Věčná Divá Bára Vlasta Fialová

„Hvězda, to je především film. Hvězda, až na výjimky potvrzující pravidlo, je zpravidla spíš meteorit. Mihne se, kmitne se, velká zář a velký šum a v příští sezóně na obloze slávy oslňuje už další meteorit. Podstatné však na tom je to, že být herečkou v běžném filmu sériové výroby nemá velmi často nic společného s hereckým řemeslem, o to méně s hereckým uměním.“

O Vlastě Fialové lze přemýšlet pouze jako o rodilé Brňačce. Nejenom proto, že se 20. ledna 1928 v Brně narodila, ale především proto, že i když jezdila do pražských divadel hostovat či do barrandovských ateliérů natáčet, Brno nikdy neopustila. Z Prahy dostávala nabídky rolí z nejrůznějších divadel, ale Vlasta zůstala „svému“ Brnu věrná.

V jihomoravské metropoli měla Vlasta Fialová silné kořeny. Její rodiče byli operní pěvci, tudíž byli zaměstnaní jako členové Brněnské opery. A protože si nemohli dovolit platit chůvu, trávila malá Vlastička svůj čas mezi kulisami a v hereckých šatnách. Jako tříleté děvče si odbyla hereckou premiéru na divadelních prknech v baletu Oskara Nedbala Z pohádky do pohádky. A protože dětských herců bylo vždy málo, začala působit v nejrůznějších dětských rolích v pohádkách a odpoledních představeních. Vlasta měla umělecké vlohy a také je rozvíjela. Navštěvovala hodiny klavíru, chodila do baletní školy Ivo Váni Psoty a zpívala v dětském sboru brněnské opery.

Když bylo Vlastě 11 let, byl na základě výnosu Adolfa Hitlera vytvořen Protektorát Čechy a Morava. Vlasta se tehdy začala věnovat sportu, konkrétně skokům do vody a dokonce získala několik cen v nejrůznějších soutěžích. Nacistická okupace ovšem s sebou nepřinášela dobro. Rodina Fialova bydlela v činžovním domě blízko brněnské zbrojovky, která byla Němcům nepohodlná, a tak při snaze srovnat ji se zemí, vážně utrpělo i civilní obyvatelstvo žijící v blízkosti. Z domu, kde Vlasta žila se svými rodiči, zbyly po leteckém bombardování pouze trosky, a tak do konce války pobývali pohromadě v Mahenově divadle.

Vlasta za války začala navštěvovat hodiny zpěvu, neboť v jeden moment chtěla působit v operetě. Ovšem v roce 1943 přestoupila z reálného gymnázia na konzervatoř.  Přijímací zkoušky dělala prý tajně. Rodiče původně nechtěli mít dceru herečku, věděli totiž, co takový život obnáší. Nemohli ovšem popřít, že Vlasta má pohybové nadání a hudební talent a fakt, že většinu svého dětství strávila v divadle, že má za sebou několikeré dětské role, že jí je herectví blízké a že začala navštěvovat konzervatoř, přimělo rodiče, aby dospívající Vlastě vyšli vstříc a byli pro ni oporou. Dva roky po skončení druhé světové války Vlasta dokončila konzervatoř a téhož roku byla založena Janáčkova akademie múzických umění v Brně, tu ovšem navštěvovala až v 60. letech jako pedagog.

Po konzervatoři dostala několik nabídek od brněnských divadel, Vlasta ovšem chtěla mimo Brno. Svou profesionální dráhu divadelní herečky proto započala v Opavě. S tamním divadlem jezdila po celém Československu. Období opavského angažmá bylo pro ni přelomové. Nejenže se ze studentky stává profesionální herečka, ale také přišla první filmová role. Na konkurs do hlavní role ve filmu Divá Bára se Vlasta trmácela několik hodin vlakem, přijela navíc se zpožděním, odjížděla s nevalným pocitem, a přesto se o týden později dověděla, že roli získala. Divá Bára nebyla pouze debutem pro Vlastu Fialovou, ale taktéž celovečerním debutem pro režiséra Vladimíra Čecha. Film měl úspěch, byl distribuován do zahraničí a Vlasta Fialová byla v Japonsku zvolena nejkrásnější světovou herečkou roku.

Z divadla v Opavě se po dvou letech stěhuje do Olomouce, kde se jejím hereckým partnerem stal Josef Bek. V Olomouci ovšem dlouho nevydržela, v roce 1950 se na přání svých rodičů a Aleše Podhorského, tehdejšího šéfa činohry Státního divadla v Brně, vrací do svého rodiště. Brno se jí stalo po krátké přestávce opět domovem, a ač hostovala v divadlech po republice, zejména pak v Praze, dostávala nabídky z pražských divadel, Brno už neopustila. Rolí, těch divadelních, měla přehršel. Mohla si vybírat. Těch filmových bylo méně a mnoho z nich bylo vedlejších, přesto by se o některých dalo říct, že významných.

