Plavci na Otavě

Vázat vory, to není lehká práce. Nejdůležitější je udělat si houžev. Houžev, to je nejstarší provaz na světě. To se nejdříve vybere jeden smrčkový kmínek z probírky, přisekne se čtyřmi rázy do čtverhranu, pak se tenhle smrček zarazí odeňkem do díry v kládě, vezme se roubík, zachytí se vršek kmínku, navíjí se
až vazivo dřeva povolí, potom se udělá nahoře ucho a houžev je hotova. Celkem jednoduché, co říkáte!

Zdálo by se, že to nemá nic společného s filmem. To je hluboký omyl. Dnes totiž umí dělat parádní houžve každý člen filmového štábu režiséra V. Wassermanna, natáčejícího nový film podle námětu Jana Morávka „Plavecký mariáš“ a podivili byste se, jak umí ukroutit houžev kameraman Pečenka, rekvisitář Pašek, zapisovatelka Šindelářová či maskér Petřina, o režisérovi a hercích ani nemluvě, poněvadž je to velmi pilně učil starý místní plavec Lebeda a oni pak tomuto umění ovládání knytlíku, neboli roubíku budou učit mládež – ovšem pod kritickým okem filmové kamery.

Druhým velkým problémem pro filmaře byly polomy. Na vybraném místě poblíž soutoku Vltavy a Otavy, kde skutečně před několika lety zuřila strašná smršť, byly vybrány úseky lesa, napadené cizopasníky a takto znehodnocené dřevo pásovými traktory pokáceno. Pak už bylo třeba jen postavit lanovku na svážení dřeva, skluz k řece a dole na břehu vybudovat vaziště – a zkušení plavci Váňa, Šindelář a Domáček se mohli dát do plavení. Obtíž byla ovšem v tom, že to jsou již staří veteráni, kteří již třicet let neplavili a nyní už jen pasou krávy a hrají v lese na pasece mariáš. Když však viděli ty těžkosti dřevařů, kteří s jedním koníkem stáhli k vodě a splavili k pile denně sotva 30 kmenů, uznali, že to není práce, ale rumařina a že se musí něco udělat. Ale to hlavní, co potřebovali, totiž lidí, to nebylo. Kraj byl velmi řídce osídlen, poněvadž za okupace tu byla vojenská střelnice a obyvatelstvo nuceně vystěhováno, no a po osvobození se každý táhl za průmyslem. Zbytek domorodců byl zaměstnán v místním lomu. Ale starý Váňa, opravdový člověk a komunista tělem i duší, dovedl přesvědčit všechny obyvatele, že dříví patří jim a nikomu jinému a že na nich závisí, zda se ho podaří splavit nebo ne. Však jim to dovedl pěkně říci: „Vidíš, a dřevo nám tady zatím hnije. Ty myslíš jen na svou přehradu, náš Josef zas jen na tu svou skálu, každý kouká jen na to svoje a nikdo nechce vidět to společné – že přehrada čeká na dřevo, doly a lomy na něj čekají a kdo ví jaká stavba ještě …“ A staří voraři se rozhodli, že si tentokrát partičku mariáše místo na pařezu rozdají – na vodě. Získali dobrovolné pracovníky, mládež naučili vázat vory a – zase po třiceti letech se ocitli ve svém živlu, na divokém a zmítajícím se voru, řítícím se úzkým a záludně se kroutícím korytem řeky. A tito tři staříci – voraři, to jsou naši staří známí a oblíbení herci – laureát státní ceny Jaroslav Marvan, Jiří Plachý a Eman Fiala.

Film „Plavecký mariáš“ je z velké části film exteriérový a kamera Ferd. Pečenky jistě vytěží co nejvíce z krásy české krajiny v povodí Vltavy a Otavy, ze zvikovského podhradí, kde je film natočen, poněvadž jsou zde pro filmaře příhodnější podmínky, než v Posázaví, kam umístil děj svého příběhu Jan Morávek. V dalších rolích filmu spatříme členku  Budějovického divadla Květu Fialovou, laureáta státní ceny Jaroslava Mareše, Roberta Vrchotu, G. Nezvala, T. Pištěka a ř. j.

Pozn. red.: Text je doslovným přepisem originálu se zachováním původního jazyka a stylistiky.

ZDROJ: A. Kuba, Kino 1952