Yvona Žertová, rozhlasová režisérka

Budova Československého rozhlasu na tehdejší Fochově třídě byla slavnostně otevřena v prosinci 1933, je památkově chráněna a hrála významnou roli v moderních dějinách, jak v roce 1945, tak i 1968. Rozhlas v ní sídlí dodnes, jen došlo k jeho přejmenování na Český rozhlas a ulice se jmenuje Vinohradská.

S rozhlasovou režisérkou paní Yvonou Žertovou máme společnou řadu věcí, ať už jsou to životní názory nebo optimismus ve věcech nevalného charakteru. Teď však mám na mysli tu jednu podstatnou: naše maminky pracovaly v rozhlase, obě jsme do oné budovy v dětství docházely a zcela nás uchvátila její nepopsatelná atmosféra. Dodnes cítím vůni starých studií a rozpálených přístrojů.

Tebe spíš „rádio“schvátilo než uchvátilo. Jak je možné, že tak doživotně?

Do rozhlasu jsem chodila dřív než do školy. Právě za maminkou. Po roce 1968 ji přeřadili do dopisového oddělení, když vznikl pořad Houpačka, první československá hitparáda, lidé posílali tolik hlasovacích korespondenčních lístků, že se třídilo i u nás doma. Kufr lístků na víkend. Mě bavila čeština, divadlo, literatura a své přepjaté city jsem svěřovala papíru. Chtěla jsem studovat žurnalistiku. Pak se život naší rodiny převrátil a jiný směr nabral i ten můj. Navíc i já učinila několik mladistvých rozhodnutí.

To mě zajímá…

V patnácti jsem jela vlakem za tetou. Ostýchala jsme se zeptat průvodčího a přejela. Rychlíkem.  Do cíle jsem se dostala stopem, malým náklaďáčkem vklíněná mezi dva polonahé chlapy. Bosou nohou jsem na zemi nahmatala šroubovák odhodlána bránit svůj život nebo čest ze všech sil svého čtyřicetikilového těla. Odvezli mě až před tetin dům.

A to rozhodnutí?

Skoncovat s nesmělostí. Ještě to léto jsem se jala oslovovat cizí lidi a žádat třeba o minci do telefonního automatu. Tréninkem jsem získala sebevědomí!  Ale zpět k rozhlasu. Během studia gymnázia byla maminka shledána oportunistkou a vyloučena ze strany. Bráška VŠ ještě stihl, já už ne.  Máma v rozhlase skončila a já na nábor nastoupila do techniky Zahraničního vysílání. V rozhlase jsem si odbyla dvě známosti a s tou druhou skončila v bílém na radnici.

Zahraniční vysílání stále existuje? Čím bylo tehdy zajímavější než ostatní redakce?

Existuje, ale je malé. Na tu dobu bylo dost dobře vybavené. Byly tam magnetofony dobrých a spolehlivých značek. Pásky se odvíjely rychlostí 38 cm/s a stříhalo se nůžkami, lepilo lepidlem, později lepicí páskou. Také jsme tu odzkoušeli tzv. „poloautomat“.  To se mohlo vysílat na dvou frekvencích najednou a pro obě naprogramovat asi deset kroků, třeba časové znamení, znělku a postupný rozjezd tří analogových magnetofonů.  Ale v  „technice“ jsem byla asi jen tři roky. Pracovali tam Španělé, Arabové, Angličané, Slováci, Italové, kdo tam dělal, xenofobií netrpí. Setkáváme se dodnes, vždy tak po pěti letech.  Pak jsem udělala konkurz na místo technické redaktorky do německé redakce, kde mi umožnili několikaletý kurz rozhlasové režie.

Snít o filmové režii se mi zdá pochopitelné, ale rozhlasové?

Teprve v tomto povolání jsem zjistila, jak různorodá zaměstnání existují. Když se rozhodujete v patnácti dvaceti letech, nemůžete o nich ani vědět. Je skvělé, když v té době víte něco o sobě, najdete své slabiny a přednosti. Mě k profesi přivedl Vladimír Halada, výborný režisér a taky pedagog, pracovali jsme vedle sebe v sedmdesátých letech. Dokonce jsem pod jeho tlakem připravila zkrácenou verzi Čapkovy „Věc Makropulos“ v němčině.  Dnes trávím polovinu pracovní doby u počítače. Poslouchám materiály donesené autory, vybírám hudbu, zvukové efekty, stříhám. Texty se posílají mailem. A vlastně i práce s  herci a autory zase končí u PC v režii. Nejsem typický dramatický režisér. Mám ráda flexibilitu, nenadálost, změnu.

Vím, že máš za sebou i režii „hajajovských“ pohádek….

Z pohádek se raduju vždycky. Vnoučatům je zatím čtu, protože jsou ještě malá a trvají na přesném opakovaní, ale už se těším na vlastní verze. A pak mi pomůže právě Hajaja. Spousta inspirace plus vlastní fantazie! Toho si na rozhlase cením. Za hlasem interpreta zbývá ještě velký prostor pro fantazii. Rozhlas neotupuje, ale rozvíjí. A ještě se při něm může udělat hodně práce.

