Rozhovory o filmu: 9 otázek E. F. Burianovi

(Jemná a vynikající inscenace románového příběhu o „Věře Lukášové“ v divadle D 39, která přes svoji nekompromisní uměleckost je hrána již v druhé stovce repris, upozornila filmové výrobce jednak na tento silný námět o dospívající dívce, jednak  na jeho znamenitého realisátora. „Věra Lukášová“ bude tedy zfilmována a E. F. Burian bude i tentokrát jejím režisérem. Přinášíme rozhovor s tímto znamenitým mladým divadelníkem, ve kterém projevuje své názory na hlavní otázky našeho filmového podnikání.)

1. Zbývá Vám při Vaší velké zaměstnanosti ve Vašem divadle ještě čas na film: Chodíte rád a často do kina?

Při dobrém rozdělení času zbude nakonec čas na všechno. Do kina chodím rád, ale jenom na dobré filmy. Proto chodím do kina málo.

2. Jaký máte názor na vztah divadla a filmu? Může podle Vašeho názoru film někdy vážně ohroziti existenci divadla? Či se mohou obě tyto umělecké formy navzájem užitečně ovlivňovati a doplňovati?

Divadlo a film jsou dvě zcela rozdílné a na sobě nezávislé formy. Není-li to na filmu dnes vidět, není to jeho vina, ale výrobců. Kdyby mohl film někdy ohrozit existenci divadla, tak už to učinil dávno při svých krůčcích do života. Divadelní podnikatelé a špatní divadelníci se na konkurenci filmu pouze vymlouvají. Ostatně jakápak konkurence, když prozatím dobré divadlo je na vyšším obsahovém i technickém stupni, nežli film. Kdyby filmoví pracovníci opravdu využitkovávali technických způsobilostí typicky filmových alespoň tak, jak to dělá dobrý divadelník svým využitím specifické divadelní techniky, musel by být film již dávno moderním zázrakem. Samozřejmě, že obě formy, jak divadlo, tak film, nemohou žít vedle sebe, aniž se navzájem ovlivňovaly. – To ovšem neznamená, že je možné a spravedlivé vůči oběma formám, aby se z filmu dělalo špatné divadlo nebo z divadla špatný film.

3. V čem vlastně shledáváte funkci a poslání moderního filmu?

O této otázce by se mohly napsat folianty knih: anebo lépe, tato otázka je bezpochyby řešitelná přímo činem. Nepokládám se za spasitele filmu a nerad jsem prorokem. Mám-li upřímně odpovědět, vidím nejvlastnější poslání filmu v reportáži. Nejlepší světové filmy jsou toho dokladem. Ostatně i poslední Chaplinovy filmy jsou přísně vzato reportáží o typickém osudu jednoho z mnoha v Americe žijících občánků. Tím ovšem nemyslím, že bych chtěl film zbavovat poesie. Právě ty nejlepší reportáže mají nejčistší pohybovou obrazovou a zvukovou poesii. Abychom si rozuměli, podotýkám ještě, že nemyslím pod slovem reportáž mluvící podobenku nebo různé ty špatné filmové sensace filmových žurnálů.

4. Jaké tedy kladete požadavky na dobrý film?

Nejsem teoretikem, proto nemám vůbec žádné estetické požadavky vůči filmu, požadavky, které bych mohl různě rozebírat, zkoumat a měřit. Jediná míra pro film je pro mne tolik a tolik metrů, tolika a tolika záběry reportované skutečnosti. Skutečnost takto převedená do metrů, které jen a jen znamenají pohyb, může být, jak s pláten vidíme, všelijaká. Ale ona skutečnost X metrů staví nás před nekompromisní požadavek, aby tyto metry o X záběrů, byly vpravdě technické, aby měly svou specifickou krásu, ladnost na střihu a rytmus u montáže. I ta nejlepší témata špatně osvětlená mohou na plátně vypadat uboze. Ty největší filmy o statisících komparsů nemusí mít vůbec žádný pohyb, zapomene-li režisér  na to, že filmový pohyb je něco jiného než hemžení lidí. Prozatím je úroveň světového filmu na úrovni laciného románu do kapsy. A často ještě méně, protože nehoví tak dobře svému účelu, jako laciný román. Chci tedy po dobrém filmu, aby mě uchvátil vším, co technicky k disposici má, a aby si páni podnikatelé nedělali z mého vzdělání legraci za to, že jsem si koupil vstupenku.

