Hanna Podolská - módní síň pro dámy

Příběh paní Podolské by mohl posloužit jako námět prvorepublikového filmu. Její úspěchy, dobré postavení ve společnosti a jmění, kterého v životě dosáhla, nebylo ale důsledkem štěstí ani náhody, ale talentu, příjemné, nekonfliktní povahy a především tvrdé a cílevědomé práce.

Johanna Vošahlíková se narodila 16. května 1880 v rodině architekta. V rodině bylo šest dětí a když otec ve věku 44 let zemřel, Johanna se musela postavit na vlastní nohy a ještě pomoci živit mladší sourozence. U Anežky Fišerové v Celetné ulici se vyučila dámskou krejčovou, poté šila podomácku, až v roce 1905 na magistrátu ohlásila živnost šití dámských a dětských oděvů v Praze VI-Nuslích, ve Vratislavově ulici čp. 2727, kde rodina bydlela. Po sňatku s akademickým malířem Viktorem Podolským 11.února 1907 si zařídila dílnu s jednou švadlenou. Firmě se zřejmě dařilo, v roce 1914 ji přeložila do centra Prahy, do Vodičkovy ulice čp. 730, v květnu 1915 ji přestěhovala na adresu Vodičkova 42, do stále ještě nového paláce Lucerna. Již na Štědrý den roku 1915 jsou v časopise Český svět publikovány fotografie jejího nově otevřeného salonu v Lucerně, zařízeného v elegantním historizujícím stylu.

V roce 1917 dosáhly její příjmy takové výše, že byla vyzvána, aby svůj závod zapsala do obchodního rejstříku a zaprotokolovala u c. a k. Obchodního soudu. Na jeho dožádání provedla Obchodní a živnostenská komise šetření, na základě kterého konstatuje, že „paní Podolská provozuje živnost dámského krejčovství tím způsobem, že zhotovuje dámské kostýmy jednak z látek přinesených zákaznicemi, jednak zhotovuje kostýmy ze svých vlastních látek, které má na skladě, a to asi ve stejném poměru. Živnost provozuje ve velkém rozsahu, neboť zaměstnává také značný počet sil pomocných a učednic, avšak o podniku továrním nelze v tomto případě naprosto mluviti…“

Firma byla zaprotokolována až 26. 10. 1917 pod názvem „Hanna Podolská modní síň pro dámy“. Tímto jménem se paní Podolská také často –i když ne důsledně – podepisovala. Vysoká kvalita krejčovské práce, luxusní dovážené materiály, vynikající informovanost o módních trendech, získaná pravidelnými návštěvami pařížských módních přehlídek i individuální přístup ke každé zákaznici byly příčinou, že přes velkou konkurenci celé řady již zavedených módních salónů se paní Podolské podařilo získat početnou klientelu mezi zámožnými dámami z české společnosti i mezi herečkami, které pro salon byly dobrou reklamou. Patrně nejvíc spolupracovala s Jarmilou Kronbauerovou, která její modely předváděla nejčastěji. V květnu 1922 představuje v Elegantní Praze tmavě modrý kostým s bílou halenkou, přepásanou tmavým páskem, ale publikovány jsou i kostýmní výpravy pro paní Kronbauerovou do hry Jar. Hilberta Jejich štěstí (viz Elegantní Praha 1922) nebo pro hru Zábava v lásce (Salon 1924). S Jarmilou Kronbauerovou, provdanou Kozderovou, muselo pojit paní Podolskou osobní přátelství, obě dámy se dokonce pokusily spolu podnikat – v roce 1921 ke krejčovské firmě připojily živnost modistickou, tedy výrobu klobouků. Třetí společnicí byla Magda Stříbrná, vyučená modistka, která měla podnik zaštítit po odborné stránce. Modistická živnost sice brzy zanikla, ale přátelství trvalo dále. Jedna z prvních cest paní Podolské do zahraničí byla uskutečněna jako doprovod paní Kozderové na uměleckém turné.

Paní Kronbauerová však nebyla jediná tehdejší celebrita, která spolupracovala se salonem Podolská, již v roce 1919 v časopise Moda a vkus představuje šaty od Podolské Růžena Nasková, později v časopise Eva Eliška Junková nebo Olga Scheinpflugová, v závěru 30. let Adina Mandlová. Na módních přehlídkách často předváděla šaty pozdější světová pěvkyně Jarmila Novotná, která byla velmi žádanou manekýnou i v jiných závodech, jako např. u paní Taussigové ve Spálené nebo u Arnoštky Roubíčkové v Koruně, kde jako krejčí pracoval její otec. Mezi nejvzácnější zákaznice salonu Podolská patřila manželka prezidenta Beneše paní Hana, známá svou nenápadnou klasickou elegancí, která často přicházela k paní Podolské si jen popovídat.

