První dáma českého šansonu Ljuba Hermanová u filmu neměla štěstí

Legendární herečka, zpěvačka a šansoniérka, jejíž hvězda vystoupala rychle k výšinám. Dáma, která i na konci svého života dokázala být aktivně činná, udržet si přízeň publika a udivovat svou pohybovou a taneční kondicí. Ljuba, vlastním jménem Luběnka Hermanová, se narodila 23. dubna 1913 v Neratovicích jako druhorozené dítě a prvorozená dcera do rodiny železničního úředníka. Její maminka byla nadšenou ochotnicí a  tak  se i Ljuba už jako dítě začala objevovat na jevišti. K profesionálnímu herectví ji potom jako gymnazistku pražské Minervy přivedl člen Národního divadla Hugo Haas. Udělala zkoušky na konzervatoř, ale místo do školy  hned nastoupila do svého prvního angažmá ve Fenclově smíchovské Aréně. Bylo jí šestnáct let.

Poté krátce účinkovala v Divadle komiků (1931-32), Národním divadle v Bratislavě (1932-33), přechodně působila v Brně a ve Vídni (Theater an der Wien 1933-34). Jako jedna z nejpopulárnějších subret té doby prošla takřka všemi pražskými hudebními divadly a kabarety – Malou a Velkou operetou, Divadlem U Karlova mostu, hrála v Tylově divadle v Nuslích nebo v Moderním divadle. Pro její umělecký růst se však stalo nejpřínosnějším působení po boku Jaroslava Ježka, Jiřího Voskovce a Jana Wericha v Osvobozeném divadle (1934-35), kde byla hlavní ženskou pěveckou hvězdou, a posléze na scéně u Oldřicha Nového v jeho Novém divadle (1937-39). Bylo to právě Nové divadlo, kde si zazpívala svůj první šanson a byl to právě Oldřich Nový, který z ní udělal šansoniérku. V rámci svého žánru Ljuba Hermanová v obou zmíněných divadlech vyzrála nejen jako pěvecká (koloraturní soprán), ale i herecká osobnost.

Její atraktivní vzhled, pěvecký i herecký talent spolu s mimořádnou pohybovou dispozicí, popularita, to byly přednosti, které nemohly uniknout ani filmařům. Na stříbrném plátně se poprvé objevila už v roce 1932, v Honzlově komedii Peníze nebo život. V diváky dodnes milovaném filmu si zazpívala s Hanou Vítovou Ježkovo proslulé blues Život je jen náhoda. Tu písničku dostala od Jaroslava Ježka s věnováním a zpívala ji potom celý život. O rok později si už poprvé v titulní roli „zařádila“ v  hudební frašce Karla Antona Jsem děvče s čertem v těle a v témže roce následovala ještě Fričova méně známá konverzační komedie S vyloučením veřejnosti, Innemannova opereta z venkovské pouti U svatého Antoníčka a  další Innemannův režijní opus, zdařilá detektivka Vražda v Ostrovní ulici podle románu Emila Vachka Muž a stín.

Ačkoliv si Ljuba Hermanová zahrála (a často také i zazpívala) ve více než třiceti filmech, příležitost odpovídající jejímu talentu nedostala. Ve své  vzpomínkové knížce  … a co jsem ještě neřekla (Melantrich, 1993) o tom navíc sebekriticky vypovídá: „S filmem to také nebylo nejšťastnější. Šla jsem hned na počátku své dráhy z filmu do filmu, tedy ze špatného filmu do špatného filmu, rolí bylo dost, ale příležitost ani jedna. A tak jsem si navíc fixovala všechny zlozvyky a manýry, protože už tu byly a nebylo jich málo. Hrála jsem také v divadle některý kus třeba i třistakrát a žádný mi neřekl: Proboha, přestaň, všechno špatně! A tak se mi manýra a všechny ty nešvary dostávaly pod kůži a už si tam byly a už si tam žily.“ –  Po těchto zkušenostech, když mi režiséři nenabídli úlohu jiného typu, jsem se na film málo orientovala.“  Nadlouho se potom na plátně objevovala v rolích lehkomyslných děvčat a až do období Protektorátu hrála v umělecky málo náročných filmech okrajových režisérů (Cácorka, Ze všech jediná, Panenka). „ Po těchto zkušenostech, když mi režiséři nenabídli úlohu jiného typu, jsem se na film málo orientovala,“  vysvětluje. Za druhé světové války ji norimberské zákony pro její částečně židovský původ umlčely.

