Československý armádní film

Když se řekne Československý armádní film, mnoho lidí si jej spojuje s Československou lidově-demokratickou a Československou socialistickou republikou. A oprávněně. Název Československý armádní film (ČAF) byl stanoven v roce 1951. Jenže armádní či vojenský film – jeho myšlenka a podoba – sahala o něco dále než pouze na počátek 50. let. Vojenská kinematografie začala psát své dějiny během první světové války. Z pohledu československého území se tak dělo v zahraničí, a to na místech, kde působily jednotky československých legionářů.

V Itálii byly zaznamenány boje na řekách Adiže a Plavá v severní Itálii a také v severní Francii na řece Aisně. V kontextu filmařské práce bylo ovšem nejdůležitější Rusko, kde byly zaznamenány ústup legií z Ukrajiny, boje podél transsibiřské magistrály, návštěvy eminentních osobností či cestopisné dokumenty z putování legií po Asii. Ministerstvo národní obrany v čele s ministrem Václavem Klofáčem založilo v roce 1919 Foto a kinematografické oddělení. Byť byla produkce kvůli nízkým finančním prostředkům omezená, snažilo se oddělení natáčet vojensko-propagační či vojensko-výchovné filmy. O dvanáct let později vzniká v rámci nově vzniklého Vojenského technického ústavu armádní filmové studio, do nějž přichází Jiří Jeníček. Ten znamenal znatelné oživení, zejména po řemeslné stránce.

Jeníček byl fotografem a filmařem a o fotografii se začal zajímat po první světové válce, jíž se účastnil jako voják. Ve třicátých letech vzrůstalo ohrožení Československa hitlerovským Německem, a to se samozřejmě projevilo i ve vojenském filmu. V té době vznikly filmy Naše armáda a Československo je připraveno. Uvědomíme-li si historický kontext, názvy snímků mluví za vše. Jenže nacistická okupace činnost filmového studia Vojenského technického ústavu utnula. O vojenské kinematografii během druhé světové války se dá hovořit jako o mrtvé oblasti; omezeno ovšem jen na československé území, neboť na západní frontě vznikl film Cesta domů o výcviku československé obrněné brigády a jejím bojovém nasazení. Bezprostředně po skončení válečného martyria byl založen Vojenský filmový a fotografický ústav, jeho produkce nedosahovala kvalit ani kvantit předválečné vojenské kinematografie, byl však poslední štací před drahným životem ČAF.

5. listopadu 1951 byl rozkazem náčelníka Generálního štábu Československé armády Jaroslava Procházky přejmenován Vojenský filmový a fotografický ústav na Československý armádní film. Byť ve zcela pozměněné koncepci, stále byl nedílnou součástí armády. Tehdy, v rámci dějinného kontextu, Československé lidové armády. A jeho zřizovatelem a řídícím orgánem byla Hlavní politická správa (HPS). Její řídící role spočívala ve schvalování pětiletých a ročních dramaturgických plánů, filmových námětů, scénářů a pracovních kopií filmů. Nutno podotknout, že během liberálnějších 60. let se HPS soustředila spíše pouze na schvalovací projekce sestříhaného materiálu. Ovšem během 50. let a normalizace fungovala HPS v plném rozsahu. Východisko pro práci filmového studia byly pětileté a roční dramaturgické plány. Tyto výhledové pracovní záměry určily vytíženost studia na dané období. Ústředním momentem, kdy se poprvé projevilo, zda dojde k naplnění plánu, byly schvalovací projekce pracovních kopií. Těch se účastnily tvůrci, zástupci objednavatele/zadavatele a vedení ČAF. Zde se samozřejmě střetávaly požadavky ze strany objednavatele, nároky oficiální ideologie a umělecké ambice. Pokud došlo k debatě či diskuzi, záleželo většinou na hierarchii postavení, jinými slovy moci rozhodovat, a tak tyto schvalovací projekce byly formou jakési autocenzury.

Natáčení filmů nevycházelo z tvůrčí iniciativy, ale od zadavatele, který projekt financoval. Podle původu zakázky lze rozlišit tři zadavatele: Hlavní politickou správu (dokumentární, hrané filmy a filmová periodika), Správu bojové přípravy (výcvikové filmy) a zadavatelé působící mimo armádu (takovými byly například Československá televize nebo Ministerstvo vnitra). Tím, že existovala alespoň minimální variabilita zadávajících subjektů, vznikalo v rámci ČAF několik druhů filmů.

Výcvikové filmy byly, jak bylo již řečeno, zadávány hlavně Správou bojové přípravy. Obecně byl cíl takových filmů srozumitelně vyložit určité odborné téma. Umělecké tendence jsou v těchto případech zcela potlačeny a nekompromisně dominuje výuková funkce. Tyto audiovizuální učebnice lze ještě rozdělit na ukázkové (ukazují, jak co funguje) a metodické (vysvětlují, jak co udělat). Skrze výcvikové filmy armáda pravidelně předávala aktualizované vojenské poznatky a používala je ke skupinovému vzdělávání.

Dokumentárních filmů existovala celá řada – propagační, propagandistické, reportážní, střihové, populárně-vědecké a nezávislé. Rozdíly mezi jednotlivými kategoriemi ovšem v mnohých případech splývaly, tudíž je poměrně složité pokoušet se o jednoznačnou klasifikaci. Hlavním zadavatelem byla HPS, v 60. letech vznikaly dokumenty dokonce i z vlastní iniciativy studia a během normalizace narostl počet dokumentů zadávaných mimoarmádními subjekty. Dokumentární filmy se tematicky zaměřovaly na současnost a dějiny armády a státu či na kulturní, sportovní a výchovnou úroveň armády nebo na vojensko-politické dějiny spřátelených i nepřátelských států.

Hrané filmy tvořily v grafu produkční kvantity poměrně malý díl, a přesto patří mezi nejznámější produkty ČAF. Takovými byly například Dnes večer všechno skončí (1954) Vojtěcha Jasného a Karla Kachyni, Tanková brigáda (1955) Ivo Tomana, Ztracená stopa (1955) a Ať žije republika (1965, ve spolupráci s Barrandovem) Karla Kachyni či Konec srpna v hotelu Ozon (1966) Jana Schmidta. Celkem bylo v ČAF natočeno 40 krátkých, 13 středometrážních a 5 celovečerních filmů. Mezi tyto celkové počty se řadí také agitky, jejichž cílem bylo vybízet k určitému chování.

Vedle výše zmíněných audiovizuálních učebnic existovaly též zfilmované noviny či časopisy, a těm se říkalo filmová periodika. Jejich primárním cílem byla aktuálnost, tudíž jak výroba, tak distribuce se musely podřídit jisté periodicitě (to už poté záleželo na tom kterém periodiku). Lze rozlišovat periodika zpravodajská, což byly většinou čtrnáctideníky či měsíčníky, a publicistická, jejichž interval byl tři nebo šest měsíců. Periodika se zabývala vesměs stejnými tématy jako dokumentární filmy ovšem s důrazem na maximální aktuálnost.

V rámci distribuce filmů byla hlavním orgánem Ústřední distribuce filmů. Ta šířila filmy natočené ČAF po celém Československu. V rámci armády existovala poměrně hustá síť kin – v roce 1970 fungovalo 515 stálých vojenských kinosálů a 672 příležitostných kin. Ústřední distribuce filmů fungovala jako programové oddělení, opravna filmových kopií, sklad a expedice, jinými slovy jejím úkolem bylo řídit, organizovat a kontrolovat distribuci filmů.

FOTO: Filmexport