K oblibě závodu paní Podolské přispěly i moderní formy jeho propagace. Ve všech společenských i módních časopisech se cca od roku 1920 objevuje značné množství fotografií modelů ze salónu Podolská – ať jde o malá mistrovská díla stylu art deco Františka Drtikola, kvalitní ateliérové fotografie závodu Carola nebo záběry modelek v pražských exteriérech surrealistického malíře, fotografa a vynikajícího střihače Františka Vobeckého. Novou formou byly módní přehlídky, provozované paní Podolskou v Praze od roku 1920. Přijížděly na ně pozvané zákaznice, ale i profesionální švadleny z celého Československa a šířily potom její styl a slávu ve svých domovech. Referáty z přehlídek v časopisech dodnes vyprávějí o nádheře látek a eleganci předváděných modelů. Těsně před válkou zavedla paní Podolská další novinku – vydávala alba předváděných modelů z přehlídek, které dostávaly návštěvnice zdarma ke vstupence a které se staly jablkem sváru s knihkupci.

Novým prostředkem propagace byl film, na kterém paní Podolská spolupracovala jako žádný jiný z pražských krejčovských salónů. Adině Mandlové půjčoval večerní toalety podle jejích vzpomínek i Oldřich Rosenbaum, ale anonymně, nikdy ji nevyužil ke své reklamě. Paní Podolská své večerní róby ve filmu Katakomby nejen předvádí na herečkách, ale ukazuje i firemní krabice, aby bylo zcela jasné, ze kterého salonu šaty pocházejí. Jsou to samozřejmě oděvy z hlediska módy vysoce aktuální, např. kostým s bohatými kožešinovými aplikacemi je v Paříži v závěru 30. let velkou módou. Toaleta Adiny Mandlové z filmu Kristian, označená v časopise Měsíc jako dílo salonu Podolská, nabízí svůdnou a pravděpodobnou hypotézu, že i ostatní exkluzivní róby z tohoto filmu, které tak dobře charakterizují odlišné typy hlavních hrdinek a podtrhují motiv a smysl filmu, pocházejí ze stejného závodu.

V lednu 1931 přestěhovala Hanna Podolská svůj modelový závod do moderně zařízených prostor nového paláce Riunione v Jungmannově ulici 38 na rohu Jungmannova náměstí. Koncem 30. let salon modernizuje svou prodejní politiku a rozšiřuje své aktivity i do zahraničí, při pořádání přehlídek se zaměřuje především na profesionální módní salóny a snaží se jim prodávat kopie svých modelů podobně jako závody haute couture v Paříži. Zkouší to v domácím prostředí, ale i ve Švédsku, Norsku, v Anglii a v Holandsku, kde se soustřeďuje na menší krejčovské závody, které nenakupují v Paříži.

Cestování však brzy ukončila 2. světová válka. Situace v módní tvorbě ve válečných letech byla velmi těžká, pro židovské firmy tragická. Salon paní Podolské se držel nad vodou šitím kostýmů pro divadelní výpravy a pro české i německé filmy, natáčené na Barrandově. Konec války přinesl českým krejčím novou naději, přes obrovské ztráty dokázali zaktivizovat svou podnikavost s cílem vybudovat z Prahy módní centrum pro východní a střední Evropu.Vznikly nové časopisy, pořádaly se přehlídky pro diplomaty, velké akce v západočeských lázních jako Soutěž o nejkrásnější karlovarský model nebo Týden čsl. módy v Mariánských Lázních. Všech akcí se salon Podolská zúčastňoval.

Krize čsl. textilního průmyslu, nedostatek látek a kvalitních příprav a stále výraznější politický tlak kladoucí překážky soukromému podnikání však činnost krejčovských závodů podvazovaly. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl jmenován národní správce z řad zaměstnanců Karel Kadlec, podnik byl znárodněn a začleněn do národního podniku Oděvní závody Prostějov, poté do nově vytvořeného podniku Oděvní služba a nakonec v roce 1954 pod jménem Eva do nového podniku Módní závody. I nadále pracoval jako zakázkový podnik a jako řadová pracovnice v něm byla do roku 1954 zaměstnaná i paní Podolská. Nové vedení si uvědomovalo, že ona je magnetem, který přitahuje zákazníky, a to i z řad nové politické garnitury. Její jméno bylo po dlouhou dobu více než 30 let symbolem nejen kvalitního, vysoce módního a originálního oděvu, ale i solidnosti, kultivovanosti i podnikavosti meziválečného období. Paní Podolská zemřela 15. února 1972, její módní salon se stal legendou, která žije dodnes.

FOTO: archiv FEX