Spisovatel Václav Cibula ve vzpomínkách jeho ženy

PhDr. Václav Cibula byl redaktorem, prozaikem, dramatikem a překladatelem. Převyprávěl řadu dobrodružných románů pro mládež, byl autorem rozhlasových a televizních her, zábavnou a atraktivní formou zpracoval velké množství pověstí z Čech i ze světa. Mládeži i dospělým čtenářům dokázal ojedinělým způsobem přiblížit dějiny a pověsti s nimi spojené. Svými překlady pohádek z francouzštiny a španělštiny se navždy zapsal do našeho literárního fondu. Jeho žena Vlasta Cibulová mě nechala trochu nahlédnout do jeho autorské „kuchyně“ a musím říci, že se mi zatočila hlava z okruhu témat a objemu práce, kterou zvládl jeden člověk. Bohužel používám čas minulý, protože Václav Cibula v roce 2009 odešel do svého světa legend. Bylo mu 84 let.

Tvorba tvého muže je tak obsáhlá, že nevím vůbec čím začít. Podle encyklopedických zdrojů napsal 21 knih, přeložil a převyprávěl 16 titulů, byl autorem 12 rozhlasových her. To nemluvím o redakčních příspěvcích rozhlasových a novinových. Osobně jsem se poprvé setkala s jeho překladem M. Leblanca: Arsen Lupin kontra Herlock Sholmes…

Víš toho víc než já, protože jednou jsem se pokoušela jeho knížky spočítat a nepodařilo se mi to. Vašek překládal z francouzštiny i španělštiny, od pohádek po klasické romány - Kráska a zvíře, Zálesáci z Arkansasu, Mériméův román Tamango, i třeba scénář filmu Velké manévry. Největší dřina byl určitě překlad Alemánova pikareskního románu Guzmána z Alfarache. Ale všechny překlady jsou z mladší doby, začal už na fakultě. Nasměroval ho k tomu jeho profesor srovnávací literatury Václav Černý, kterého si manžel velmi vážil a měl moc rád. Později mu už všechen čas zabralo psaní knížek.

A napsal jednu zajímavější než druhou! Mám pocit, že jejich názvy skoro zlidověly. Ať už jsou to Legendy staré Francie, Pražské pověsti, Cid a jeho věrní, Pražské figurky nebo Nové pražské pověsti. Historické podklady bylo asi třeba trpělivě hledat všude, kde se dalo…

Kolik je za tím mravenčí práce, v knihovnách, encyklopediích, starých časopisech, novinách nikdo ani nemůže docenit. Jen při jedné knize o Praze čerpal z 60 literárních zdrojů a dalších písemných historických informací! Sám si přidělával práci, protože vždy pátral po nejstarším záznamu pověsti, jejím prapůvodu, srovnával různé verze. Doma máme hory pečlivě seřazených a nadepsaných výstřižků a stohy ručních výpisků a poznámek. Text psal na stroji, a když ho upravil, zase se musel celý přepsat. Měl ale jeden dar, který jsem mu záviděla - dokázal si všechno předem promyslet a na papír už nahodil téměř hotovou podobu. Měl také štěstí na ilustrátory. Pověsti o Praze jsou plné humoru, a ten dokázal úžasně vystihnout pan Cyril Bouda. Když si Pražské pověsti přeložili Němci, vzali si svého ilustrátora a už to nebyly naše pražské pověsti. Manžel se věnoval pověstem, protože v nich viděl výpověď o lidech a svědectví historie. Při procházce Prahou uměl vyprávět o každičkém domě či ulici. Škoda, že už nestačil napsat knížku pověstí z okrajových částí Prahy, obyvatelé sídlišť by byli překvapeni, kolik našel příběhů, které se váží k jejich lokalitě.

Komu se dostala do rukou některá z knih Na horách a na moři nebo Tatry mého srdce, musel z ní vycítit krásný vztah k přírodě a především k horám….

Na Tatry mého srdce, ač je to jenom útlá knížečka, mu přišlo také od čtenářů nejvíc ohlasů. Byla to skutečně knížka jeho srdce. Vaškovi hory učarovaly, byl až fanatický milovník Vysokých Tater, kde znal každou dolinu, vrchol, sedlo či pleso. Říkal, že by zrušil Moravu (podotýkám, moji rodnou Moravu) a přirazil Čechy rovnou ke Slovensku. Měl tam mnoho přátel, na Horské službě, na Tanapu. Tatranský odborník na kamzíky Milič Blahout jej brával na sčítání kamzíků, s etnografem Jánem Olejníkem projezdil všechny podtatranské vesničky. Myslím, že tam vzal inspiraci ke knížce o skutečném příběhu Juraje Jánošíka z Terchové. Sebral - vlastně jako vůbec první autor - tatranské pověsti v knížce Čarovný zeměklíč. Přátelil se s Ivanem Gálfym, vedoucím našich expedic do Himalájí  (také o tom napsal televizní hru) a s vynikajícím fotografem a horolezcem Vilémem Heckelem, který se v roce l970 zúčastnil československé expedice do Peru. Jejich tábor pod Huascaránem tehdy zastihlo zemětřesení a celá expedice zahynula. Ze zpráv jsme už o tragédii věděli, když přišel od pana Heckela pohled s podpisy všech účastníků výpravy. Vašek také jezdil do Tater hodně natáčet pro rozhlas.

