Prostor, světlo, věda: Avantgardní bydlení Karla Teigeho

Jednou z nejpozoruhodnějších formací na československé umělecké scéně první republiky byl Svaz moderní kultury Devětsil. Jeho zakladatelem, teoretikem a tajemníkem byl Karel Teige. Teige se živě zajímal o všechny aspekty moderního života a o řadě z nich publikoval teoretické statě, architekturu ani film nevyjímaje. Jeho stanoviska k fenoménům soudobé kultury svou radikalitou podněcovala zapálené debaty, jejichž cílem bylo podrobněji definovat rysy moderního městského života.

Hospodářská situace nově vzniklé československé republiky se díky poválečné obnově stabilizovala poměrně rychle. Situace byla o to snazší, že české země nebyly přímo zasaženy boji první světové války. Do značné míry to bylo umožněno i díky aktivitám institucí mladého státu, které byly v metropoli soustředěny a které přirozeně investovaly do svých sídel, ať už se jednalo o vysoké školy, ministerstva či centrální úřady. Praha ve dvacátých letech tak dovršila proměnu v moderní velkoměsto, kterou započala už v 19. století.

Vznik nového státu však rovněž znamenal hlubokou kulturní proměnu. Umělecká scéna dvacátých a třicátých let je charakteristická celou řadou směrů, které popírají tradici výtvarného umění. Totožná tendence se projevuje i v architektuře. Cílem avantgardních architektonických tvůrců je oprostit se od minulého a díky využití moderní vědy a průmyslu dosáhnout zjednodušení běžného života. Směry, které vycházely z těchto pozic, purismus a konstruktivismus, se inspirovaly jednoduchostí a účelností inženýrských staveb či designu nových dopravních prostředků.

Kromě teoretických otázek o svém směřování se však nově vzniklý stát musel vyrovnat i s řadou problémů praktických. Pro situaci soudobé architektury byla určující zejména bytová krize. Prvotním řešením měla být výstavba vil a rodinných domů, jež měla být umožněna díky levným státním půjčkám. Tento plán byl však nejen naplňován pomalu, ale byl rovněž územně značně náročný a především, naprosto opomíjel společenské vrstvy, jichž se nedostatek bytů dotýkal nejsilněji. Důraz se proto přesunul na bytovou výstavbu. Otázky racionalizace bytové dispozice, vyřešení základních provozních vztahů a dimenzování nového univerzálního obývacího pokoje se tak staly živě diskutovaným tématem.

Koncepce moderního bytu 20. století je založena především na sloučení celé řady funkcí do jednoho pokoje. Namísto diferencované obytné jednotky 19. století, v níž je každému pokoji v souladu se soudobou komplikovanou etiketou přiřazen přesný účel, tak představuje meziválečný byt prostor, jenž je naopak odrazem moderního života. Je proto koncipován především s ohledem na dostatek světla, hygieničnost použitých prvků a úspornost, které mají jeho obyvatelům zjednodušit běžné úkony.

V kontextu první republiky představovaly tyto aspekty sice nesporný přínos, ani zdaleka však nebyly tou nejradikálnější podobou úvah o obytném prostoru. Architekti a teoretici Devětsilu se díky své levicové orientace velmi zajímali o dění v sovětském Rusku a stejně jako tamní architektoničtí tvůrci zkoumali možnosti kolektivně organizovaného života. Z těchto úvah se zrodil koncept kolektivního domu. Jeho obyvatelé měli sdílet všechny služby, například prádelnu, jídelnu či kino, a na noc se uchylovat do jednotlivých obytných kabin.

Lišily se ovšem názory na podrobnosti fungování kolektivního domu. Velmi radikální názor zastával právě Karel Teige, jenž byl přesvědčen o přežitosti tradiční rodiny. V jeho ideálním pojetí neexistoval žádný rodinný prostor, protože i výchova dětí byla delegována na kompetentní odborníky, a každý z členů rodiny měl nárok na vlastní prostor. Teigovy úvahy se tak záhy ubíraly směrem k minimálnímu bytu. Ten pro něj představoval nutný výsledek technického a společenského vývoje směřujícího k typizaci a standardizaci.

Jelikož předmětem jeho teorií byl nový, aktivní člověk, který plně využívá možností moderního velkoměsta a nasává jeho dynamickou krásu, role soukromého obytného prostoru měla být nadále omezena jen na nejnutnější funkce. Z bytu se tak postupně stávala spací kabina.

