Jiří Sequens: Víc než jen Atentát, „hříšníci“ a major Zeman

Existují režiséři, jejichž jména známe, ale nejsme schopni si je spojit s jediným filmem. Pak jsou filmy, které jsme viděli nebo o nich četli či slyšeli, ale nemůžeme si vzpomenout, kdo je jejich režisérem. Poté jsou filmoví tvůrci, u nichž si dokážeme okamžitě vzpomenout na téměř všechny jejich snímky. A nakonec jsou takoví režiséři, jež jsou pro širší veřejnost známí pouze několika počiny, přičemž jejich filmografie často skrývá mnohem více. Kým je režisérská osobnost československé kinematografie Jiří Sequens?

Jiří Sequens se narodil 23. dubna 1922 v Brně. Se svými rodiči bydlel v oblasti dnes nechvalně proslaveného Cejlu. Město mu však přirostlo k srdci – o Brně vždy hovořil s láskou, perfektně ovládal hantec a na konci své tvůrčí dráhy se do Brna vrátil, aby zde natočil televizní seriál Hříšní lidé města brněnského (1998). Sequens studoval na gymnáziu a poté rok po skončení druhé světové války absolvoval dramatické oddělení brněnské konzervatoře. Již za studií na konzervatoři působil jako herec v Zemském divadle v Brně a občasně také v rozhlase. Po válce v letech 1946 až 1947 studoval na moskevské Vysoké filmové škole VGIK. Zde začal získávat první zkušenosti s filmem, a to například jako asistent režie při snímku Mladá garda (1949) Sergeje Gerasimova. Nutno podotknout, že tamější přístup ke kinematografii Sequense poměrně ovlivnil. Záhy po studiích v Moskvě odjel na půlroční stipendijní pobyt do Paříže na filmovou školu L'Institut des hautes études cinématographiques (zkráceně IDHEC).

Po těchto zahraničních studijních i praktických zkušenostech se však Sequens neuchýlil k filmařské práci. Nejprve absolvoval základní vojenskou službu a poté začal působit jako režisér v Divadle D 34, pozdějším Divadle E. F. Buriana, či v Divadle státního filmu. Tam se také na čas na konci čtyřicátých let stal uměleckým vedoucím. Tehdy se dostal ke své první filmové práci. Totiž společně s Miroslavem Drtílkem, Lubomírem Možným, Romanem Hlaváčem a Jiřím Slavníčkem napsali scénář kriminálního filmu Dnes o půl jedenácté (1949). Sequensovým režisérským debutem byl film o zakládání zemědělských družstev s Jiřinou Švorcovou v hlavní roli Cesta ke štěstí (1951). Scénář k tomuto snímku napsal Sequens společně s Romanem Hlaváčem. Sequens si ke svým snímkům téměř vždy psal scénáře. Již od začátku se to stalo jakýmsi pravidlem – jestliže na režisérské stoličce stálo „Jiří Sequens“, pak byl také autorem či spoluautorem scénáře. Mnohem častěji se však na scénářích podílel, než aby je psal zcela sám. Ke spolupráci si většinou zval autory námětů či knih, podle nichž pak vznikal film.

Od svého debutu až prakticky do pádu komunistického režimu působil Sequens jako režisér na Barrandově. V roce 1953 natočil drama Olověný chléb. Jednou z mála zajímavých věcí na tomto snímku je, že byl debutem pro Janu Brejchovou. Sám Sequens tvrdil, že při konkurzech viděli přes tisícovku děvčat, ale pouze mladičká Brejchová byla natolik zajímavá, aby mohla dostat roli. Po tomto snímku, který perfektně naplňoval požadavky socialistického realismu 50. let, se s Milošem Velínským pustil do psaní scénáře k Větrné hoře (1955). Jednotlivé role ztvárnili významní herci: Josef Vinklář, Miloš Kopecký, Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Stella Zázvorková či Radovan Lukavský. Jiří Sequens vůbec rád pracoval s předními herci té které doby. Na jeho snímcích tak lze pozorovat, kteří herci patřili aktuálně k nejvýraznějším. Snímek Neporažení (1956), k němuž si Sequens výjimečně scénář nenapsal – autory jsou Milan Jariš a Vladimír Bor – získal v roce 1957 ocenění na VI. světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě. Na konci 50. let byl Sequens již spolehlivou režisérskou osobností a tuto dekádu završil snímkem Útěk ze stínu (1958). A opět typicky sequensovské: s Jaroslavem Klímou, autorem námětu, píšou scénář, Sequens poté obsazuje herecké jistoty jako František Smolík či Josef Bek a navrch film získává ocenění na I. festivalu československého filmu v Banské Bystrici a Zlatou medaili na I. mezinárodním filmovém festivalu v Moskvě.