Právě na rozhlasovou práci se chci ptát. To byla další celoživotní láska tvého muže, která mu vydržela i v období seniorského věku. …

Těžko říct, co bylo na prvním místě, jestli knížky nebo rozhlas. Asi oboje. Jako redaktor Třetího programu vedl literární cykly Antická knihovna, Etická knihovna, Rozhlasové dokumenty, Sám doma s hudbou, kterou mám rád nebo Třiatřicet otázek pro...., které jsou součástí zlatého fondu rozhlasu. Později v literární redakci dělal pořady z rozhlasového archivu, který znal jako málokdo: Fonogramy či Živé archivy. Dokonce v archivu objevil vzácnou nahrávku: pod heslem Hlasy ptáků našel pásek s hlasem akademického malíře Slavíčka. Nebo našel vlastnoruční rukopis rozhlasového pořadu Karla Čapka. Rád psal také rozhlasové hry, jeho Obyčejná sobota byla uvedena i v Anglii, Kanadě a na Novém Zélandu.

Měly bychom zdůraznit ještě něco, kolem čeho se náš rozhovor pořád jenom točí, co je ten nedoceněný poklad, a sice literatura pro děti a mládež….

Manžel se většinou snažil přiblížit dětem historii převyprávěním světových pohádek, bájí, pověstí, legend. Jeho vůbec první knížka byly indiánské pohádky Jezero naděje. Na ni mu poslal veršovánku – schválně, jestli poznáš kdo: „Jsem už kmetík mlčenlivý, stručnost naše neudiví. Vaše knížka švarná jest, vzdávám skladateli čest.“ Podpis: Petr Bezruč. Že se tolik věnoval dětské literatuře, byla i zásluha krásné spolupráce s nakladatelstvím Albatros, kde byli skvělí redaktoři, jako například Alena Sekorová, dcera Ondřeje Sekory.

Máš taky nějakou jeho knihu, kterou bys nazvala svojí srdeční záležitostí? Já začnu svým obdivem ke knize Život v manéži o životě Karla Kludského, člena nejstaršího cirkusového rodu. Je to mimořádný prozaicky zpracovaný historický dokument…

Za panem Kludským jezdil manžel do jeho domku ve Vinařicích u Jirkova. I ve stáří to byl impozantní člověk, se vzpřímenou postavou a neuvěřitelnou pamětí. Vysedávali spolu na dvorku, kde stála stará cirkusová maringotka, s kterou se pan Kludský nedokázal rozloučit. A vyprávěl. Jediný problém byl v tom, že ať se hovořilo o čemkoli, po druhé větě stočil řeč na svoje milované slony. Po nich se mu moc stýskalo. Manžel se samozřejmě kromě jeho vyprávění opíral opět o množství archivních materiálů. Máme jich doma celou krabici, jsou tam fotky největší sloní drezúry a řada starých dokumentů, třeba smlouvy cirkusu z konce 19. století. Nevím, komu je předat, kdo by je uchoval.

A ta tvoje nejoblíbenější kniha? Jsem zvědavá, kterou řekneš, protože tvůj záběr zájmů je také velice široký. Snad mohu prozradit, že jsi velice atraktivní a činná dáma? Řadu let jsi pracovala jako ředitelka muzea W. A. Mozarta na Bertramce, děláš poradce Folklorního sdružení České republiky, pracuješ jako redaktorka časopisu. A nesmím zapomenout ani na tvoje pěvecké působení v Inkognito kvartetu…

To je už moc dávno. Tehdy mě tam přibrala moje sestra Věra Nerušilová, která zpívala čtvrtý hlas a občas doprovázela na kytaru. Lidi ji znají většinou jako Kočku ze Záběhlic z Hříšných lidí města pražského. Druhý hlas v kvartetu se dost střídal, původně tam byla Olinka Menšíková (manželka herce Menšíka), pak Zdena Salivarová – Škvorecká a když kvarteto odcházelo z divadla satiry J. R. Picka, kde se Zdena rozhodla zůstat, nahradila jsem ji na pár let já. Ale k tvé otázce. Budeš asi překvapená, mě nejvíc „chytly za srdce“ Vaškovy rozhlasové pořady. Probírala jsem se nedávno jeho texty a musela jsem znovu obdivovat šíři jeho znalostí a krásnou češtinu, kterou dnes už z rozhlasu téměř neuslyšíš.

Foto: rodinný archiv Vlasty Cibulové

Komentáře   

0 #1 lucie cejnarová 2014-03-02 10:20

měl děti?

Citovat

Obnovit seznam komentářů
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.

Přidat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinné)

Webová stránka

Zasílat oznámení o nových komentářích

Obnovit

Odeslat

Zrušit

JComments