Milostné umění ve středověku

Jistá esej přirovnává milostné umění mužů ve středověku k výkonům dnešních afrických fotbalistů, kteří jsou rychlí, vytrvalí, ale chybí jim technika a souhra.
Neznalost rafinovaných technik byla u křesťanů celkem logická. Hovořit o sexu bylo zvláště ve vyšších vrstvách přísné tabu. Paradoxně však platilo, že čím byli lidé chudší, tím měli svobodnější přístup k milostným hrátkám. I tak ovšem měli jen minimální možnost rozvíjet erotickou fantazii.

Preláti brojili proti tělesnému hříchu a do omrzení opakovali, že bohem požehnaný je pouze styk mezi manželi, který vede k plození dětí. Hledat v něm uspokojení a rozkoš je smrtelný hřích. V církevních spisech (které se erotikou zabývaly poměrně důkladně) se objevovaly návody, jak se lidé mají milovat. Uvádějí, že jedinou bohem tolerovanou polohou je klasická, kdy žena leží na zádech. Jistý mnich vypočítával a popisoval zakázané polohy (a je zřejmé, že musel mít hluboké znalosti nebo neobyčejnou představivost), a u každé uvádí trest, jaký křesťana stihne. V jistém německém zpovědním zrcadle se uvádí: „Obskočil jsi svou nebo nějakou jinou ženu zezadu, jako to dělají psi? Pokud ano, musíš se deset dní postit o chlebu a vodě“.

Filozofie středověké církve byla z hlediska milostného umění zřejmá – když už musíme věřícím dovolit sex, pak tedy v podobě, aby z něho měli co nejméně potěšení. V této souvislosti je jistě zajímavá diskuze, kterou vedla církev už od 11. století. Řada významných učenců si lámala hlavu, jak vymezit rozdíl mezi počestným a požehnaným tělesným stykem a mezi necudností, oplzlostí a hříchem.

Církevní otcové tvrdili, že necudností je vina vždycky žena. Jistý německý teolog napsal, že každá žena, která při pouhém pomyšlení na sex nezčervená studem, je ve své duši prostitutkou. Jiný zase učil, že manželka se má manželovi oddávat na zádech, má mít zavřené oči a celou dobu se má modlit, aby dítě, které z tohoto spojení vzejde, bylo dobrým křesťanem. Pokud má z toho současně potěšení, těžce hřeší.

Ke cti středověkých učenců je třeba říci, že většina z nich nebyla tak přísná. Na církevním koncilu se dokonce snažili číselně vymezit hranici, kde končí rozkoš a začíná hřích. Po dlouhých disputacích spočítal jistý univerzitní mistr, kolik milenců smí mít ve svém životě žena, aby byla její duše ještě spasena, pokud učiní pokání. Dospěl k číslu čtyřicet, které pak platilo v křesťanském světě až do 16. století. Tvrdil, pokud bude mít žena v životě méně než čtyřicet milenců, je pouze hříšnicí a její duše se dá upřímným pokáním zachránit. Pokud však bude mít poměr s větším počtem mužů, její duše propadne peklu.
Jen výjimečně se objevili kazatelé, kteří kárali i muže a uplatňovali na ně stejná hlediska jako na ženy, tedy že sex má být pouze prostředkem k plození dětí. Jistý francouzský prelát ve 14. století napsal: „Cizoloží i ten, kdo příliš vášnivě miluje svou ženu.“

Jediný, kdo se proti této představě veřejně postavil, byl Pierre Abélard, vynikající francouzský učenec a teolog, otec racionalismu, který obhajoval nadřazenost rozumu nad vírou. Žil na přelomu 11. a 12. století a v mládí působil jako mistr logiky a teologie na pařížské universitě. V té době se stal soukromým učitelem šestnáctileté Héloisy, která pocházela z vlivné šlechtické rodiny. Zamiloval se do ní a prožili spolu vášnivý milostný vztah, z něhož se narodil syn Astralabius. Jejich příběh je nejslavnějším milostným příběhem středověku. Uzavřeli tajný sňatek, ale Héloisin strýc se to dozvěděl a nemínil se s takovou potupou smířit. Jeho služebníci chytili Abélarda a vykastrovali ho. Héloisa byla nucena odejít do kláštera a Piérre Abelárd musel uprchnout z Paříže, neboť církev prohlásila jeho spisy za kacířské. I on žil v klášteře a teprve po nějaké době obnovil alespoň duchovně svůj milostný vztah s Héloisou (dochovalo se několik milostných dopisů). Když Abelárd zemřel, nechala ho Héloisa pohřbít poblíž kláštera v Paracletu, kde žila, a tam později pohřbili i jí. Snad právě zkušenost s Héloisou vedla Pierra Abelárda k tomu, aby veřejně formuloval názor, že „mužská nadvláda v manželském aktu končí, neboť muž i žena mají stejná práva na tělo toho druhého“.

Názor, že milování má být chápáno jako umění dávat rozkoš, se začalo Evropou šířit až v renesanci. Nový pohled na sex prosazovaly zvláště benátské a pařížské nevěstky. Ty nejproslulejší díky svému umění nesmírně zbohatly. O rozdílu mezi milostným uměním ve slunné Itálii a v zemích severně za Alpami svědčí hodnocení benátských nevěstek, které zapsal na sklonku 16. století anglický cestovatel Fynes Moryson. Tvrdily, že německý šlechtic se „pomiluje jako sedlák, odbude si své jako osel a zaplatí jako kníže.“

Od konce 15. století směřovaly do Itálie proudy nejen mladých velmožů, ale i patricijů, kteří zde získávali nové zkušenosti. V roce 1551 navštívila delegace českých pánů Itálii a v Benátkách strávila osm měsíců. Jejich pobyt hradila královská komora a v dochovaných účtech jsou zapsány mimořádně vysoké odměny „vlašským služebnicím“. Po návratu se prý tito urození mladíci stali vyhledávanými „přáteli“ mladých šlechtičen (jak se ironicky poznamenává, nejen svobodných panen), neboť byli výteční v tom, co církev pranýřovala. I v renesanci platili daňoví poplatníci zbytečné služební cesty své vrchnosti.
Díky vlašským umělcům vznikaly v českých zemích nejen nádherné renesanční paláce a měšťanské domy, ale šířil se zcela nový pohled na zábavu a základní životní hodnoty vůbec. Italští umělci přinesli do českých zemí také rafinovanost v milování nebo se alespoň o její šíření zasadili.

Úsměvný příběh se stal v Menším Městě pražském. Jistý šlechtic si stěžoval na vlašského štukatéra Pietra di Padua, že zhřešil s jeho manželkou. Jako důkaz uvedl, že jeho žena po něm od jisté doby požaduje nové milostné praktiky. Když se soudce podivil, proč si myslí, že viníkem je onen italský štukatér, vysvětlil šlechtic, že stejné praktiky po něm začala ve stejné době požadovat i jejich komorná. Když se jí ptal, odkud na takové nápady chodí, s uzarděním přiznala, že ji to naučil jejich italský soused, a to byl podle onoho rytíře nezvratný důkaz nevěry jeho manželky. Jak případ dopadl, bohužel nevíme.