Olga Scheinpflugová - národem milovaná herečka

Osobnost, která prožila nevšední život – jako herečka, spisovatelka i jako žena. Sudičky jí daly do vínku mimořádný herecký talent, který potom navíc dokázala zúročit svým přirozeným šarmem a inteligencí. Olga Scheinpflugová se narodila 3. prosince 1902 ve Slaném a její budoucí uměleckou dráhu ovlivnilo zajisté i rodinné prostředí - byla dcerou spisovatele, novináře a dramatika Karla Scheinpfluga (1869-1948) a spisovatelem se později stal i její o tři roky starší bratr, právník Karel Scheinpflug (1899-1987).  Už jako studentka reálného gymnázia začala hrát divadlo se slánskými ochotníky a poté, na otcovo přání, navštěvovala od roku 1917 obchodní školu v Praze. Současně ale soukromě studovala dva roky herectví u Marie Hübnerové.

Její téměř padesát let trvající divadelní dráha započala v roce 1920, kdy získala angažmá v pražském Švandově divadle na Smíchově. Odtud vedla po dvou letech její cesta dále do Městského divadla na Královských Vinohradech, kde umělecky dozrávala pod vedením režisérů Jaroslava Kvapila a Jana Bora, ale také Karla Čapka, který zde byl dramaturgem a režisérem v letech 1921 až 1923.

Od roku 1929 se stala členkou činohry Národního divadla, kde potom působila – s výjimkou několikaměsíčního přerušení v roce 1930 a přestávky od srpna 1944 do ledna 1946, způsobené zrušením smlouvy z politických důvodů - až do své smrti. Vynikla především jako představitelka žen plných rozporů a tragické touhy po hlubokém citu. Vytvářela je bez sentimentu a patosu, civilním hlasem, neklidnou civilní mimikou a gestikulací a dokázala je obdařit i humorem. Na prknech, která znamenají svět zazářila např. jako Soňa ve Zločinu a trestu, paní Bovaryová, Lady Macbeth, Antigona či Medea, byla Julií a později i chůvou v Romeovi a Julii, Aurelií v Bláznivé ze Chaillot, Mimi v Loupežníkovi, nepřehlédnutelná byla ale i v desítkách dalších rolí jejího širokého domácího i světového repertoáru.

Celou uměleckou tvorbu Olgy Scheinpflugové, hereckou i literární, ovlivnilo manželství se spisovatelem Karlem Čapkem, za něhož se v roce 1935 po více než desetileté známosti provdala. Seznámili se už během jejího angažmá ve Švandově divadla, Scheinpflugová hrála v jeho hrách – např. na scéně Městského divadla na Královských Vinohradech byla první Kristinou v jeho hře Věc Makropulos  a Čapek už od prvních setkání obdivoval její talent herecký i literární, energii a intelekt. Jejich manželství však mělo trvat pouhé tři roky. Spojovaly je stejné zájmy a společně se účastnili kulturního i politického života. Dodnes jsou také vzpomínány legendární schůzky tzv. pátečníků, debaty, ke kterým se scházeli s jejich intelektuálními přáteli v pražské vile Čapkových na Vinohradech nebo v domě ve Strži u Dobříše, který Karel Čapek dostal jako svatební dar.

Ještě před mnichovskou dohodou, v létě 1938, manželé společně vítali na ruzyňském letišti spisovatele H. G. Wellse, který přiletěl na sjezd PEN klubu. Poté, v posledních měsících života, byl Karel Čapek jako reprezentativní osobnost meziválečné republiky i vzhledem ke svým aktivitám na záchranu československé demokracie nevybíravým způsobem napadán v pravicovém, fašisticky orientovaném tisku. Tehdy Olga Scheinpflugová stála pevně za svým mužem a hájila jeho názory. Tak tomu bylo i po jeho smrti o Vánocích 1938. Hned po manželově úmrtí, jakmile se vrátila z dobříšského sanatoria, kde se vzpamatovávala z rány, která ji poznamenala na celý zbytek života, začala psát svůj Český román, vydaný až po válce. Za nacistické okupace prokázala několikrát osobní a občanskou statečnost, když byla zatčena a vyšetřována.  

Po osvobození 1945 se vrátila do Národního divadla v roli Marie ve vlastní hře Guayana. Její herecké umění dozrálo do mistrovských poloh v dalších poválečných letech, kdy se začala přehrávat do rolí stárnoucích žen. Svým vrcholným divadelním rolím dala protrpěnou zkušenost, bohatství i břitký intelekt. V roce 1953 byla jmenována zasloužilou umělkyní.

