Stolování ve středověku

Pocit neustálého ohrožení hladem vedl k tomu, že lidé jedli rádi, a pokud měli možnost, přejedli se. V představách středověkého člověka se pojem štěstí spojoval s hojností jídla a pití. Jednou z nejoblíbenějších bajek bylo vyprávění o poutníkovi, který se dostal do země, kde zdi domů byly z masa, střechy ze šunky a sloupy z klobás. Vypravěč však musel tuto zemi opustit a pak již nenalezl cestu zpátky.

Ve středověku se obvykle jedlo ve všední dny dvakrát denně a obě jídla byla vařená nebo alespoň ohřívaná. Dopoledne se jedlo kolem desáté hodiny po mši, toto jídlo se označovalo jako oběd. Jíst až po mši vycházelo z církevních nařízení, že přijímat smí věřící pouze na lačný žaludek. Druhé jídlo se nazývalo večeře a odbývalo se odpoledne mezi čtvrtou a šestou hodinou podle roční doby. Jen výjimečně se jedlo ještě brzy ráno (zvláště v létě, kdy lidé vstávali kvůli práci na poli velice časně). Ranní jídlo se nazývalo snídaně a bývalo lehké a studené, aby se ohříváním neztrácel čas. Výjimku tvořily svátky, kdy se jedlo s přestávkami celý den.

Jíst více než dvakrát denně bývalo předmětem kritiky církevních mravokárců. I Tomáš Štítný považoval za řádná jen dvě jídla denně. Pouze děti a staří lidé mohli podle jeho traktátu dostávat jídla tři a někdy dokonce čtyři denně.

Obě hlavní jídla měla podle dobových popisů dva nebo tři chody. Ty si ovšem nesmíme představovat jako tři odlišná jídla. Chodem se obvykle označoval pokrm, který bylo možno jíst samostatně. V pramenech se uvádí oběd o třech hodech, který se skládal z hrachové kaše, kusu masa a malého bochníku chleba.

K jídlu se scházeli všichni členové rodiny i s čeledíny, tovaryši a někdy také s hosty. Zámožnější lidé, zvláště o velkých svátcích, přizvali na znamení milosrdenství chudé žáky, žebráky, městské služebníky a někdy místního duchovního. Šlechtici večeřeli se svou často velice početnou družinou a král s nejvýznamnějšími představiteli země. Setkání u stolu mělo ve středověku významnou společenskou a komunikační funkci.

Důležitým rysem stolování bylo mytí rukou před jídlem. Tento zvyk neměl ovšem důvody jen hygienické, ale především symbolické. Vycházel z křesťanské (a judaistické) tradice, odvozené z Poslední večeře Páně, kde mytí rukou představovalo podmínku, aby se člověk mohl dotýkat božího daru – pokrmů. Před každým jídlem se všichni lidé u stolu společně také modlili.

Většina jídla se konzumovala přímo rukama. Sousto směl ve vychované společnosti uchopit člověk jen do tří prstů – mezi palec, ukazovák a případně ještě prsteník. Tato zásada, rozšířená na šlechtických dvorech, se mezi prostým lidem dodržovala jen zřídka (proto bývaly mravy sedláků pranýřovány v satirách – „jíst plnými hrstmi“). Sousto masa či jiného jídla si lidé nevkládali přímo do úst, ale položili ho na kousek chleba a s ním ho snědli. Kouskem chleba se také vytírala omáčka či kaše z mísy nebo se přidržovalo větší sousto masa.

Vzhledem k tomu, že se jedlo rukama, patřil v lepší společnosti k vybavení hodovní tabule látkový ubrousek. Používal se nejen po jídle, ale i během něho (např. pokud se připíjelo ze společné číše). V takovém případě bylo slušné otřít si nejen ruce, ale i ústa. Kde nebyl ubrousek k dispozici, považovalo se za zdvořilé, aby si člověk otřel ruku o okraj velkého ubrusu (na stolech zámožnějších lidí bývaly běžné) nebo o lem svého oděvu.

Ke krájení masa sloužil jídelní nůž (používat u stolu dýku se považovalo za nezdvořilé). Lžíce se užívala jen na polévky a řídké kaše. Ve středověku měla odlišný tvar než dnešní. Byla mělká a opatřena byla kratší a širší rukojetí, protože se držela v zatnuté pěsti. Stolovník byl při jídle skloněný těsně nad mísou a pokrm si rychlými pohyby vkládal lžící do úst.

Nejstarší se dlabaly ze dřeva, ve 14. století se však běžně objevovaly i lžíce odlévané z bronzu a mosazi. Od 13. století se lžíce zhotovovaly i ze stříbra, na stolech velmožů se objevovaly také lžíce vyřezávané ze slonoviny a kostí, prameny se zmiňují dokonce o zlatých lžících, užívaných při výjimečných událostech na královských tabulích. Bývalo zvykem, že každý člověk měl vlastní osobní lžíci, kterou nosil s sebou (i když byl pozván na hostinu). Pokud však přišel host, který ji neměl, bylo povinností hostitele zapůjčit mu ji (stejně jako nůž). Totéž platilo v šenku a klášterním špitále. Poutníci mívali vlastní příbor, ale šenkýř musel zdarma poskytnout svůj tomu, kdo by ho neměl při sobě.

Ve 14. století neměli stolovníci na stole před sebou vlastní talíř nebo misku. Pokud si nabírali pokrm z velké společné mísy, kladli ho na chléb a ten při jídle odkládali před sebe na desku stolu. To je ovšem omezovalo, že si nemohli vzít příliš velkou porci, ale neustále si přidávali. Každý stolovník se obsluhoval sám. Na tabulích zámožných lidí bylo více mis (každá často s jiným pokrmem), ale na stolech prostých lidí jen jedna.

FOTO: Vlastimil Vondruška