„Co, co, co, občane!?“ Portrét Vladimíra Pucholta

Před několika lety jsem si poprvé pustil Černého Petra. Tehdy mi totiž uhranuly Formanovy filmy. Patriotisticky jsem zhlédnul nejprve jeho americké snímky a až poté československé. S jakoukoliv chronologií jsem se netrápil a jako první (z těch československých) jsem si pustil Černého Petra. Já byl po té přibližně hodině a půl doslova u vytržení, neboť jsem si uvědomil, že jsem nekoukal na Formanův film, ale na nenapodobitelný herecký výkon jakéhosi čupřinatého výrostka. Nechal jsem Formana Formanem a následující dny patřily jen Vladimíru Pucholtovi.

Někteří lidé si Pucholta asociují s přirozeností, naivitou a upřímností, kterými ztělesňoval své filmové a divadelní postavy; jiní s nepochopeným ukončením brilantní herecké kariéry; další pak s neskomírajícími hláškami typu „Co, co, co, občane?!“ nebo „Ahóóóój!...hoj...“. Můžeme si také Vladimíra Pucholta spojovat s pražským Činoherním klubem, kde působil jako člen zakládajícího ansámblu, či s obrovskou ctižádostí, díky které dokázal vystudovat medicínu a stát se uznávaným lékařem. Ať tak, či onak, pojďme si následujícími řádky připomenout jeho osobnost a životní osudy.

K herectví měl Vladimír Pucholt cestu nelehkou a částečně i nejistou. Když přišel čas, kdy se měl rozhodnout, na jakou školu půjde, uvažoval nad třemi alternativami. První byla medicína, druhá herectví na DAMU a třetí studium jazyků. Mohl se sice svobodně rozhodnout pro jednu z možností, ale poúnorová situace mu již nedovolovala své rozhodnutí uskutečnit. Medicínu studovat nemohl. Jeho otec byl právníkem, ovšem jelikož se nepřizpůsobil běžným praktikám tehdejšího režimu (rozumějte, nedokázal posuzovat lidi podle politických měřítek), byl v roce 1949 vyškrtnut ze seznamu advokátů. Nuceně nastoupil do výroby a pracoval jako topič, průvodčí nebo dělník v cihelně. Cestu na medicínu mu tedy překazil pro stranu nepohodlný otec. Jazyky také studovat nemohl, neboť si přál studovat kombinaci angličtiny s francouzštinou. V padesátých letech minulého století bylo podle Pucholta vyloučené studovat takové jazyky, a tak „jednoduchou“ vyřazovací metodou zbylo na herectví.

Na DAMU ho ovšem nepřijali. Přijímací komise vůbec nebrala v potaz, že měl Pucholt už herecké zkušenosti z několika filmů. Ačkoliv samozřejmě nechtěl, musel nastoupit na dva roky do továrny Tesla Karlín. Naštěstí se při natáčení filmu Žalobníci (1960) seznámil s Ladislavem Peškem. Ten Pucholta přiměl, aby studium herectví nevzdával a zkusil se přihlásit znovu a co víc, sám ho na přijímací řízení připravoval. Celý rok se jednou týdně scházeli před Peškovým představením ve Stavovském divadle. Peškovy lekce přinesly své ovoce, na podruhé se totiž Pucholt na DAMU dostal.

Už před nastoupením na DAMU měl ovšem Vladimír Pucholt herecké zkušenosti. Svůj debut si odbyl v dětském filmu Jana Matějovského a Jiřího Slavíčka Konec strašidel (1952). Následovaly filmy jako Vzorný kinematograf Haška Jaroslava (1955) Oldřicha Lipského, kde ztvárnil primána Chocholku; komedie Návštěva z oblak (1955) Miloše Makovce, v němž sehrál malou roli mladého fotoamatéra; v roli Jeníčka hrál ve filmu Vladimíra Čecha Nezlob Kristino (1956); nebo v již zmiňovaných Žalobnících Ivo Nováka hrál Cyrilka Bureše. Před studiem herectví se tak potkal s tehdejšími hvězdami stříbrného plátna – s Natašou Gollovou či Josefem Bekem v Punťovi a čtyřlístku (1955) Jiřího Weisse, s Otomarem Korbelářem ve filmu Čeňka Duby Brankář bydlí v naší ulici (1957), s Janem Pivcem v detektivní komedii Pavla Blumenfelda Kasaři (1958) a mnohými dalšími.

Šedesátá léta o všem rozhodla. Během této dekády se v Pucholtově životě odehrálo mnoho významných událostí a přišlo spoustu důležitých momentů, kdy musel činit těžká rozhodnutí. V roce 1965 úspěšně vystudoval DAMU, nebyla to ale pro něj procházka růžovým sadem. Už když byl v posledním ročníku na herecké konzervatoři, působil v tehdy vznikajícím pražském Činoherním klubu. Pucholt tam měl celkem tři role. Titulní roli v inscenaci Podivuhodné odpoledne dr. Zvonka Burkeho, roli Halibuta v Pensionu pro svobodné pány a Chlestakova v Revizorovi. Neodmyslitelně se tak zapsal do paměti návštěvníků sklepních prostorů „činoheráku“, kde v každém představení exceloval.