Pracuješ v Redakci slovesného vysílání Dvojky ČRo a máš na svém kontě řadu různých pořadů. Nechci se ptát, který máš nejraději, ale přece jenom se na práci na některém z nich těšíš víc…..

Pořadů mám na svém kontě stovky, možná tisíce. Bavila mě „Zelená peří“ s Mirkem Kováříkem  o mladé poezii, ale to už je pryč. Moc ráda se setkávám s panem Munzarem, který nám znovu připomíná úžasnou češtinou a ještě skvělejším obsahem slova Karla Čapka.  Už několik let spolupracuju na cyklu Dobrá vůle, to jsou převážně dokumenty o lidech s morálkou, ochotných a laskavých, kteří o sobě ani mluvit nechtějí, za ně mluví jejich blízcí. A hlavně činy. A moc mě baví veřejné nahrávky zábavných pořadů …

Zeptat se tě na „Tobogan“ bych určitě nemohla zapomenout.

Tobogan je už osm let „moje parketa“. Jsem mu režisérkou i dramaturgyní a v moderátorovi Aleši Cibulkovi jsem získala skvělého „parťáka“ a myslím, že i kamaráda. Samozřejmě, že zveme herce, zpěváky, výtvarníky, spisovatele, fotografy, režiséry zvučných jmen. Ale já mám největší radost, když najdu osobnost, která nestojí denně ve světle reflektorů a přesto její projev lidi dojme, získá nebo oslní.

Vysílání „Toboganu“ je neobyčejně živá práce, plná zajímavých setkání a příhod. Jistě tě jich řada napadne. Nechceš se alespoň o nějaké podělit s našimi čtenáři?

Až na výjimky jde o „živé“ vysílání, tedy přímý přenos. Co se řekne, to lidé slyší. Napadá mě setkání s panem Arnoštem Lustigem, to byl živel! Nebo manželé Havlovi, kteří přišli do Divadla U Hasičů dokonce třikrát. Pokaždé bez ochranky, jen s tajemníkem, včas a s dobrou náladou. Při druhém setkání se Alešovi zdál pan prezident trochu nesvůj a tak se ho zeptal, jestli by mu udělala dobře káva, čaj nebo pivo.  Václav Havel odvětil, že si doma zapomněl aktovku a je z toho nervózní. „A co v ní máte důležitého?“ vyzvídal Aleš. „Všechno. Třeba občanku,“ zněla odpověď člověka, kterého znají po celém světě.

Na internetu jsi uvedena jako autorka pod desítkami fotografií známých tváří. Baví tě fotografování?

Fotografování není zatím mé hobby. Asi rok mám focení v popisu práce. Český rozhlas mi půjčil fotoaparát a poslal mě na kurs fotografování, mimochodem vede ho Ondřej Neff – a výborně. Zatím zachycuji dění kolem natáčení pořadů. Ale hýčkám si představu, že až budu mít víc času, budu fotit venku v přírodě. Zaměřím se na ranní opary v údolí Vysočiny, kde mám svou lesní chýši, na chudobky pod ledovou krustou a na kočky, dcery, zetě a svá vnoučata.

V práci jsi skryta za režijním pultem, ale ve společnosti si tě všimne každý. Vždy tě zdobí úžasný klobouk, který ti především velmi sluší. Jsi statečná propagátorka klobouků na hlavách našich paní a dívek.

Jsem sice čestnou členkou Kloboukového klubu v Kroměříži, bohužel jen formálně, ale každou ženu přesvědčuji, že i její hlavu může zdobit pěkný klobouček. Taky nosím tašky s nákupem a jezdím denně metrem a autobusem. To je většinou důvod, proč ženy klobouky nenosí, ačkoliv se jim líbí. Když jsem se přestěhovala do paneláku, tak si na mých zimních kloboucích pochutnali moli. Zlikvidovali mi jich třináct, tak mám teď jen dva zimní a sedm letních. Ale udělala jsme si střih na baret a nahrazuju svou ztrátu. Ušila jsem jich už pět a ke dvěma i štucl neboli rukávník.

Vím o jednom tvém přání, které není vůbec nesplnitelné. Prozradíš ho?

Myslíš mou touhu vyučit se modistkou? Víš, modelové klobouky jsou dost drahé a výrobci těch konfekčních všívají dovnitř místo rypsové stužky gumu, a to nesnesu, bolí z toho hlava. Tak si sem tam nějaký starší klobouk vylepším ozdobou.  Ale moc bych si přála naučit se modistickému umění pořádně.

Moc ti přeji, ať se ti tvoje přání splní a děkuji ti za rozhovor.

FOTO: Vlaďka Dobiášová

Komentáře   

+1 #2 Ivana Hutařová 2012-11-30 10:12

Hezké povídání!!! A ty klobouky, no mně se taky moc líbí, ale...fakt se nedají nosit pořád. Taky se mi líbilo, když se nosily daleko víc rukavice

Citovat

+1 #1 Jana Semelková 2012-11-30 07:45

Velmi příjemný rozhovor, děkuji zaň.

Citovat

Obnovit seznam komentářů
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.

Přidat komentář

Jméno (povinné)

E-mail (povinné)

Webová stránka

Zasílat oznámení o nových komentářích

Obnovit

Odeslat

Zrušit

JComments