Antikoncepce - historie a vývoj

Antikoncepce v dávných časech byla něčím, co stálo zcela proti obecnému názoru společnosti, že rodina má mít co nejvíce dětí a hlavním posláním ženy je děti rodit. Přesto se ve Starém Zákoně píše o mužích izraelských, kteří vystupovali z lůna žen a své sémě vypouštěli na zem z vlasteneckých pohnutek. Izraelité žili v té době v porobě a nechtěli, aby se jim rodily děti, které by upadly do otroctví nepřítele.

Vztah středověké církve k antikoncepci byl zcela odmítavý. Soulož měla sloužit jedinému účelu, aby žena otěhotněla a porodila děti. Milovat se pouze pro vlastní rozkoš bylo hříšné. Jistý německý teolog tvrdil, že žena, která se při pouhém pomyšlení na tělesnou rozkoš nezačervená, je ve své duši prostitutkou. Přesto se zdá, že si i v dávné minulosti dokázaly ženy pomoci. To platí určitě pro středověké nevěstky, neboť je doloženo, že mnohé byly bezdětné. Výzkumy porodnosti v 15. století zase dokládají, že existovala přímá úměra mezi finanční situací rodiny a počtem dětí, což by potvrzovalo určitou regulaci porodnosti. Z demografických analýz je zřejmé, že metody antikoncepce byly běžnější ve městech než na venkově.

Existovala samozřejmě spousta předsudků a pověr. Mezi lidmi se tradovaly „spolehlivé" recepty jako pití vody, ve které si kovář chladí kleště, nebo se do ní nastrouhají jelení parohy. Od nežádoucího početí mělo ženu uchránit i to, pokud plivla žábě třikrát do tlamy nebo hned po souloži vstala z lůžka a sedmkrát si poskočila dozadu. Proti otěhotnění se také nosily rozmanité amulety nebo škapulíře.

V renesanci se názor na antikoncepci změnil rychle a radikálně v důsledku epidemie syfilis, která se poprvé objevila roku 1495 mezi francouzskými vojáky v Neapoli. Zlomovým se stal rok 1564, kdy italský lékař Gabrielle Fallopio zhotovil pouzdro z lněného plátna napuštěné olejem, anorganickou solí a medikamenty. Ve svém díle „De morbe gallico" uváděl, že svým vynálezem vybavil více než tisíc mužů a žádný se nenakazil. Okamžitě se ozvaly hlasy, které jeho výzkumy zpochybňovaly tvrzením, že je pochopitelné, proč se žádný z mužů nenakazil, neboť je všechny ženy odmítly, když k nim přistoupili s tak komickou věcí na údu. Přes ironickou kritiku konzervativních lékařů se jeho dílo stalo odrazovým můstkem pro další vývoj kondomů.

Největším problémem se stal vhodný materiál. Látku bylo třeba sešít a i když byly stehy malé, mohly být při souloži vnímány jako nepříjemné. Proto se v 17. století začala jako materiál používat střívka. Nejstarší kondom z roku 1640 se dochoval ve Švédsku a zhotoven byl ze střívka prasečího. Dochoval si i latinsky psaný manuál, který radí namáčet ho před použitím v horkém mléce, aby se předešlo přenosu chorob.

O vzniku názvu kondom se odborná literatura pře. Patronát si osobuje francouzského městečka Condom (kde je dokonce muzeum kondomů). Jiná teorie ho odvozuje ze jména osobního lékaře anglického krále Karla II., který se jmenoval Conton (některé prameny uvádějí jméno Condom, Contom). Další výklad vychází z latinského slova "condus", což znamená nádržka či nádoba.

Pro kondom se dochovala i dobová označení, která nepostrádají na půvabu – „brnění proti potěšení“ či „prostředek před mužským brněním". Známý milovník Casanova ho ve svých pamětech označoval jako „anglický jezdecký plášť". A když už jsme u etymologie, slovo prezervativ je odvozeno z latiny a znamená „ochrana před něčím“.

Přelom v dějinách kondomů přinesl epochální vynález vulkanizace gumy v roce 1844 (objevitelé Goodyear a Hancock). Záhy se začaly vyrábět elastické gumové kondomy. Protože byly drahé, po použití se nevyhazovaly, ale čistily (stejně jako se praly v předchozích stoletích látkové návleky). K tomu účelu měl každý muž speciální soupravu pomůcek – stojánek na sušení, krém a pudr na zasypání (aby se kondom neslepil). V roce 1880 se objevily první latexové kondomy, které byly slabší než gumové a také levnější.

Další noviny v ženské antikoncepci přineslo 19. století, především se rozvinuly rozmanité bariérové metody. Za zmínku stojí objev spojovaný se slavnou kurtizánou Lolou Montes (milenkou hudebních skladatelů Ference Liszta, Richarda Wagnera a Federyka Chopina, stejně jako bavorského krále Ludvíka I.). Nechala si vyrábět šátečky, které si před pohlavním stykem vkládala do pochvy, aby zabránila proniknutí spermatu. Nazývaly se Venušiny zástěrky, a protože musely být z kvalitního materiálu, byly velice drahé, přesto se zvláště mezi vznešenými dámami ujaly. Na podobném principu fungují dnešní pesary.

Na začátku 20. století se objevuje ženská antikoncepce založena na zavádění nitroděložních tělísek. Hormonální antikoncepční preparát byl uveden na trh poprvé v USA roku 1960.

Foto: archiv autora