Totéž by se dalo říci o jeho filmových rolích. Nastupující nová vlna si Pucholta velice oblíbila. On totiž ztělesňoval to, co jednotliví režiséři hledali u neherců. Upřímnost, naivitu, přirozenost, bezprostřednost. Proto ho Miloš Forman obsadil do svých snímků Kdyby ty muziky nebyly (1963), Černý Petr (1963) a Lásky jedné plavovlásky (1965). Čendův pozdrav z Černého Petra nebo nahá scéna z Lásek vešly do historie a připomínáme si je dodnes. Ladislav Rychman ho obsadil do role Filipa v muzikálu Starci na chmelu (1964). Pucholt nechtěl nejprve mít s filmem nic společného, nakonec se ale uvolil a šel na herecké zkoušky. S Petrem Kostkou ztvárnili hlavní role v počinu Ladislava Helgeho První den mého syna (1964). Jako svobodník Jarda Veleba hrál v Brynychově Souhvězdí Panny (1965). A před odchodem do zahraničí ztvárnil ještě legendární postavu rotného VB Stoklasu v Krejčíkově Svatbě jako řemen (1967). Premiéra této komedie, kde Pucholt s Janem Vostrčilem excelovali bok po boku, se ovšem odehrála až po jeho odchodu do Anglie. Nezapomenutelné ztvárnění jednotlivých rolí – takové, které filmoví tvůrci hledali a filmoví diváci vyhledávali.

Životním milníkem se pro Vladimíra Pucholta stalo datum 13. června 1967, odlet do Anglie. Zanechal za sebou vše – přátelé, kolegy, rodinu, práci, vlast – a rozhodl se pro změnu, a to obrovskou. Celý rok, od svého příletu do Velké Británie přemýšlel, má-li se vrátit. Jenže srpnové události v roce 1968 mu potvrdily, že se rozhodl správně. Do Anglie odešel, aby tam studoval medicínu. Ačkoliv herectví pověsil na hřebík, ztvárnil v roce 1970 svou (na dlouho) poslední roli anarchisty Gardsteina ve filmu Petera Lillienthala Malatesta, který vyprávěl

o stejnojmenném italském vůdci londýnské anarchistické skupiny v roce 1910. Medicína byla však přednější. Díky podpoře několika významných lidí dokázal v Anglii žít a studovat. Pomocnou ruku mu totiž podali režiséři Lindsay Anderson a Karel Reisz nebo spisovatel David Cornwell. Ten ho navíc finančně zajistil během prvního roku studia na lékařské fakultě v Sheffieldu. Další roky dostával Pucholt univerzitní stipendium a stipendium od města Sheffield.

Medicínu vystudoval s vyznamenáním, stal se dětským lékařem se zaměřením na neonatální medicínu a po několikaletém profesním působení v Anglii se v roce 1981 přestěhoval do Kanady. Tam nejprve působil v Torontu, posléze v letech 1982 až 1985 ve městě North Bay a pak již nastálo opět v Torontu. V hlavním městě provincie Ontario si zřídil soukromou praxi. Již během studií se seznámil, a krátce na to oženil, se svou nynější ženou Rosemary. Mají spolu dvě děti, syna Lindseyho, který se jmenuje po režisérovi Lindsay Andersonovi, a dceru Camillu Evu, která byla pojmenována podle Pucholtovi kamarádky, jež byla tou osobou, která seznámila tehdy ještě medika Vladimíra Pucholta s Rosemary.

Z hlediska mnoha lidí je zřejmě vážně nepochopitelné, že Vladimír Pucholt opustil tak nadějnou hereckou dráhu a počal se s veškerým nasazením věnovat medicíně. Ve skutečnosti ale je to ale vlastně logické. Pucholt si přál studovat medicínu mnohem více než herectví a na konci šedesátých let byl Pucholt v situaci „teď nebo nikdy“. Nebuďme sobečtí, nepřivlastňujme si jeho herecký um a uvědomme si, že i přes nelehké okolnosti, které ho provázely, se stal profesionálem v lékařství a připusťme, že v intencích humanistické filozofie – Pucholtovi tolik vlastní – pomáhá svou současnou profesí mnohem více lidem, než by svedl, kdyby byl hercem. Vladimír Pucholt se k filmu jednou vrátil v 90. letech, a sice v roli Poutníka ve snímku Vojtěcha Jasného Návrat ztraceného ráje (1999). Jinak ale na svou hereckou kariéru vzpomíná jako na uzavřenou životní kapitolu. Možná je to dobře, možná ne. Faktem však zůstává, že vytvořil pamětihodné role ve filmech, které mnohdy patří do Zlatého fondu české kinematografie.

FOTO: Filmexport