60. léta byla pro Jiřího Sequense z retrospektivního pohledu velice důležitá. Započal je nepříliš kvalitními filmy. V toce 1961 natáčí Smrt na Cukrovém ostrově podle povídky Jiřího S. Kupky Port Phillippe ze sbírky Loď do Šanghaje a podobně jako například ve Smyku (1960) Zbyňka Brynycha se v části filmu nemluví česky. Nejsem si jist, jak moc vydařený nápad to byl, nicméně v konvencích dobrodružného žánru snímek poměrně funguje. Jsou zde ale také důvody, proč brát film s nadsázkou – tím může být například černý Rudolf Hrušínský. Téhož roku natočil ještě povídkový film Kolik slov stačí lásce? podle scénáře, který napsal společně s Janem Otčenáškem. Následoval průměrný psychologický film s Otou Skleničkou a Vlastou Fialovou v hlavních rolích Deváté jméno (1963).

Rok 1964 ovšem s sebou přinesl věhlasný snímek Atentát. Dle scénáře Jiřího Sequense, Miloslava Fábery a Kamila Pixy vznikl film, který mnozí považují za jeden z nejlepších filmů československé kinematografie. Hlavní role opět ztvárnili přední herci – Radoslav Brzobohatý, Rudolf Jelínek, Ladislav Mrkvička, Luděk Munzar či Josef Vinklář. Film mapující osud skupiny, jež provedla atentát na Reinharda Heydricha, byl ověnčen několikerými oceněními: Zlatou medailí na MFF v Moskvě, hlavní cenou v kategorii zahraničních filmů na MFF v Soluni, cenu československého filmového diváka na Filmovém festivalu pracujících ad. Díky diváckému i kritickému úspěchu dostal Sequens nabídku natáčet v Řecku, a tu přijal. V zemi ostrovů, bohů, bájí a oliv natočil celkem dva filmy – Epitaf a Erotes sti Lesvo. Do Československa se ovšem kvůli údajným finančním neshodám mezi zeměmi filmy vůbec nedostaly.

Jiří Sequens se vrátil do Československa a pro Československou televizi vytvořil nezapomenutelný seriál Hříšní lidé města pražského (1968). Rada Vacátko a jeho mordparta měli u diváků obrovský úspěch a na televizní obrazovky se pravidelně vrací dodnes. A právě díky onomu úspěchu mohl Sequens společně s Jiřím Markem, autorem předloh, napsat scénáře k několika televizním filmům s radou Vacátkem a následně je realizovat – Pěnička a Paraplíčko (1970), Partie krásného dragouna (1970), Vražda v hotelu Excelsior (1971) a Smrt černého krále (1971). Byl plánován ještě pátý s názvem Záhadné zmizení Lily Košvancové, jenže kvůli nemoci Jaroslava Marvana se natáčení nemohlo uskutečnit.

