Kocourkovští učitelé: Jak jsme filmovali s Vlastou Burianem

Hráti pro film jest již samo o sobě příjemně dráždivé, zvláště máme-li na mysli, jakému množství zneuznaných talentů nedovolí osud, vtělený do přísného producenta nebo režiséra, pohybovati se vnadně před filmovou kamerou a vyrůstati přes všechny překážky v Grety Garbo nebo Clark Gably. Tím více dovede prostého Kocourkovského učitele uvésti do vytržení jistota, že nejen má filmovati, ale že vedle něho s bílého plátna bude zářiti do obecenstva tvář Vlasty Buriana, přítele a druha kocourkovských z dob Červené sedmy.

Proto už z těchto dvou důvodů bylo pro nás filmování v „Katakombách“ s Vlastou Burianem velmi příjemné, ať nedíme okouzlující.

Podotýkáme ovšem, že mluvíme pouze za sebe, že náš názor je ryze subjektivní a že jím pravděpodobně netlumočíme nikterak pocity ostatních pánů a dam, mistrů a mistryň, starů, stárků a mládků, kteří se v oněch dnech našeho filmování kolem nás střídali, hlavně však režiséra Martina Friče, jemuž jistě ony, pro nás zábavné, intermezza a hříčky byly nutným a shovívavě přehlíženým zlem, zkrátka, že oni neměli takovou radost z filmování s námi, jakou my jsme cítili ve filmování s Vlastou Burianem.

Ale, řekněte sami, je možno žádat, aby tam, kde se sejdou Kocourkovští a Vlasta Burian, byl smutek, vládla ponurá nálada a panovalo ticho po pěšině?

Nebo dovedete si představit, že ráno, kdy se Barrandovské ateliéry začínají rozechvívat horečkou pracovního tempa, by se po chodbě bloudící a nalíčení Kocourkovští spokojili uvítati příchod Vlasty Buriana chladným a zdvořilým přáním dobrého jitra bez fanfár, bez úsměvu, bez otázky, jak se velmistr vyspal, jaké bylo kafe? Nebo, že Vlasta by jim naopak zase mlčky kynul a nezahlaholil jim vstříc: Nazdar, kluci, tak jsem tady! Nebo že by se mlčky minuli a ne hnedka do houfu, kde by Vlasta Burian pro potěšení mysli nedal hned ráno k lepšímu nějakou z brusu novou historku, končící bouřlivým smíchem, takže až musí pan Šimáček křiknout: „Ticho!“, neboť nade dveřmi ateliéru svítí červená žárovka?

Opět musíte souhlasit s námi, že nikoliv.

Neboť zákon přírody káže, setkají-li se dva elementy plné veselosti, dva živly, jimž vtip a vzájemný smích je takovou potřebou, jako hypochondrovi choroba, tam se musí vždy blýskat jiskra žertů.

Ani u Vlasty Buriana, ani u Kocourkovských učitelů neplatí pravidlo, že ten, kdo smích rozdává, musí být v soukromí zatrpklým pesimistou, smutným „směj se paňácou“, nebo mít na rtech smích a hluboký žal v srdci. Kdepak! Vlastu nepřivede z míry a dobré nálady ani desetkrát opakovaný záběr a my jsme se smáli i tehdy, když jsme shledali, že nemajíce „hostenek“, dostaneme v restauraci k obědu bez lístku jen čočku na kyselo.

Přes to, že již v starých ateliérech vinohradského pivovaru jsme vystupovali ve filmech „Obrácení Ferdyše Pištory“ a „Kariéra Pavla Čamrdy“, potom na Barrandově jako pěvecký sbor „U nás v Kocourkově“, přece  jenom pravé prostředí filmovací jsme poznali až nyní v „Katakombách“. V předešlých filmech jsme na svůj jeden výstup dostali výzvu na určitou hodinu podle pracovního plánu, odzpívali jsme si jej a po chvíli okounění zase zmizeli. Teď však to bylo trochu jiné. Celý den v ateliéru, stále být uchystán a připraven až nám zavelí – tak na svá místa, pánové! To znamená ráno se nechat nalíčit, dáti si pod bradu ubrousek nebo kapesník, aby nám ličidlo neumazalo límeček, postavit se za kameru do závětří a pozorovat kouzla se světly, reflektory, obloukovkami, hlavně t. zv. „mauly“, hledět na přecházení režiséra Martina Friče s hlavou ve smutku, že se asi dnes nedodrží program, hádat, o čem se s ním tiše radí operatér Hanuš, zkroucený na vozíku, pod plachetkou osoba – přilepený věčně okem k hledáčku kamery, a poslouchat, jak si herci zkoušejí svoji scénu, než dojde k natáčení na ostro po řvavých signálech, vyťukávaných panem Šindelářem ze zvukové kabiny a po třesknutí klapky před obličejem oslněného stara, přešlapovat, popocházet, protahovat nicneděláním utahané tělo a hlavně čekat; čekat, že také my budeme konečně mezi vyvolenými, kteří mají vstoupit do prostoru, odkud bude váš obraz, váš hlas, vaše hra, vaše snažení přeneseno odrazem světla na celuloidový pás filmu.

Blahoslavena budiž ona skutečnost, že nejsme jenom jeden, že je nás osm, kteří si máme stále o čem povídat, ženám byla dána do vínku nátura tak říkajíc hravá a že některý z nás je vždy ochoten sloužiti za terč vtipu ostatních v době, kdy nestojíme před obecenstvem, kteréžto okolnosti daly nám přenésti se vždy s úsměvem přes nekonečné dálavy čekání; ale hlavně pozdraven budiž pan ředitel Procházka za to, že svěřil roli Bormana Vlastovi Burianovi a tak nám poskytl příležitost sejíti se s ním a býti účasten hry pro hru.

Je stěží pochopitelné, jakou živelností je obdařen Vlasta Burian, který bez únavy hrá, hraje a hrá si po celý den, aby večer pokračoval na jevišti svého divadla. Bůh ví, jaký niterný oheň jej rozpaluje a pohání, aby se chvilku nezastavil, a rozžíhá mu v očích neposedného šotka smíchu. S neustávající chutí a zájmem tvoří a zdolává rozdrobenou mosaiku své filmové role.

{youtube}vTQZqXk9y_k{/youtube}

Šťastný to muž – řekla by o Vlastovi paní kněžna z „Babičky“. A my dodáváme ještě – šťastný a obdivuhodný umělec, s nímž naše společné vystoupení ve filmu „Katakomby“ je novou radostnou kapitolou v historii Kocourkovských učitelů, milým setkáním devíti lidí, kteří se už dávno usnesli a znovu společně ve filmových atelierech na Barrandově v lednu 1940 při rozchdu rukoudáním potvrdili, že škarohlídství je nutno vyhubit.

KATAKOMBY - KOUPIT DVD

Zdroj: Kinorevue čís. 27, ročník VI, vyšlo 21. února 1940, autor: K. H.

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.