Miloš Forman: Oscaři, doutníky a pár fenomenálních filmů

Miloš Forman se poprvé do Spojených států amerických podíval díky Černému Petrovi, který byl poslán na filmový festival v New Yorku. Když do této americké metropole Forman dorazil, začala jím zmítat touha být součástí takového života. Přál si žít mezi těmi nezhasínajícími neonovými nápisy, neutichajícími automobilovými klaksony, nekonečnými davy lidí; chtěl prostě žít v tom městě, které nikdy nespí.

Když v noci z 20. na 21. srpna 1968 vstoupily armády Varšavské smlouvy na území tehdejší Československé socialistické republiky, byl Miloš Forman v Paříži. Tehdy, uprostřed noci, volal francouzský filmový producent Jean-Pierre Rassam rozespalému Formanovi o tom, že do Československa vjely ruské tanky.

Několik měsíců po událostech v srpnu 1968 odletěl Miloš Forman s Ivanem Passerem do New Yorku, aby konečně započal to, co si vysnil. S Jean-Claudem Carrièrem, Johnem Kleinem a Johnem Guarem napsali společně scénář k filmu Taking Off. Forman s ním byl spokojený, jenže studio Paramount o tom nechtělo ani slyšet. Započalo období dohadů, pokusů o kompromis, nabídek, odmítnutí a tahanic. Nakonec se ukázalo, že studio Universal by mohlo Taking Off dát zelenou. V té době byly oblíbené snímky pro mladé, např. Absolvent (1967) Bonnie a Clyde (1967) nebo Bezstarostná jízda (1969). Byly to filmy, jejichž rozpočet připomínal spíše nezávislý projekt než komerční produkci, a přesto byly finančně úspěšné. Za málo peněz spoustu muziky. Taking Off se zdálo mít podobný potenciál, a tak Miloš Forman mohl začít natáčet svůj první hollywoodský film. Objevily se dobré recenze, horší a také vyloženě špatné. O finančním úspěchu, hollywoodském primárním cíli, si ale Forman mohl nechat zdát. Aby mohl být film dokončen, musel se dokonce vzdát nároku na honorář.

Než ale Forman zaznamenal úspěch kritický, divácký a finanční, participoval se na natočení Viděno osmi, dokumentu o XX. letních olympijských hrách, které se konaly v roce 1972 v německém Mnichově. Osm režisérů včetně Miloše Formana se semklo a natočili komplexní dokumentární film o průběhu olympiády, přičemž každý z nich se zaměřil na specifickou oblast. Miloše Formana tato možnost nesmírně fascinovala, a to možná proto, že do jisté míry korespondovala s mladickým snem stát se sportovním reportérem. Po sportovním dokumentu natočil Forman také reklamu pro společnost Royal Crown Cola. Totiž na nabídku natočit reklamní spot kývl z toho důvodu, že to budou lehce vydělané peníze. Opak byl pravdou. Trvalo věčnost, než byl minutový šot, který byl dražší než Taking Off, zrealizován. Důvodem prolongace byly neustálé schůzky, debaty, změny, nedostatky a nespokojenost pocházející z nenaplněných představ vedení společnosti. Nakonec ale reklama natočena byla a Forman dostal slušný honorář.

Po těchto odbočkách od hraného filmu se Formanovi dostala do rukou kniha Kena Kesseyho Vyhoďme ho z kola ven. Poslali mu ji producenti Michael Douglas a Saul Zaentz. Téměř okamžitě se dohodli na spolupráci. Ironií je, že Kirk Douglas, otec Michaela Douglese, při své návštěvě Československa v šedesátých letech nabídl Miloši Formanovi (po tom, co zhlédl některý z jeho filmů), že mu pošle knihu, kterou by mohl zadaptovat. Tou nebyla žádná jiná, než Vyhoďme ho z kola ven. Kirk Douglas opravdu knihu poslal, jenže na hranicích byla zabavena, aniž by byli Forman nebo Douglas informováni. Michael Douglas neměl ani tušení, že jeho otec přišel s naprosto stejnou nabídkou o několik let dříve. Říkejme tomu osud, náhoda anebo obrovské štěstí, neboť nikdo knihu nechtěl zfilmovat, a tak se jako bumerang vrátila k Miloši Formanovi. Přelet nad kukaččím hnízdem byl pro českého rodáka průlomem. Film, k němuž scénář napsali Lawrence Hauben a Bo Goldman a v němž hlavní roli R. P. McMurphyho ztvárnil Jack Nicholson, se stal klíčem od všech možných dveří v Hollywoodu.