Hned po osvobození se Ljuba Hermanová vrátila do Nového divadla a poté spolupracovala s Voskovcem a Werichem v Divadle V+W na přípravě a realizaci hry Pěst na oko a muzikálu Divotvorný hrnec. V letech 1947-58 byla členkou Hudebního divadla v Karlíně, kde hrála mj. i s Vlastou Burianem a Oldřichem Novým (např. Lumpacivagabundus, Tři mušketýři). Po válce také hojně nahrávala s orchestrem Karla Vlacha a v 50. letech  vyjížděla na četné zájezdy s tehdy nesmírně populárním Rudolfem Cortézem a jeho skupinou.

Velký comeback pro ni znamenal nástup malých scén na přelomu 50. a 60. let, kdy se začala uplatňovat s písněmi šansonového typu. V roce 1958 založila společně s Jiřím Suchým, Ivanem Vyskočilem, mimem Ladislavem Fialkou a skladatelem Jaroslavem Jakoubkem Divadlo Na zábradlí. Tehdy došlo k nejvýznamnějšímu zlomu v jejím hereckém a pěveckém vývoji, kdy soprán nahradila civilním altem a spolu s nejprůbojnějšími představiteli nastupující generace spoluvytvářela divadelní projev tzv. malých divadel.
Tehdejší dramaturg Divadla Na zábradlí Václav Havel pro  ni napsal společně s Milošem Macourkem první recital s názvem Nejlepší rocky Ljuby Hermanové a další, Kdo jste, Ljubo Hermanová (scénář Jaroslav Dietl) dosáhl na 400 repríz. V Divadle Na zábradlí se potom až do roku 1964 např. podílela na úspěšných premiérách her Kdyby tisíc klarinetů, Faust, Markéta, služka a já nebo na pantomimě Devět klobouků na Prahu. Po sezóně v satirickém divadle Večerní Brno (1964-65) a další v Hudebním divadle v  Karlíně (1965-66) již zůstala bez trvalého angažmá. Její hlas však už po mnoho let  pravidelně zazníval z rádia, nahrávala gramofonové desky a jako „nestárnoucí Ljuba“ pravidelně vystupovala v televizi – ve vlastním pořadu Kam dnes večer, milý pane, v seriálech Babiččina krabička nebo Bejvávalo a v mnoha televizních inscenacích (např. Chléb a písně, Svatební cesta, Ach ta vojna...).

Po válce se na filmové plátno Ljuba Hermanová vrátila až v 50. letech, avšak  ani tehdejší znárodněné kinematografii se nepodařilo vytvořit pro ni filmový typ. A tak se jen příležitostně  objevovala ve vedlejších nebo dokonce pouze epizodních rolích tanečnic a zpěvaček (Až se vrátíš, Morálka paní Dulské).  Větší roli dostala až v hašlerovském snímku Zdeňka Podskalského Ta naše písnička česká, poté ještě ve Vraždě ing. Čerta režisérky a výtvarnice Ester Krumbachové a jako „paní Hermanovou“ jsme ji mohli vidět ve vzpomínkovém filmu Vladimíra Čecha V hlavní roli Oldřich Nový. Její filmografii uzavírá revuální snímek režiséra Vladimíra Síse Barrandovské nocturno aneb Jak film tančil a zpíval, proložený ukázkami ze starších filmů a natočený k padesátiletému výročí provozu barrandovských ateliérů.

V roce 1966 byla Ljuba Hermanová jmenována zasloužilou umělkyní. Její portrét do televizního cyklu Genus natočil v roce 1995 Jan Špáta. Zemřela o rok později, 21. května 1996, ve věku 83 let.