V roce 1950 byl v kinech uveden snímek Vítězná křídla Čeňka Duby, v němž Vlasta ztvárnila postavy brusičky skla a pilotku. Tento film měl dokumentovat jednu z nových cest československého filmu, zejména optimistickou víru, že obavy z uniformity československého filmu jsou plané. Praktikám a zásahům v rámci socialistického realismu se tehdy vyhnout nedalo, ovšem divadlo pro ni skýtalo mnohem širší pole působnosti, větší uměleckou volnost.

http://youtu.be/sVc5Pn1eQW0

Ve filmu se několikrát objevila ve vedlejší roli sekretářky, např. ve snímku Vladimíra Slavínského (do onoho počinu režiséra apolitického) DS – 70 nevyjíždí (1949) nebo v Botostroji režiséra Karla Michaela Walló z roku 1954. V 50. letech také spolupracovala s Václavem Krškou. Nejprve na filmu Z mého života (1955), životopisné fresce ze života Bedřicha Smetany, v kterém sehrála roli Švédky, paní Fröjdy. Film byl roku 1955 poslán na MFF v Benátkách místo původně zamýšleného filmu Otakara Vávry Jan Hus. Druhou spoluprací s Krškou byl první film v česko-bulharské koprodukci Legenda o lásce (1956), kde se Vlasta Fialová představila jako princezna Mechmene Banu.

Také spolupracovala s Otakarem Vávrou, v roce 1958 vzniká film Občan Brych podle stejnojmenného románu Jana Otčenáška. Vlasta zde ztělesnila postavu Ireny Rážové; postavu, která měla být zobrazením moderní současné hrdinky. O dva roky později natáčí Vávra snímek Policejní hodina, zde ale Vlasta Fialová vytvořila pouze epizodní roli číšnice.

V 60. letech se v Mahenově divadle rozvíjela nová dramaturgická a režisérská etapa epického a politického divadla. Vlasta díky těmto změnám a novým postupům ve své profesi herečky ještě více vynikla – typologicky představovala hrdinky, které svádí boj s okolím nebo se sebou samou, tedy naprostý protiklad naivek. Od roku 1961 začala působit na Janáčkově akademii múzických umění v Brně jako pedagog, kde se specializovala na melodrama. V roce 1964 jí byl udělen titul zasloužilá umělkyně. Vzhledem k jejímu věku to bylo poměrně nezvyklé. Následně, po získání titulu, jí byla nabídnuta pozice v komunistické straně. Vlasta Fialová toto „gesto“ ovšem nikdy nepřijala.

Vlasta Fialová pracovala pod známými režisérskými jmény. Na začátku 60. let hrála ve středometrážním filmu Zdenka Sirového Chlapec a srna, s Jiřím Sequensem natočila v roce 1963 film Deváté jméno, v roce 1975 snímek Tam, kde hnízdí čápi Karla Steklého nebo pohádku Kouzelný měšec režírovanou Václavem Vorlíčkem v roce 1996. V 60. letech také spolupracovala s několika slovenskými režiséry, s Vladimírem Bahnou na dramatu z druhé světové války Námestie svätej Alžbety (1965), na historickém snímku Niet inej cesty (1968) Jozefa Zachara či na filmu Štefana Uhera Génius z roku 1969.

Jak se vyvíjela její herecká kariéra před kamerou, přibývalo práce pro televizi. Postav v televizních filmech a seriálech ztvárnila několik desítek; v televizním zpracování Janáčkovy opery Věc Makropulos (1966), v historickém snímku Prokop Diviš (1977) či v adaptaci Jiráskovy stejnojmenné divadelní hry Lucerna (1967). Ze seriálových rolí hodno připomenout postavu německé aristokratky hraběnky Evy v seriálu z počátku období normalizace Legenda o živých mrtvých (1971) či vedlejší roli v seriálu podle stejnojmenné knižní předlohy Františka Kožíka Největší z Pierotů (1990).

http://youtu.be/aEMp061dfiI

Vlasta Fialová dokázala jako herečka propojit tři disciplíny – divadlo, film a rozhlas. V rozhlase byla jednou z neobsazovanějších hereček, svůj hlas a herecký přednes propůjčila postavám v nejrůznějších rozhlasových hrách, povídkách a pásmech. Její hlas mohl rozhlasový posluchač slyšet například v Divoké kachně Henrika Ibsena, v Širín Josefa Kainara nebo v Bouři Alexandra Nikolajeviče Ostrovského.

Vlasta Fialová bývá nejčastěji spojována s jejím hereckým debutem v Divé Báře, přitom vytvořila stovky divadelních rolí, desítky filmových a televizních rolí a mnoho rozhlasových partů. Přesto Bára v podání Vlasty Fialové utkvěla v paměti lidí takovým způsobem, že si je generace po generacích spojovaly a ještě dlouho budou. Věčná Divá Bára zemřela 13. ledna 1998, týden před svými sedmdesátými narozeninami.

Filmy s Vlastou Fialovou můžete zakoupit na www.filmexport.cz.