Taková koncepce však byla součástí širšího uvažování o moderním městském životě. Teorie Devětsilu vytvořila dva směry, které se vzájemně doplňovaly. Konstruktivismus, se svou vědecky založenou racionalitou, uplatněnou na architektuře či typografii, tvořil společně s poetismem a jeho zájmem o krásu a poezii moderního světa jednotný celek. Tvůrci Devětsilu proto věnovali značnou pozornost všem technickým a kulturním novinkám, které v jejich očích vytvářely moderní krásu. Jednou z nich byl i film.

Karel Teige ho ve svých textech oceňoval jako skutečně nové a současné umělecké vyjádření a chápal jej jako moderní zázrak, který zásadně obohatil umění: „A tak kino, zrodivši se ve století nových objevů, nových světel, ve století, kdy optika, věda světla, stala se vědou zázraků, jak ji již před stoletími Descartes prorokoval, umění z ní zrozené stalo se uměním zázraků, zázrakem samotným.“ Poezie, dynamika a lyrika filmu se tak stala ztělesněním nové krásy a nezbytným doplněním architektury, která poskytuje nástroje k vytvoření nového světa.

DŮM V ČERNÉ ULICI

Nejpřesnějším vyjádřením postojů Karla Teigeho je, mimo jeho textů, jeho vlastní dům. Teigova rodina vlastnila činžovní dům v pražské Černé ulici, který byl na konci dvacátých let rozšířen o nástavbu dvou pater. Teige pověřil tímto úkolem svého přítele Jaromíra Krejcara, člena Devětsilu. Krejcar se nesoustředil pouze na nová podlaží, nýbrž radikálně změnil výraz celé stavby a zbavil ji novorenesanční fasády. Namísto dekorativních prvků měl tak dům svými prostými bílými plochami a vysokými obdélníky oken, které se do nich zařezávaly, vyjadřovat hodnoty moderního světa – jednoduchost, střídmost a funkčnost.

Architekt se však neomezil pouze na zjednodušení, ale skutečně zasáhl do skladebnosti a proporcí celé stavby. Sedlová střecha byla příliš úzce spjata s tradiční architekturou, aby pod ní mohl žít teoretik nového stavění. Proto Krejcar navýšil uliční nosné zdi, napřímil zkosení střechy a seřízl její hřeben.

Jakkoli Teige ve své slavné polemice s Le Corbusierem nesouhlasil s jeho chápáním architektury, Le Corbusierovo nové pojetí obytné jednotky založené na volném prostoru, které umožňovala technologie železobetonového skeletu, je využita i v jeho domě. Nová patra jsou vsazena do prostoru střechy a nesena rámovou konstrukcí, na níž je rovněž zavěšena podlaha. Tato konstrukce představuje rámec celého bytu, který zcela respektuje názory svých obyvatel. Proto se sestává pouze z pokojů Karla Teigeho a jeho družky Jožky Nevařilové a sdíleného příslušenství. Každá z těchto místností představovala samostatnou jednotku zcela v duchu spacích kabin kolektivních domů.

Dispozice bytu Karla Teigeho věrně odráží teoretické pozice, které zastával. Důraz, který kladl na hygieničnost nové výstavby, reflektuje i prostor, který vyhradil tělesné kultuře ve vlastním domě. Ten představuje především terasa určená k opalování.

Fascinaci věcností a okouzlení nejprostšími věcmi vlastní celé architektuře Devětsilu samozřejmě dokazovalo i vybavení interiéru, mnohem zajímavější detail však představují železné stupačky, po nichž bylo možné vyjít na střechu. Ty jsou nejen standardním, průmyslově vyrobeným prvkem, ale jejich oblý tvar rovněž odkazuje na design moderních plavidel. Nové lodě transatlantických tras byly pro umělce Devětsilu ztělesněním pokroku a symbolem možností a romantiky strojového věku.

Pádnost, s níž Teige vršil argumenty ve prospěch ženské emancipace, je pak vyjádřena rovnostářským uspořádáním bytu se dvěma totožnými obydlími a oddělenými spacími kouty. Karel Teige totiž viděl v manželské ložnici nejen omezující instrument, ale i sídlo všech buržoazních nectností.

Přestavba Teigeho domu v Černé ulici tak vystihla skutečnost, že se jednalo o jednu z nejvýznamnějších adres pražské avantgardy. To krom architektonických forem dokládá i fakt, že právě zde byla umístěna poštovní schránka Devětsilu a právě zde Karel Teige vyřizoval rozsáhlou korespondenci celého hnutí.

Nákres : Úřad Městské části Praha 1

FOTO: katalog Karel Teige: 1900 - 1951, GHMP