Po pěti Oscarech, jež Přelet nad kukaččím hnízdem získal, se na Formana začaly valit nabídky – náměty, scénáře, knihy. Jedna z nich byla od producenta Lestera Perskyho na zfilmování muzikálu Vlasy. Forman viděl v newyorském Public Theater v roce 1967 vůbec první veřejné představení onoho muzikálu, ale teprve až v roce 1977 se mu naskytla příležitost převést ho na stříbrné plátno. Scénář napsal Forman společně s mladým Michaelem Wellerem. Později společně pracovali i na dalších filmech. Zfilmování Vlasů ovšem přišlo v poněkud podivnou dobu. Šedesátá léta byla ta tam, a tak se nemohlo jednat o film ze současnosti; ovšem na nostalgické pojetí květinové éry nebyl stále dostatečný časový odstup. Forman si s tím ale hlavu nelámal. Jenže Vlasy nebyly tak úspěšné, jak se očekávalo. Studio United Artist předpokládalo větší zisk a zřejmě i kladnější ohlas mezi kritiky. A tak se nabízí, že si Forman možná hlavu lámat měl. Tímto filmem sice netrefil do černého, ale zpětně je vnímán jako jeden z nejdůležitějších filmů druhé poloviny dvacátého století v rámci muzikálových žánrových konvencí.

Jednoho dne zvedl Miloš Forman drnčící telefon a na druhém konci se ozval filmový producent Dino De Laurentis, který volal s nabídkou na zadaptování knihy Edgara Lawrence Doctorowa Ragtime. Na odpověď ‚ano‘ či ‚ne‘ nenechal Forman italského producenta dlouho čekat. S Michaelem Wellerem se do psaní scénáře pustili prakticky okamžitě. V původním románu se vyskytuje velké množství postav, toho se scenáristická dvojice snažila držet. Museli samozřejmě mnohé postavy upozadit, aby hlavní příběhová linie měla dostatečně dominantní postavení. Jednu z vedlejších postav ztvárnil James Cagney. Herec, který se do filmu dostal v době počátku synchronního zvuku a poté následující tři dekády od herectví neupustil – naopak, stala se z něj hvězda velkého formátu. Načež se ale profesně odmlčel.

A až teprve Miloš Forman ho přesvědčil, aby se vrátil a ztvárnil jednu z vedlejších postav. Po dvaceti letech se tak znovu Cagny objevil na plátně. A i když byl Forman donucen, aby stopáž filmu zkrátil o dvacet minut, byl 20. listopadu 1981 uveden do premiéry jeho již čtvrtý hollywoodský film.

Další snímek vešel do kin o tři roky později. Byl to film, který nejen vyhrál osm Oscarů (a mnoho dalších cen) a v současnosti se zařazuje mezi nejlepší snímky světové kinematografie, ale také film, který se stal Formanovým vízem do Československa. Štáb filmu Amadeus chtěl natáčet v Budapešti nebo ve Vídni, ale nakonec pouze Praha skýtala dokonalé historické prostředí. Natáčení v Československu ale přinášelo různé problémy – od nutnosti jezdit pro čerstvou zeleninu do Německa po všudypřítomnou Státní bezpečnost včetně odposlechů. Navíc, produkce Amadea ovlivňovala celou Prahu – omezená doprava, uzavírané ulice či přitahování zvědavců – a tak každý Pražák věděl o realizaci Amadea. Přesto se v médiích – novinách, rozhlase a televizi – neobjevila žádná zmínka, článek ani glosa o natáčeném filmu. Úspěch filmu byl enormní. Forman byl na výsluní. Producenti, studia a distributoři si mnuli ruce. Československá premiéra se ovšem odehrála až v září 1986, tedy dva roky po uvedení filmu do kin ve Spojených státech amerických.

Po Amadeovi trvalo Formanovi celé čtyři roky, než našel látku, která by mu natolik uhranula, aby se pustil do filmování. Tou byl román Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose. Na scénáři pracoval Forman se svým přítelem Jean-Claudem Carrièrem a film nazvali Valmont podle jména hlavního hrdiny. Nutno podotknout, že Vlamont se nesetkal s očekávaným úspěchem. Možná to bylo proto, že Amadeus nasadil vysokou laťku v podobě mnoha ocenění, kritické přízně, diváckého ohlasu a kasovního úspěchu. Možná také proto, že rok před Valmontem vešel do kin film Stephena Frearse Nebezpečné známosti, který byl natočen podle téže knihy. Ať tak či onak, premiéra filmu byla do jisté míry symbolická. Odehrála se totiž 17. listopadu 1989, tedy v den, kdy v Československu započala Sametová revoluce.

FOTO: csfd.cz