Na rozdíl od divadla film Olgu Scheinpflugovou jako herečku opomíjel a zájem o ni filmaři projevili až na sklonku jejího života. Přitom se ale na filmovém plátně objevila už na počátku své umělecké kariéry. Jako dvacetiletá debutovala v němém snímku – pohádce Zlatý klíček  (1922) podle původního námětu Karla Čapka. Scénář k filmu, který byl natočen jako jeden z prvních snímků tehdy založené společnosti A – B, napsal a režíroval Jaroslav Kvapil, tehdejší umělecký šéf Městského divadla na Královských Vinohradech, kde byl Karel Čapek dramaturgem a Olga Scheinpflugová právě nastoupila do angažmá. Jeho filmové materiály jsou dnes ale pokládány za ztracené, stejně jako kopie již zvukového společenského dramatu režiséra Jana Bora Žena, která se směje (1931), ve kterém Scheinpflugová ztělesnila hlavní roli. Na filmovém plátně se potom téměř třicet let neobjevila.

V roce 1963 ji společně s Jiřinou Šejbalovou obsadil režisér Jaroslav Mach do své krátkometrážní komedie o dvou matkách, které se před sousedy rády chlubí životní úrovní svých potomků. O rok později následovaly hned tři filmy: v Brynychově okupačním dramatu A pátý jezdec je Strach ztělesnila starou učitelku hudby, v Schormově psychologickém dramatu Každý den odvahu zase společně s Václavem Tréglem vytvořila pár stařeckých sourozenců, proti jejichž senilní zlobě jsou bezmocní mladí podnájemníci a největší hereckou příležitost jí nabídl režisér Jiří Krejčík, který ji obsadil do obou povídek svého čapkovského diptychu Čintamani a podvodník, kde mistrně předvedla dva zcela odlišné komediální charaktery. Její nepočetnou filmografii uzavírá trezorový snímek Jana Schmidta Konec srpna v hotelu Ozón (1966), kde pouze dabuje Betu Poničanovou.

Od poloviny 50. let se Olga Scheinpflugová začala také objevovat na televizní obrazovce. Připomeňme inscenace Matka Riva (1955), Jejich den, Pozdní láska (1962), Ohnisko nenávist, Putování Simona Mac Keevera (1963), Jegor Bulyčov, Raději potmě či Okénko od pí Olgy Scheinpflugové (1967). Jednu z největších hereckých příležitostí ji ale dal teprve Jaroslav Dietl, který pro ni napsal titulní roli v jednom z prvních seriálů Československé televize, v desetidílné kronice Eliška a její rod (1966).

Už od dívčích let se Olga Scheinpflugová věnovala vedle divadla literatuře. Její literární tvorba byla bohatá a žánrově pestrá. Nejprve publikovala časopisecky – debutovala v Cestě, přispívala do Lumíra,  Národních listů i Lidových novin - a od poloviny 20. let knižně. Několikrát se také sešla s prezidentem T. G. Masarykem a hovořili spolu o ženské literatuře. Napsala 16 románů, z nichž trvalou hodnotu představují Balada z Karlína, Sestry a Přežitá smrt, vzniklé v meziválečném období.  Stěžejním prozaickým dílem a cenným dobovým svědectvím se však stal její autobiografický Český román (1946), který je zajímavým pokusem o sloučení vlastních vzpomínek s citacemi úryvků korespondence s Karlem Čapkem.

Je také autorkou 10 knih pro děti, 7 básnických sbírek a 10 divadelních her, v nichž ve všech hrála. Některé její divadelní hry a prózy byly ve 30. a 40 . letech upraveny pro film. Nejprve to byly v roce 1933 dvě úspěšné divadelní veselohry Madla z cihelny (s Hugo Haasem a Lídou Baarovou v hlavních rolích) a Okénko (opět s Hugo Haasem), které režíroval Vladimír Slavínský. Ten se k Okénku vrátil ještě jednou po válce, kdy jej v roce 1948 natočil pod názvem Dnes neordinuji. Hugo Haase tehdy nahradil Jan Pivec, ale stejný úspěch už se nedostavil. Napsala také náměty ke komediím Švadlenka (r. Martin Frič, 1936), Dobře situovaný pán (r. Miroslav Cikán, 1936) a Sobota (r. Václav Wasserman, 1944). A právě Sobota se stala nejzábavnějším filmem z předposledního roku okupace. Jako autorka námětu se však již Scheinpflugová musela skrýt pod pseudonymem St. Ratajová. Bohužel nedokončenou se stala její kniha vzpomínek Byla jsem na světě, která vyšla až po autorčině smrti v roce 1988.

Olga Scheinpflugová se ještě dočkala politického uvolnění v šedesátých letech a krátce zažila i atmosféru Pražského jara. Dočkala se i setkání se svým přítelem Hugo Haasem. S divadlem i se životem se symbolicky rozloučila jako host na jevišti Divadla na Vinohradech titulní úlohou Matky ve stejnojmenném dramatu Karla Čapka, které vzniklo na její námět. Herečku, která celý život trpěla srdeční chorobou a mnohokrát pobývala v různých sanatoriích už tato role příliš vysilovala. 13. dubna 1968 v Praze zemřela na srdeční selhání. V den jejího pohřbu lemovaly Národní třídu nekončící zástupy lidí, kteří se přišli do Národního divadla s milovanou herečkou naposled rozloučit. In memoriam byla v témže roce jmenována národní umělkyní.