Za Ferdinandem Pečenkou

Píše se o filmových režisérech, píše se o filmových hercích, někdy víc, než si toho zaslouží. Píše e o námětu, o skladateli hudby… ale relativně málo se píše o tom, kdo má pověstný „lví podíl“ na úspěchu filmu – o kameramanovi. Jako kdyby bylo prostou povinností, aby odvedl film prvotřídní, jako kdyby za předpokladu, že námět je jedinečný, režisér geniální, herci fotogeničtí, stavby překvapující a exteriéry kouzelné, byla práce kameramana ta nejlehčí. A přece pravý opak je pravdou.

Kolik plytkých námětu zachránila náladová a citlivá kamera, kolik nefotogenických herců proměnil ve fotogenické její vynalézavý úhel, kolik věrohodnosti dodal stavbám kameraman, citlivě světelně cítící, kolik nového dovedl svým objektivem vydolovat z krajiny nám známé, co dovedl vynajít civilní krásy na lidech i věcech denního života! A to často ještě ani filmový teoretik neví, kolik tu bylo obtíží ryze technických, kolik zápasů a probádávání neznámého ještě materiálu, jak se na kameramanovi chtělo, aby se s novým procesem, novým formátem, barvou a čím já vím, seznámil v krátké době a aby toho všeho použil hned napoprvé na jedničku.

To všechno člověku napadá, když se jednoho krásného říjnového rána dovídá o odchodu kameramana Ferdinanda Pečenky. O odchodu tak kvapném, že se mu nechce věřit. Copak je jediný rok po padesátce chvílí, kdy se odchází? A člověku jdou hlavou všechny ty filmy, na nichž se podílela citlivá kamera Pečenkova, spíš rydlo a štětec umělcův nežli objektivně zaznamenávající stroj. Vidím ho na jeřábu ve velkém barrandovském studiu, jak snímá rozehraný plesový ruch Maskované milenky, vidím jak jeho kamera vytváří skutečnou Pohádku máje, kdy jeho jitro v lese má v sobě tolik světelných valérů, že zapomíná, že jde o fotografii. Myslím na jeho historické filmy Mikoláš Aleš, Posel úsvitu, Mladá léta, Z mého života… jak tu dovedl, abych tak řekl, každému dát světelný punc doby, jako kdyby se dlouho předtím nakláněl nad obrazy z toho kterého času. A což teprve jeho dvojice Šrámkovských filmů Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr! Snad kdyby se jich byl Šrámek dožil, byl by teprve dosvědčil, kolik je v jejich podobě světla a i polostínů, jak je vidělo básníkovo srdce, když psalo román i divadelní hru.

A kromě těch špičkových filmů, kolik tu bylo kameramanské lopoty, když chtěla všechny ty Poslíčky lásky, Žabce, Ženy u benzinu, Uličnice, Advokátky Věry, Přítelkyně pana ministra a jiné méně valné plody naší kinematografie odít alespoň do snesitelného roucha fotografického! A kde jsou doby začínajícího Ferdinanda Pečenky, když v patnácti letech nastupoval u Jalovců, aby tam byl vedle poslání oficiálního učně-kinofotografa děvčetem pro všechno. To jsou léta pionýrská, léta zaťatých zubů, pevné vůle, široce otevřených očí. To vše ho vyvedlo nakonec ze tmy laboratoří po bok Hellerovi, aby se vedle velkého praktika vyškolil na umělecky cítícího kameramana s velkou odbornou zkušeností. Už si pomalu ani nevzpomínáme, že jeho prvním samostatným filmem byl Jánošík v režii Fričově a že za něj dostal státní cenu.

Jako dlouhý filmový pás probíhá myslí seznam jeho filmů, na jehož konci je Velká samota,kterou dokončil Novotný a Dařbuján a Pandrhola, kterého mu už nebylo dopřáno dokončit.

Hezká byla i řádka filmů, které Pečenka natočil pro výbušného Slavínského, který svého kameramana předešel o deset let. Jeden z těch filmů měl titul, kterého bych rád s obměnou užil při Pečenkovi: To byl český „kameraman“. Skutečný pionýr, učící se úsilovně z každého úspěchu i z každé chyby, žijící dlouhá léta těžkou prací a neznající do poslední chvíle nic než práci. „Jestli mám nějakého koníčka? Kde bych vzal na něj kdy? Sotva stačím zajet si někdy v neděli na chatu a trochu si vydechnout. Vždyť jsem už tolik let neměl dovolenou!“ povzdychl si mi v jednom červnovém dopoledni. „Když jsem byl nedávno v nemocnici, bylo to po mnoha létech zase první volno. Ovšem o tenhle druh rekreace zrovna nestojím.“ A pracoval dál…

A pak přišel konec. Odešel s ním přítel režisérů i herců, kamarád kulisáků i šoférů. „Dokud točíme, není na stáří pomyšlení!“ To mi také řekl – člověk na povrch někdy ironický, ale skrývající pod slupkou citlivé srdce, a umělec až neuvěřitelně skromný. A táta a manžel – na tuto funkci se ve filmařských vzpomínkách málokdy vzpomíná. Zbývá na ni totiž tak málo času, vlastně jen jeho ostřižky.

Zdroj: Kino ročník XIV, číslo 22, vyšlo 29. října 1959, autor Jan Martin

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.