Dvacet filmových rolí Vladimíra Ráže

Vladimír Ráž dotočil v uplynulých dnech svoji dvacátou filmovou roli. Je jí postava docenta Petruse v novém filmu Jiřího Weisse „Taková láska“. V průběhu své dosavadní filmové práce uplatnil Vladimír Ráž širokou škálu tvárného hereckého výrazu, v němž převažuje ušlechtilá prostota a schopnost psychologického rozvití postav k pravdivosti a účinu. Mnoho vzpomínek, zkušeností a myšlenek herce se váže k jeho dvaceti – ať kratším, nebo delším – filmovým životům. Zaznamenali jsme z nich některé.

Role zamilovaného studenta s loutnou v Cikánově „Aleně“ stála před více než deseti lety na prahu vaší filmové dráhy. Jak jste na ni vstupoval?

S úžasem, který se mne zmocnil, když jsem poprvé vstoupil do ateliéru a spatřil v něm celé náměstí s kašnou, chrámovým portálem a domečkem s oknem, za nímž bydlela paní Alena. Role studenta byla rámcová, ve filmu nerozvinutá. Znamenala však start a odrazový můstek.

Učini jste z něho odvážný skok přímo do „Revolučního roku 1848“.

Máte pravdu. Role mladého revolucionáře Friče byla mým prvním velkým hereckým úkolem. Přistupoval jsem k němu s trémou, a to nejen pro náročnost této role, ale i proto, že jsem byl při práci doslova obklíčen vynikajícími herci, mezi nimiž byl například Zdeněk Štěpánek, Vlasta Fabiánová, František Smolík a Jiří Plachý. Na tehdejší spolupráci s režisérem Krškou budu vždy vzpomínat. Vložil do mne, tehdy začínajícího herce svou důvěru. Celým filmem mě jako režisér vedl s taktem a lidským porozuměním.

Zato pak jste se octl v Cikánově „Páře nad hrncem“.

Ano. Ale tak jako pára nad hrncem se rozplynuly i mé vzpomínky na roli v této veselohře, jejíž kasovní úspěch dalece převyšoval její uměleckou hodnotu. Brzy se mi však dostalo zajímavější příležitosti ve spolupráci s režisérem Martinem Fričem.

Když jste hrál ilegálního pracovníka v „Pasti“?

Ano. Role mi přinesla nové zkušenosti, usiloval jsem v ní o civilnější, komorní projev. Vezmeme-li v úvahu i středometrážní Čechův film „Nerozumím“, v němž jsem vůbec poprvé přišel do styku s filmem, znamenala pro mne „Past“ setkání se čtvrtým filmovým režisérem, z nichž každý měl jiný způsob práce.

V dalších filmech se prohlubovala vaše spolupráce s Václavem Krškou.

Nejdříve v „Mikoláši Alši“. Role malíře Ženíška, ve své době salónního a módního malíře a jaksi soupeře Alšova, mi přinesla rozšíření hereckého rejstříku.

A co teprve role vynálezce Božka v dalším Krškově filmu „Posel úsvitu“!

Postava v tomto životopisném filmu se vyvíjela od studentských let až k podobě starého hodináře, do jehož vzpomínek byl příběh zarámován. Nezapomenutelná pro mě byla partnerská spolupráce s mým někdejším učitelem na konservatoři Jiřím Plachým, který ani v tomto filmu nepřestal být mým hereckým rádcem.

Po vynálezci se z vás stal moudrý mladý král.

Král Miroslav v „Pyšné princezně“. Ve dnech, kdy byl „Posel úsvitu“ vyznamenán na karlovarském festivalu v kategorii životopisných filmů, natáčeli jsme už na zámku Hluboká první exteriéry pro pohádku Bořivoje Zemana.

A dočkal jste se i dovolené.

Dokonce s Andělem. Dostal jsem ji v podobě nové role, snad v důsledku dobře se osvědčivší spolupráce s Bořivojem Zemanem, který mě obsadil do svého nového filmu.

Umělecký oddech na „Dovolené“ vám umožnil, abyste nabral sil k vniknutí do „Tajemství krve“.

Bylo k čemu sbírat síly. Jako „Revoluční rok 1848“ a „Posel úsvitu“, tak i Fričův film „Tajemství krve“ byl významným mezníkem v mé filmové práci. Přitahoval mě životní příběh dr. Janského, objevitele krevních skupin. Tady mě filmová práce přivedla do prostředí, v němž jsem kdysi jako student spatřoval oblast své budoucí profese. V přípravě na film jsem téměř dva měsíce získával v nemocnici medicinské zkušenosti. Poznával jsem také prostředí, v němž Janský pracoval, atmosféru jeho soukromí, hovořil jsem s jeho příbuznými a pamětníky. V konfrontaci se scénářem se formovala postava vědce.

Pak vaši práci ovanul „Stříbrný vítr“.

V roli profesora Ramlera, který jediný mezi profesory gymnasia chápe problémy dospívajících chlapců. Postava však byla – snad pro nemožnost vtěsnat její příběh do rozsáhlého scénáře – ochuzena oproti Šrámkově předloze o svůj bohatý citový život. Snad jenom na jejím pozadí se dal vytušit vlastní osud Ramlerův, jako příčina jeho hlubokého lidského vztahu k těm, které unášel „stříbrný vítr“.

