Kompars kdysi a dnes

„Kompars“ vznikl až po konci první světové války. Předtím byli jen „statisté“. Namítnete snad: vždyť je to totéž. Mýlili byste se však. Statisté jsou totiž jen jednotlivci; objeví se na plátně s nějakou nápadnou rekvisitou, zavolají něco na určitém místě a udělají předepsaný posunek, při čemž má každý statista svůj individuální výraz. Ale komparsu již chybí tato osobitá nota. Je to dav, je to zástup. Pokud ještě film vystačil se „shromážděním“ dvanácti až patnácti osob, postačili mu statisté. Teprve tehdy, když bylo zapotřebí do pozadí několika stovek lidí – a to bylo kolem roku 1920 – vznikl „kompars“. Toto slovo je italského původu; připomeňme si, že to byly nejdřív italské filmy, v nichž bylo použito velikých davových scén.

Být komparsem bylo dřív docela beznadějné zaměstnání. Výraz „komparsová bída“ se stal okřídleným termínem pro každý druh hereckého proletariátu. V letech 1925 až 1932 seděla po kavárnách Berlína, Prahy a Paříže sta lidí, kteří se vydávali za „filmové herce“ a považovali se sami za příslušníky filmového oboru jedině proto, že jednou stáli s tisíci jinými před filmovou kamerou; ve skutečnosti to ovšem byli příslušníci obrovského národa nezaměstnaných.
Pak byla také třída filmových „typů“, lidí s různými zvláštnostmi, charakteristickými hlavami, hrbáčů, trpaslíků, obrů, tlusťochů a hubených, lidí s mohutným vousem, dodávajícím výraz bodrosti, a jiných hladce vyholených, kteří vypadali jak nejnebezpečnější apači. Pro takové „typy“ si docházel „pomocný režisér“, do kavárny podle potřeby. Dostávali denně nízký honorář. Muži, kteří měli ve svém šatníku pěkný frak, nebo ženy, jimž patřila zachovalá společenská toaleta, vydělávali ovšem více. To zní sice slibně, ale uvědomíme-li si, že byl takový kompars zaměstnán průměrně jen dva až tři dny za měsíc, podivíte se tomu, jak mohli lidé s tímto nezáviděným povoláním tenkrát vůbec žít.
Kdo patřil k tomuto komparsu? Většinou to byli bývalí herci, zpěváci nebo tanečníci, kteří to nikam nedotáhli nebo kteří pro své povolání příliš zestárli. Vedle nich se tam dostali mladí blouznivci a optimisté, kteří doufali, že budou v komparsu jednoho dne šťastně „objeveni“. Ale podařilo se to z nich jen málokomu. A i těchto málo příslušníků komparsu, kteří byli dosti obsazováni a vydělávali si proto poměrně slušný obnos, žilo přesto mnohem hůř, než třebas některý malý úředníček, neboť musili obětovat nepoměrně mnoho peněz své garderobě a svému zevnějšku.
V posledních letech pojem „komparsu“ z německé filmové výroby úplně vymizel a také v naší produkci došlo k udělání důkladného pořádku. V německém filmu není tedy již komparsu: místo toho jsou tam jen „představitelé malých úloh“. Už tímto označením se vyjadřuje, že jejich zaměstnání – třebas jen v skromném rozsahu – patří přece jen k uměleckým povoláním. Aby toto bylo dosaženo, byla stará „komparserie“ hodně důkladně pročesána a zbavena všech příživníků. Zbyli jen lidí, kteří měli vesměs nějaký poměr k hereckému povolání. Komparserie byl posléze úplně vyloučena z Říšské filmové komory, k čemuž došlo před několika lety. Místo toho byl zřízen zvláštní orgán pro umisťování představitelů malých úloh. Vznikla tak velká organisace, vytvořená sedmi velkými německými výrobními firmami, která sdružuje 400 až 500 představitelů malých rolí, kteří jsou vázání pevnými ročními smlouvami. Nikdo z nich už nemusí vysedávat po kavárnách, ale každý je řádně zaměstnán a dostává měsíčně slušný paušál. K tomu ještě přistupuje to, co si sám vydělá svou skutečnou filmovou činností; poněvadž pak je pochopitelně dnes mnohem méně představitelů takových malých úloh, než bylo dřív příslušníků komparsu, vystupuje každý z nich samozřejmě mnohem častěji, než tomu bylo dříve. Výdělek tím značně stoupá a dosahuje v některých případech dokonce velmi slušné výše několika tisíců korun. Jak je vidět, nedá se dnes již o nějaké „bídě komparsu“ vůbec mluvit.
Tím, že se stal představitelem malých rolí, dosáhl kompars opět ztracené individuality, takže se již neztrácí v bezejmenném zástupu a má opět svou lidskou důstojnost.
Jestliže pak je pro některý film, který je nenasytným spotřebitelem lidí amateriálu, skutečně zapotřebí tisícihlavého davu, dodá potřebné síly pracovní úřad, pokud je ovšem má k dispozici. K vystoupení v davu není přece zapotřebí pražádných speciálních hereckých schopností najdete v něm proto všechny druhy povolání, která na světě vůbec jsou. Pro jediný nebo dva dny celého svého života se tito lidé stávají „komparsy“, jsou filmováni, smějí vystoupit před reflektory – a večer se zase vracejí ke svému občanskému povolání. Neboť být komparsem není povolání, ale jen výjimečný stav, jak nám rám potvrdí každý představitel malých úloh, který je pyšný na své povolání.
Podobné poměry, jako v komparsu ostatních evropských produkcí, byly i u nás, kde obcházela sta jeho příslušníků kavárny ve středu Václavského náměstí. Nová organisace opatřování představitelů malých rolí Stafi zjednala však i u nás dokonalý pořádek.
Zdroj: Kinorevue číslo 34, roč. X, vyšlo 28. Června 1943
Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.