5. Můžete uvésti některé filmy, které se nejvíce přiblížily Vašim představám hodnotného filmu?

Pořád je to ještě Chaplin, Pudovkin, Eisenstein, Murnau, Lang, Siodmac, Duvivier, Renoir a Clair,  kteří vytvořili filmové krásy, na které nemohu zapomenout. Filmy vám neuvádím, protože i tito režiséři měli některá z děl, která uchvátila v detailu, rozbitá v koncepci anebo naopak. Uvádím však tyto režiséry proto, že je pokládám za umělce, u kterých se nejen můžeme obdivovat talentu, ale také učit cílevědomé práci.

6. Kterak hodnotíte soudobou česko-slovenskou filmovou produkce?

Jak chcete, abych hodnotil česko-slovenskou filmovou produkce? Předně je to otázka poněkud pikantní a za druhé nevidím před sebou v Česko-Slovensku něco tak jednotného a kompaktního, co bych mohl en gros hodnotit. Jedno vím však určitě: máme znamenité a talentované technické pracovníky. Není to jejich vina, že se v biografech často předvádí placatá a hluchá fotografie. Kdyby se po nich chtělo vůbec něco, jsem přesvědčen, že bychom byli udiveni jejich kvalitou. Podívejte se na několik českých filmů za sebou, které jsou dělány jedněmi a týmiž techniky. Co uvidíte? Jen to, co bylo po nich požadováno. Je to hrozná práce, takhle tvořit s nechutí. Vím však ze své vlastní zkušenosti při filmu, že se často přejídá požadavek podprůměru. Tento zakázkový systém (dodáte mi tolik a tolik metrů nevkusu) by v těchto dobách, které vyžadují naprosté jasnosti, pohotovosti a odpovědnosti, ve kterých se musí obezřetně hospodařit s majetkem nejširších vrstev, je přímo provokací vyhazovat peníze za něco, co člověk se stydí nazvat i brakem. Přeji českým filmových technikům, aby měli do budoucna lepší pracovní osud, než měli ve většině případů doposud.

7. Myslíte, že by se mohl česko-slovenský film při své kapitálové omezenosti, při svém nynějším výrobním systému a při známých zálibách většiny kinematografického obecenstva ve vulgární kalendářové tvorbě dělati u nás za daných poměrů lépe? Jak by toho bylo možno dosáhnouti?

Částečně jsem již odpověděl na tuto otázku v předešlé odpovědi. Dodávám ještě toto: Český film by nejen mohl „při své kapitálové omezenosti atd. dělati u nás za daných poměrů lépe“. Český film je postaven před fakt, že musí vyrábět lépe. Uvažování o tom, co by se mohlo nebo nemohlo, zbytečně zdržuje a často desorientuje. Nikdo se dnes nikoho neptá, jestli vůbec může, on prostě musí. Nevím, proč by se z toho měli vyjmout čeští filmoví odborníci. Na otázku, jak by toho bylo možno dosáhnouti, vám odpovídám jen tak, co mne honem napadá: dělat alespoň pravý opak toho všeho, co se doposud udělalo.

8. Máte nějaké vlastní filmové plány? Jak tomu je s filmovou realisací „Věry Lukášové“? Myslíte, že budete míti možnost vyjádřiti se inscenací tohoto filmu tak svobodně, jak odpovídá Vašemu přesvědčení?

Kdybych neměl možnost se vyjádřiti tak svobodně, jak to odpovídá mému – jak říkáte – přesvědčení, nikdy bych nebyl podepsal smlouvu. O vlastních filmových plánech vám nic neprozradím, což snad pochopíte.

9. Poslední otázka: Myslíte, že lze a že by bylo účelno postaviti film do služeb státu a jeho potřeb? Jaký vliv by měla podle Vás vykonávati státní moc na filmovou výrobu?

Kdyby to neznamenalo omezení příštího tvůrčího rozletu,  kdyby to neznamenalo omezení osobní umělecké svobody, kdyby to naopak podpořilo klidnou, rozmyslnou a plánovitou práci, kdyby to znamenalo, že by se do filmové výroby dostali noví mladí neopotřebovaní lidé, pak by nebylo nic lepšího, než aby byla celá filmová výroba postátněna. Že je dnes úplně samozřejmé pro každého slušného Čecha, postavit film do služeb země a jejích vnitřních i vnějších potřeb, nemusím vám snad zvlášť rozebírat. Podotýkám jenom, že nikdo nemá práva znešvařovat tuto dobrovolnou a spontánní službu donucovací metodou. Takovéto donucovací zřízení nikdy nemůže nahradit dobrou vůli sloužit spravedlivé věci.

Zdroj: Kinorevue čís. 30, roč. V, vyšlo 15. března 1939

Poznámka: Text je přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.