A nadešel filmový čas „Psohlavců“.

Když mě Martin Frič pověřil vytvoření role Jana koziny, vyvolalo to podiv těch, kdož měli o tragické postavě chodských rebelií jinou představu. Avšak Alois Jirásek neviděl přece ve svém Kozinovi siláka a buřiče, tento charakter přisoudil Matěji Přibkovi. Při koncepci postavy jsem vycházel z vědomí, že Kozina byl nadán především schopností posuzovat událoti realisticky, že se v řešení konfliktu s feudální mocí klonil spíše k postupu svým způsobem diplomatickému. Na tom jsem také svého Kozinu založil.

A znovu se ohlásila pohádka.

Na tento svět ji vyvolal opět Bořivoj Zeman a mně v ní bylo souzeno hrát mladého rybáře, který zachrání princeznu a stane se jejím vyvoleným.

V „Zižkovi“ jste zato musel zachraňovat sám sebe, není-liž pravda?

V pravém slova smyslu. Hrál jsem ve Vávrově filmu jednoho z Žižkových věrných. Jednoho dne jsem se při filmování octl i s koněm v propadajícím se bahně vypuštěného rybníka Škaredého. Já jsem vyvázl, ale doplatil na to kůň.

V „Hrátkách s čertem“ jste na sebe vzal podobu ďábla.

Byl jsem pekelským advokátem Solfernem. Role mě velmi bavila a ještě víc záměr, na kterém jsme se dohodli s režisérem Josefem Machem: totiž udělat ze Solferna moderního čerta v konservativním pekelském sboru. I když však o lidské duše usiloval s efektní elegancí, neodkládal bičík, kterým působil na „nižší fysiognomie“ v podobě starých čertů, nad jejichž naivitu a staromódní metody byl povznesen.

Ze suverénního příslušníka inferna jste se pak obratem změnil na muže, „kterému se všechno stane“.

Ano, role vědeckého pracovníka Pánka, který je objektem zločineckých úkladů v kriminálním Rychmanově filmu „Případ ještě nekončí“, byla poměrně pasivní.

„Tam na konečné“ na vás čekala postava složitější.

Po řadě kladných typů to byla role magistra Martince s jeho měšťáckým názorem na manželství a rodinu. Spolu s režiséry Kadárem a Klosem jsme sledovali společný cíl, totiž aby postavy ve filmu nevycházely černobíle. Jestliže divák v některých vlastnostech Martincových poznal vlastnosti lidí které ještě potkává v denním životě, bylo účelu dosaženo.

Jak vzpomínáte na „Morálku paní Dulské“?

S režisérem Krejčíkem jsme se shodli v názoru, že u Zbyška nejde o revoltu proti měšťáctví vůbec, ale jen proti způsobu života v rodině Dulských, k níž patřil. Byla to moje první spolupráce s Jiřím Krejčíkem a nepřestala být vzrušující od začátku až do konce natáčení. Atmosféra Papinova hrnce však ukázala svoji plodnost.

Ve Fričově filmu „Dnes naposled“ jste byl jedním ze ztracenců.

Můj koncertní mistr Mašek se přiváděl pitím do stavu jakési nirvány. Byla to truchlivě narušená postava, slaboch, jehož „dnes naposled“ utonulo ve sklenici grogu. V malé scéně v holírně, kde po ní Mašek znovu vztáhl ruku, jsme spatřoval klíč k založení postavy.

Výraznou postavu jste vytvořil ve Vávrově filmu „Občan Brych“, i když jste mohl stavět jen na minimu textu a situací, které roli Borise scénář umožňuje.

Byla to malá role, ale i tak zajímavá. Mou snahou bylo vtisknout postavě věrohodné rysy typického představitele zlaté mládeže a její mentality v časech po únoru.

Jak jste přistupoval k postavě docenta Petruse v „Takové lásce“?

Tento film jsme ještě ani neodevzdali, pocit práce na roli je ve mně ještě velmi živý. Chtěl jsem vyjádřit, jak dalece Petrus je nebo není příčinou Lídiny smrti, když mezi oběma narostl do obrovských rozměrů rozpor mezi mravními závazky a vášnivým citem. Zůstává na divákovi, aby podle svého založení měřil míru vin. Při práci na filmu vyvolal režisér Jiří Weiss ovzduší pohody. Jeho hlavní pozornost náleží herci, kterému ponechává velkou tvůrčí volnost.

Jaký typ rolí byste chtěl napříště ve filmu hrát?

Přál bych si, aby předlohy dávaly herci mnohem větší možnost psychologické kreace, abychom zvláště tam, kde hrajeme dnešního člověka, mohli ukázat, že i on má svůj bohatý duševní a citový život. Chtěl bych především pokračovat směrem, který naznačuje styl filmů „Tam na konečné“ a „Taková láska“.

Zdroj: Kino číslo 1, ročník XIV, vyšlo 8. ledna 1959, autor Lydie Tarantová

Poznámka: Text je doslovným přepisem originálního textu se zachováním původního jazyka a stylistiky.