V roce 1971 se Sequens stal pedagogem na FAMU, kde zůstal téměř celých dvacet let, respektive až do převratu. Z jeho žáků se k němu výrazně hlásil například Zdeněk Zelenka: „Byl to můj ročníkový vedoucí, proto se s ním tak dobře znám. On pak velice rád sledoval, co dělám, důsledně chodil na všechny moje projekce. Cenil jsem si, že má takový zájem. Hned po škole jsem uvítal jeho nabídku, abych mu dělal pomocného režiséra v Hořkém podzimu s vůní manga, což byl, mezi námi, hrozný film. Ale nicméně ještě v období socialismu se tak naskytla šance, aby člověk jel na dva a půl měsíce do Indie, do Švýcarska, do Francie, do Německa. Takže jsem mu byl vděčný, že mě na takový výlet vzal. Měl jsem rád jeho film Atentát, ale i v tom majoru Zemanovi je pár dobrých detektivek.“

Za normalizace natočil také nechvalně proslavený seriál 30 případů majora Zemana (1974). Seriál netřeba představovat a stejně tak je zbytečné zmiňovat vířivou diskusi okolo seriálu se základní otázkou: propaganda nebo krimi? Za zmínku stojí však jedna absurdita, a sice že Jiří Sequens obdržel po roce 1989 trestní oznámení od Konfederace politických vězňů. Bylo ale odloženo s tím, že nebyl spáchán trestný čin. Jiří Sequens také kategoricky odmítl návrh na pokračování majora Zemana, v němž mělo být odhaleno, že Zeman ve skutečnosti po celou dobu spolupracoval s americkou CIA. Avšak ještě během normalizace se seriál dočkal rozšíření na filmové plátno. Celovečerní film Rukojmí v Bella Vista (1979) byl zpracován na základě dílů Poselství z neznámé země a Rukojmí v Bella Vista.

Jiří Sequens během normalizace nedokázal natočit film, který by dosahoval kvalit Atentátu. Žánrově natáčel filmy poměrně odlišné – kriminální, psychologické, dobrodružné, objevovaly se i žánry jako muzikál, historický, akční apod. Stále však zůstával u obsazování aktuálních hereckých hvězd. Proto lze v jeho filmech z normalizace vidět Janu Brejchovou, Josefa Abrháma, Rudolfa Jelínka, Danielu Kolářovou, Františka Němce, Jaromíra Hanzlíka, Jana Čenského či Dagmar Veškrnovou-Havlovou. Také se ale vrací k osvědčeným jménům jako například Karel Höger, Radoslav Brzobohatý či Luděk Munzar. Jeho filmy vznikají na základě novel, divadelních inscenací či původních námětů: Pokus o vraždu (1973) podle námětu Zdeňka Bláhy, předlohou Kroniky žhavého léta (1973) byl román Václava Řezáče Bitva, film Ta chvíle, ten okamžik (1981) byl natočen podle stejnojmenné novely Otakara Chaloupka nebo Dva na koni, jeden na oslu (1986) podle stejnojmenné divadelní hry Oldřicha Daňka. Sequensovy filmy byly často oceňovány, a to zejména na tuzemských festivalech a přehlídkách či na podobných filmových akcích v socialistických zemích.

Po roce 1989 se Jiří Sequens chopil režisérského řemesla už pouze jednou, a to v případě televizního seriálu Hříšní lidé města brněnského. Seriál měl, jak sám název napovídá, navazovat na tradici, kvalitu a oblíbenost pražských hříšníků, ale posuďte sami, zda se kýženého cíle podařilo dosáhnout. Ještě během svých aktivních let získal státní vyznamenání Zasloužilého umělce, Národního umělce a poté také Národní ceny. Působil taktéž jako 1. předseda Svazu divadelních umělců a Ústředního výboru Svazu československých dramatických umělců. Je nazýván kontroverzním režisérem. Svými kolegy uctíván jako profesionál, novináři rozpitváván jako autor majora Zemana a diváky obdivován jako režisér Atentátu. Ač se může zdát, že Sequens je znám pouze pro Atentát, „hříšníky“ a majora Zemana, ve skutečnosti natočil celou řadu filmů a sepsal mnoho scénářů. Seznamte se s jeho osobností, podívejte se na jeho filmy a udělejte si sami obrázek o tom, kým doopravdy byl.