ne každém herci lze předepsati tutéž mluvu a tytéž výrazy. Co je v ústech jednoho herce přirozené, je v ústech herce druhého strojené. Je třeba ovšem říci, že dodržeti tuto zásadu je dosti obtížné. Autor dialogů neví vždy, který herec bude tu či onu postavu hráti, a proto nemůže vždy přihlížeti k jeho individualitě. Zde však musí zasáhnout režisér a nejen vhodným výběrem představitele role, nýbrž eventuálním zásahem do dialogů musí uvésti ve filmu mluvenou řeč v soulad s hercovým naturelem.

Náš film bohudík šetří zpravidla všech uvedených zásad při užívání hovorové řeči. Přesto jsme nedávno viděli film, který patřil k dílům velmi pozoruhodným a v němž divák jistě nelibě několikrát pocítil prohřešky při užívání hovorového jazyka. Stalo se tak jistě nedopatřením, protože celý film vykazoval jinak pečelivou práci všech pracovníků, s jakou se vždy nesetkáváme.

Hovorová řeč ve filmu je – jak vidno – problémem dosti složitým. Náš článek tento problém ovšem nevyřešil a ostatně se o to ani nepokoušel, avšak snažil se dáti spoˇm popud k tomu, aby tato věc nebyla přehlížena. Prospěje to jistě jen filmu samému, zejména jde-li o film jinak dobrý.

Zdroj: Kinorevue čís. 27, roč. VI., vyšlo21. února 1940, autor: Dr. K. Zajíček
Poznámka: Text je přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.